Reportérka Sportu a její zážitky z Tokia: S teplotou běžte ke klimatizaci
PŘÍMO Z TOKIA | Olympijské hry v Tokiu a jejich organizace, to je spojení, o kterém se hodně mluví. Sportovci oceňují to, že se tento svátek koná. Jenže když se tady s některým z nich bavíte, často chvíli trvá, než najdou pro něco v místním fungování slova chvály. Pravdou je, že k preciznosti to má daleko. Značné potíže třeba dělá obyčejné wifi připojení. Kdo by to v Japonsku čekal? Pokud však něco neladí přesně podle manuálů, k překvapení všech jsou schopni reagovat i operativně. Ale je jedno, že to úplně neběží, jak má. Hlavně že přibývají české medaile!
Sedím na místním novinářském autobusovém nádraží s výhledem na zátoku a je tu opravdu hukot. Autobusy přijíždí a odjíždí z třicítky stanovišť jeden za druhým. Právě doprava bývá na olympijských hrách pro organizátory strašákem. A také pro samotné účastníky.
V Tokiu se původně počítalo s tím, že novináři využijí alespoň z hotelů na „hlavní nádraží“ městskou dopravu. Kvůli Covidu to však mělo být možné nejdřív po dvou týdnech zdejšího pobytu. A teď to vypadá, že ani toto pravidlo kvůli narůstajícímu počtu případů v Tokiu se nenaplní. Spojení z hotelů tak zajistí právě autobusy, což občas vázne. Na začátku se několikrát i stalo, že příslušná linka vůbec nepřijela.
Podobné potíže ale řešili také sportovci při dopravě z vesnice. Třeba střelci měli v úvodních dnech problém se natlačit do autobusu a žádný další jim přistaven nebyl. Oproti novinářům jsou závodníci ve výhodě, jak popisovala plavkyně Barbora Seemanová, v případě dopravní zácpy dostanou policejní eskortu, aby se na sportoviště dopravili včas.
Na předchozích Hrách měly takovým případům zamezit speciální olympijské pruhy. I tady japonští pořadatelé oddělující růžové čáry na silnici vyznačili, ale vzhledem k tomu, že autobus by se do nich rozhodně nevešel, jsou zcela zbytečné. A vlastně se ani nedá říct, že slouží tomuto účelu, protože olympijské kruhy, které je třeba v Londýně či Riu označovaly, v nich neuvidíte.
Kontroly nutné, ale zdvořilé
Když už se na sportoviště dostaneme, cestu je tedy raději nutné naplánovat s dostatečným předstihem, následují další procedury. V prvním provizorním stanu narazíte na stojany s dezinfekcí rukou (ty jsou opravdu všude a na rozdíl od té v Česku alespoň nepáchne), kterou si musí stříknout každý povinně. Má to i další důvod.
Každý se zastaví a než se „umyje“, ho nasnímá termokamera a zkontroluje, zda spadá do tolerované teploty 37,5 stupně Celsia. K tomu, co se děje v případě, kdy limit „přešvihneme“, se ještě dostanu.
Po této specifické proceduře, na předchozích totiž logicky ještě nebyla, se dostáváme do takzvaného bezpečnostního stanu. Čili ke kontrole akreditačních karet, dále pak k již tradičnímu screeningu batohů, zda se v nich neukrývají zbraně a podobně, a průchodu bezpečnostním rámem. Tokijskou vychytávkou je ochutnávání nápojů,
