I ji, stejně jako Gabrielu Soukalovou, připravila chyba v poslední střelecké položce o medaili. Do té doby byla biatlonistka Veronika Vítková ve vytrvalostním závodě bezchybná. Než ale přišla předposlední rána. „Nadávala jsem si za to,“ přiznala poté česká reprezentantka. V případě čisté střelby by díky zlepšenému běhu brala bronzovou medaili. Takhle ale skončila na šestém místě.
Jak jste tu rozhodující situaci vnímala?
„Měla jsem předtím osmnáct čistých, a i když jsem věděla, že jedu o medaili, tak jsem se na poslední položce snažila soustředit na to, abych na tu medaili nemyslela. Opravdu jsem se soustředila na každý výstřel, hlídala si to, ale bohužel jsem jednu chybičku udělala.“
Nadávala jste si za to?
„Jo.“
Jak moc mrzí, že jste právě kvůli tomu přišla o bronzovou medaili?
„Ano, ta jedna rána zamrzí, mohla to být medaile. Ale myslím si, že střeleckou formu tady mám a můžu ještě zabojovat v závodě s hromadným startem.“
Je to pro vás povzbuzení poté, co jste se trápila při sprintu a stíhacím závodě?
„Já jsem sem jela s tím, že chci skončit do desátého místa, což se mi podařilo, takže teď mám tak napůl splněno. Do dalších závodů můžu jít s čistou hlavou.“
Navíc jste se evidentně zvedla i po běžecké stránce.
„Je to lepší. Už od prvních metrů, co jsem vyjela, jsem se cítila líp. Snažila jsem se hlídat tempo, abych to úplně nepřepálila, a někde po dvou kilometrech jsem byla překvapená, když mi Mára Lejsků hlásil, že jedu stejně s Domračevovou. To jsem si říkala, jestli není něco špatně, jestli jsem nevyjela moc rychle. Jenže jsem se fakt cítila mnohem líp než závody předtím.“
Už jste se tedy aklimatizovala na tu vysokou nadmořskou výšku?
„Nevím, nemám pro to vysvětlení. Snažila jsem se co nejvíc si odpočinout. Ne že bychom nic ty dva dny nedělaly, ale bylo to volnější.“
Je to pro vás i povzbuzení do smíšené štafety, ke které se bude hodně vzhlížet?
„Ano, je. Uvidíme, jak to půjde, asi budeme patřit k favoritům, ale nesmíme se k tomu upínat. Určitě však budeme bojovat.“
