Ledecká a její bratr Jonáš: Korejský přáteláček bude konečně v televizi

Komiksová dívka STR ale věrně provází sněhovou obojživelnici Ester Ledeckou na cestě k docela důležitým závodům její kariéry, ačkoli olympiádě v rodině důvěrně přezdívají korejský přáteláček. Alter ego jí dává sílu. „Je to skvělý. Ale kdybych neměla výsledky, asi by tomu nikdo neuvěřil,“ říká Ledecká.

Jak se vaše komiksové alter ego zrodilo?
ESTER: „Mým největším snem od začátku kariéry bylo, abych měla svůj vlastní design závodní kombinézy. Poprosila jsem Jonáše, protože mě nikdo lepší na tu práci nenapadl, aby mi ji navrhnul. A on vymyslel tuhle holku, superhrdinku. Od té doby mám svoji, v uvozovkách, tajnou identitu…“ (smích)
JONÁŠ: „Po tom, co jsem pro Esterku dělal už několik polepů na auta, jsem si řekl, že se pustím do něčeho odvážnějšího. Tak jsem jí zavolal, zrovna byla na nějakých závodech, a říkám: Co kdybych z tebe udělal superhrdinku, něco jako Silver Surfera? Protože toho má strašně ráda... Ze začátku trochu váhala, ale když viděla moji ilustraci, tak si vyžádala kombinézu, kterou teď každej rok vylepšujem.“

Ester, dává vám sílu, když se na svahu prezentujete jako superhrdinka?
ESTER: „Dává… Obléknu si ten „kostým“ a jdu do akce. To je jasný! Letos mám i své prkno. Firma SG mi coby tovární jezdkyni nabídla možnost vlastního designu prkna, který se hodí k mé závodní snowboardové kombinéze. Když se podívám na ruce nebo dolů na nohy, vidím ten „kostým“ a všechno vyladěné do posledního detailu, strašně mě to nakopne. I to samozřejmě hrozně pomáhá.“
JONÁŠ: „To je sice hezký, ale když jsme udělali ten návrh, nějak mě nenapadlo, že výstužná deska, která se montuje pod vázání, zabírá takovou část prkna. Protože když já jsem jako malý závodil, jezdil jsem bez ní. Takže většina grafiky, kterou jsme s Martinem Pospíšilem z mýho ateliéru udělali, je zakrytá. A to jsem se fakt s každou součástkou kreslil zvlášť. Prkno totiž vypadá stejně jako ten kostým, jako by bylo zkonstruované někým, jako je Tony Stark (alter ego komiksového Ironmana – pozn. red.). Fakt jsme se s tím vymazlili. A pak tam šoupli tu desku. A ještě přes to přelepili sponzory, takže z toho moc nezbylo…“
ESTER: „To doladíme, je ještě furt na čem pracovat.“

Každopádně máte svůj originální styl, může to být proti soupeřkám výhoda i v závodě?
ESTER: „Myslím, že to určitě hraje obrovskou roli. Vytvořil se kolem mě příběh, že jsem superhrdinka a mám úžasné super schopnosti. To je skvělý. Ale pořád, kdybych neměla výsledky, asi by tomu nikdo neuvěřil. “ (smích)

Jonáši, podle jakých Esteřiných skutečných schopností jste ten návrh tvořil?
JONÁŠ: „Esterčina super schopnost je její neskutečná vůle, ale to se nedá vizuálně úplně zobrazit. Ale jelikož jsme to dělali po olympiádě v Soči, kde závodila s vyhřezlou plotýnkou, a když si vezmu, kolik už měla úrazů, tak jsem si řekl, že z ní udělám takového RoboCopa. Že bude napůl holka, napůl robot.“
ESTER (smích): „Od té doby, co jsem robot, tak už mě nic nebolí. Už jsem úplně v pohodě. Dřív jsem měla fyzioterapeuta, teď mám technika. To je jediná změna, jinak všechno zůstalo při starém.“ Identitu robota zmiňujete docela často…
ESTER: „Já to tak beru. Každý den se neprobudíte plní energie a šup, jde se závodit, trénovat. Tak si říkám: To je nějaká iluze. Já jsem přece robot, já nemůžu mít žádný emoce a žádný city. Takže prostě jedu!“

Je fakt, že fanoušci takhle k vrcholovým sportovcům někdy přistupují. A vy hodně vyhráváte. Pracujete s reakcí veřejnosti, která má na vás vysoká očekávání.
ESTER: „To jo, ale sama jsem si zavařila, že jsem začala vyhrávat… (smích) Teď to ode mě holt čekají. A ten tlak… Já to tak neprožívám. Jedu každý závod naplno a každej si chci užít. V každém se snažím odevzdat maximum z toho, co jsem natrénovala. Jenže je to sport. Ne vždycky se na to „vyspíte“ a je třeba to tak brát.“

Ale stále jde o image superhrdinky. Nemohlo by to být téma pro nějaký velký komiks?
JONÁŠ: „Když začala Esterku sponzorovat Coca-Cola, tak mě oslovovali na nějaký komiks, který by to doprovázel. Ten námět mě baví tolik, že bych to rád dodělal, i kdyby to jednání nedopadlo. Baví mě jak ten design superhrdinky, tak to, že se mi podařilo zkombinovat sci-fi se sportovním prostředím. Mám k obojímu blízko, protože jsem přece jen vyrůstal v komiksech a zároveň ve sportovní rodině.“

Jaké to je sledovat, co se kolem Ester před olympiádou děje, jak to zvládá?
JONÁŠ: „Ona to zvládá úplně perfektně. Dokáže se uzavřít, soustředit se jenom na to, co dělá. Já olympiády nemám moc rád, přijde mi, že to je jenom taková mediální propagace, že to není opravdový závod.“

Česká lyžařka a snowboardistka Ester Ledecká a její bratr Jonáš Ledecký

• 
• 
• 
• 
• 13 zobrazit galerii

Pro vás to, Ester, je opravdový závod?
ESTER: „Je to netradiční závod. Ale jak jsem řekla, já přistupuju ke každýmu závodu úplně stejně, moc to neřeším. Tohle není závod, který by byl dělaný tak úplně pro sportovce. To si uvědomuje snad každý ze závodníků. Soutěž, kterou tam pojedu já na snowboardu, je úplně jiná, než jezdíme normálně při svěťácích. Pro sportovce je největší problém to, že tam nemají ten „závodní komfort“ a zázemí, na které jsou zvyklí. Je to taková přehlídka různých sportů, při níž všichni novináři zešílí.“ (smích)
JONÁŠ: „To je pravda, já mám úplně stejný názor. Párkrát jsem se o tom s Esterkou bavil. Na Světových pohárech nebo na mistrovství světa je to zorganizované standardním způsobem. Hlavně si tam z týmu může vzít, koho chce. Není omezený počet akreditací a může si podle svého zajistit takové ty věci, jako je klid, soukromí, dobré ubytování, jídlo, které jsou pro výkony sportovců důležité. Jelikož má Ester trenéry na lyže i na snowboard, tak se kolem ní logicky pohybuje víc lidí a potřebuje svůj režim.“

Je těžké se od těchto myšlenek oprostit?
ESTER: „Ani ne. Hrozně hezky to řekla Elisabeth, což je žena Sigiho, který nám dodává prkna a je v čele našeho SG Teamu. Ta říká: Když bude závod, bude vítěz. Závod pojedeme pro nás sice nepochopitelně najednou v jiném formátu, než jsme zvyklí, ale i tak to prostě bude nějaký závod a bude jeden vítěz. To je celý…“

Ještě k tomu korejskému přáteláčku, jak olympiádě říkáte. Jaké to bude pro vás, když vaše sestra bude bojovat na druhém konci světa?
JONÁŠ: „Budu rád, že to konečně bude v televizi, protože Světové poháry, které Esterka jezdí, se u nás nepřenášejí. Ale hlavně že tam furt máme jen biatlon, že? Je pravda, že občas pustí mistrovství světa.“
ESTER: „A to jsi to minule prošvih…“ (smích)
JONÁŠ: „Ano, minule jsem to prošvih, a to mě mrzí. Ale teď to bude dobrý v tom, že pracuju přes noc, takže akorát dodělám svoji práci, pak si otevřu pivo a budu koukat na Ester, jak pojede. Takže se těším.“

Všechny vaše výhrady jsou logické, olympiáda je ale pořád akce, která vzbudí pozornost národa, ne?
ESTER: „No jasně, to je skvělý. Já neříkám, že je olympiáda špatná. Jenom je to bohužel jinak zorganizovaný, než všechny ostatní moje závody. Ale myslím si, že je dobré pro fanoušky, že má sport takovouhle událost, na kterou se jednou za čtyři roky všichni dívají. Ať je to jakýkoli sport, všichni společně fandí. Myslím si, že tohle je správně a že je to strašně krásný.“

Jonáši, vy máte zkušenosti ze světa, z různých kampaní. Mluví se o tom, že Ester je ve světě populárnější než v Česku. Souhlasíte?
JONÁŠ: „V Carezze, v Itálii, má po sobě Esterka pojmenované dvě kabinky. Když trénuje ve Schladmingu, tak velkoplošný televize u lanovek upozorňují, že tam trénuje několikanásobná mistryně světa a držitelka křišťálových glóbů a na jaké sjezdovce se na ni můžou fanoušci podívat, a u nás jí pomalu nedají ani zdarma permici. Já myslím, že to je ten rozdíl. Ale co se nějakých zkušeností z kampaní týká, nejsem v tom nějak extra zběhlý. Studoval jsem sice i reklamní školu, ale od těchto věcí se snažím držet co nejdál a snažím se zůstat pouze výtvarníkem. Ale můj názor je jasný. V cizině si jí váží daleko víc.“

Vy často svého bratra zmiňujete jako inspiraci v počátcích sportovní kariéry, byl vaším vzorem?
ESTER: „Byl.“
JONÁŠ: „Do jistý doby…“
ESTER: „Još se časem vydal jinou cestou, ale začala jsem kvůli němu lyžovat i snowboardovat. To jsme byli strašně malí. Jonáš začal na prkně dřív, já jsem pak asi v šesti musela snowboardovat taky, protože jsem prostě chtěla být stejná jako on. Jsem hrozně soutěživý typ. To on mě v podstatě z těch začátků takhle hezky ‚rozjel‘ a takhle to dopadlo. (smích) Škoda, že skončil, protože byl fakt dobrej, ale měl jasnou představu o tom, co chce v životě dokázat, a už ho to tak nebavilo.“
JONÁŠ: „No, nebavilo mě to, protože mě začala předjíždět, že jo… My jsme ze začátku dělali freestyle snowboarding. Asi proto, že když se řekne snowboarding, tak to je to, co si člověk představí. Ale měli jsme výborného trenéra Pavla Cempra, ten byl stará škola a jezdil i na tvrdých prknech. Všichni jsme z toho freestylu měli spoustu úrazů… A tak jsme se s Ester rozhodli, že budeme jezdit jenom z kopce dolů. Esterce to šlo líp, protože umí jezdit rychle z kopce dolů i na lyžích.“

Takže zlom byl, že vás Ester začala předjíždět?
JONÁŠ: „Jo (smích), ale hlavně jsem vždycky chtěl kreslit. Toho bych se nikdy nevzdal.“

Ester, jak jste na tom s kreslením?
ESTER: „Fantasticky. Já často chodím za Jonášem do ateliéru a jednou za čas mám pocit, že musím něco vytvořit. Takže vyfásnu tužku, papír, všechno, co potřebuju. On tam má na jednom stole vyskládaných třeba tři sta tužek, člověk si může vybrat, jakou chce tloušťku a tak... Vezmu si papír a snažím se kreslit. Můj finální výtvor potom vždycky visí u něj na lednici a lidi, kteří k němu přijdou, se diví, že už má malý dítě. A on jim vysvětluje, že ne, že je to ode mě.“ (smích)
JONÁŠ: „Nebo se ptají, jestli to není od mých fanoušků, kteří mi posílají své kresby.“
ESTER: „No, teoreticky jo…“

Vypadá to, že máte spolu skvělý vztah, víte o tom?
ESTER: „To teda máme štěstí! Neumím si představit, že bych vyrůstala bez staršího bráchy. Já bych byla úplně někdo jinej! Možná bych vůbec nedělala snowboard, vůbec bych nebyla tam, kde jsem. Je skvělý ho vedle sebe mít a mít jistotu, že ať se stane cokoli, že on tady pro mě bude.“
JONÁŠ: „No, neznala bys Červenýho trpaslíka.“
ESTER: „Neznala bych Červenýho trpaslíka! Takový základní věci bych neznala! A pak bych nemohla balit kluky na to, že umím celou sérii superhrdinů…“
JONÁŠ: „To furt neumíš, ale to je jedno…“
ESTER: „Ale furt to umím líp než ostatní holky!“
JONÁŠ: „Jak který! Ale teď už se bohužel tolik nepotkáváme, protože je Ester pořád pryč. To je událost, když se vidíme. Já ji vidím třeba jednou za tři měsíce, to je všechno.“

Když se vidíte, zahrajete si někdy spolu?
ESTER (smích): „To už moc neděláme. Jonáš rozjel vlastní kapelu, protože se mu nelíbilo, že nechodím na zkoušky, viď? Prostě mě vyhodil ze svý kapely… Ale já furt čekám, že třeba až skončím kariéru, že mě zase zpátky nabere, viď?“
JONÁŠ: „Hm… Ale je pravda, že Esterka nás jednou zachránila. To byl náš vůbec první koncert, nám odešel basák. A Esterka se během jednoho dne naučila na basu, co jsem jí řekl, a odehrála s námi koncert. Já jsem tě oficiálně nikdy nevyhodil, jenom si vždycky byla někde pryč…“

Tu historku znám. Hráli jste tehdy na rozlučkovém školním večírku písničku Too Cool For School…
ESTER: „Jo, ale to byla ještě kapela Ray-Band. Teď už má Jonáš jinou, lepší kapelu, jmenujou se Jonas & the Whale. Při tom koncertě, který jsem ‚zachraňovala‘, se přihodilo hned několik kalamit, viď, Joši? Já jsem se totiž uprostřed písničky rozhodla, že rozeskáču publikum. Početné publikum, protože to byl nějaký školní koncert…“
JONÁŠ: „Byla to školní besídka. A byla to katastrofa od té chvíle, co jsme vyšli na stage.“
ESTER: „A hodně jsem to způsobila já.“
JONÁŠ: „Prostě se jí okamžitě rozladila basa, ale za to nemohla…“
ESTER: „Protože mi ji rozladil ten zlej basák.“
JONÁŠ: „Kdo si s tím hrál, nevím. Ale někdo jí rozladil basu, a potom, když jsi rozeskákávala publikum, tak sis vykopla kabel.“
ESTER (smích): „Pak už to bylo jenom dobrý, protože basa už nikoho nerušila. V půlce písničky totiž koukám, že se ke mně hrne nějaký kluk s kabelem a strká mi ho do basy. Já říkám: Co děláš? Vypadni, mám koncert! On se mi chudák snažil jenom pomoct a vrátit mi tam ten drát…“

Jak Ester zpívá?
JONÁŠ: „Ester zpívá fakt dobře, protože má, na rozdíl ode mě s Jankem hlas. My s Jankem zpíváme, protože jsou to naše písničky a protože nás to baví. Nás prostě baví dělat hudbu. Ale Esterka, ta má na to hlas. Potřebovala by se trochu rozezpívat, ale pak by to byla velká pecka…“
ESTER: „A přitom tak trénuju, ve sprše…“

Takže spolu jednou budete znovu hrát v kapele?
ESTER: „No jasně, že jo?“
JONÁŠ: „Byla by to strašná prča.“
ESTER: „To je v podstatě daná věc. Až skončím kariéru, tak to rozjedem, objedeme spolu nějaké velké turné okolo zeměkoule, vyděláme strašný prachy, budem lítat soukromýma tryskáčema, červený koberce…“
JONÁŠ: „...děvky a chlebíčky… a tak…“
ESTER: „To už nebudu mít furt za krkem tu dopingovku…“

ZOH Pchjongčchang 2018

6. února 2018 • 12:10

Pocta pro Samkovou! Obhájkyně zlata ponese českou vlajku na zahájení ZOH

Rychlobruslení na ZOH 2018

1. února 2018 • 14:11

Sáblíková už má postel! Česká naděje se zabydluje v olympijské vesnici