Štěpánek: Nevezu kraviny, ale medaili!
Na sobě měli ještě vesty, v ruce pádla. Na hlavě helmy. A v sobě hřejivý pocit – skvěle se vypořádali i se čtyřiadvacetihodinovou prodlevou mezi semifinálovou a finálovou jízdou.
Dosáhli životního úspěchu. Na krku se jim houpala stříbrná medaile, ale deblkanoisté Jaroslav Volf a Ondřej Štěpánek si ten slastný triumf ani nemohli pořádně vychutnat.
VOLF SE ŠTĚPÁNKEM MAJÍ STŘÍBRO
"Teď nás teprve čeká ten pravý závod!" smáli se. Rozhovory, balení, tisková konference, spěch… Hlavní úkol zněl: stihnout noční letadlo!
Mezi novináře přišel nejdříve Volf, ale s odpověďmi počkal, než přijde jeho parťák. Jsou prostě nerozlučná dvojice. A veleúspěšná.
Jaké bylo to čekání?
Volf: "Nevím, co pro nás bylo horší. Jestli čekat v cíli v Aténách na to, jestli nakonec skončíme třetí nebo čtvrtí (skončili třetí) Nebo teď celou noc na finále. Byla to pro nás taková nestandardní situace, ale říkali jsme, že to nemá cenu řešit. Všichni to měli stejné, museli jsme se s tím srovnat.“
Spalo se vám dobře?
Volf: "Mně docela jo, akorát Jéža (kanoista Stanislav Ježek) mě vzbudil asi ve čtyři ráno, když se vrátil z tahu! (smích). Pak jsem díku bohu ještě usnul, takže nakonec dobrý."
Štěpánek: "Byl jsem vzhůru už v šest, protože Vávra (kajakář Vavřinec Hradílek) strašně chrápal… Ale v pohodě. Samozřejmě je to zvláštní čekat čtyřiadvacet hodin na finále. Já jsem si po obědě balil v olympijské vesnici banány s tím, že budu potřebovat něco mezi jízdama. Až pak jsem si uvědomil, že už jedu jenom jednu. (usměje se) Věděli jsme, že na to máme. Takže jsem obrovsky šťastnej…"
| 19 let spolu, žádná ponorka... |
| Oba vedle sebe seděli už na základní škole. Pak se posadili do lodě. A včera dopádlovali až k olympijskému stříbru. Oba jsou si souzeni. Oba osmadvacetiletí parťáci Jaroslav Volf a Ondřej Štěpánek. Přezdívaní ´Volfíci.´ Každý je povahově jiný – Volf flegmatik jako "poleno" , Štěpánek vznětlivější, vlastně bouřlivák. Tráví spolu až tři sta dní v roce. Už devatenáct let! Přesto si nelezou na nervy. Kdyby ano, přišla by ponorková nemoc. A tím pádem by šly rychle ke dnu i jejich naděje. "Je obdivuhodné, že spolu drží takhle dlouho," říká jejich dlouholetý trenér Ondřej Mohout (vede je od roku 2001). Na závodech většinou spolu bydlí i na pokoji, tady v Pekingu tomu tak nebylo. "Ale ne našim přičiněním. Když jsme dorazili, šoupli nás každého jinam," vysvětloval Volf. Na nervy si nelezou! Zázrak? "A jak často se vy vidíte s kolegy z práce? To je podobné. Musíme se naučit si vyhovět, nelézt si na nervy. A okruh přátel máme navíc každý jiný," dodává Štěpánek. Při soustředěních po večerech koukají na filmy, normálně se vybavují o všedních věcech. "Vodu už moc nerozebíráme," shodují se. Do týmu už dlouhodobě patří i trenér Mohout. Oba má stejně rád. "Nemůžu ani jednomu nadržovat. A ani to nechci," usmívá se. A cítí se něco jako jejich táta? "To ne. Spíš mě berou za staršího kamaráda, ne za starou autoritu. Bude mi padesát, ale za tak starého se zas nepovažuju," dodává. Se slalomáři občas musí řešit i osobní problémy. Třeba v Pekingu – Štěpánkovi se předčasně narodil syn, myšlenkami chtěl být v Česku. Ale i tak se na závod maximálně koncentroval. "Neměl to jednoduché, ale vypořádal se s tím skvěle," říká kouč. Oslava je zasloužená. |
Co vám blesklo hlavou bezprostředně po dojezdu, když jste v tu chvíli vedli a měli jste už jistou medaili?
Volf: "Byl jsem rád, že se nám povedla druhá čistá jízda tady na olympiádě. Většinou se nám to totiž moc nedařilo, takže tohle je pro nás taková malá výhra. A když jsem viděl, že máme medaili, tak už jsem nic neřešil. Byl jsem šťastnej."
Před závodem jste povídal, že je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Takže jste už byl spokojený i s bronzem?
Volf: "Spíš jsem byl spokojenej s tou jízdou. Nebylo to úplně excelentní, ale na to, jak to byl vypjatý závod, se nám povedl poctivý výkon."
Jak jste reagovali na to, že v kanále teklo více vody než při semifinále?
Volf: "Ani jsem to nezaregistroval, v tomto ohledu nejsem moc vnímavý. Celkově byla ta voda těžká a právě kvůli tomu jsem si myslel, že se nikomu nedařilo sjet dvě identické jízdy. Na vyšší průtok jsem nemyslel."
Kde jste ztratili možnost bojovat o zlato?
Štěpánek: "Na takové úvahy je moc brzo, to bychom museli použít speciální počítačový program Dartfish abychom věděli, kde jsme co udělali špatně. Ale já jsem spokojený s druhým místem."
Volf: "Až za čas se na to podíváme. Teď to opravdu řešit nebudeme, možná až začátkem další sezony si k tomu sedneme a prolítneme to."
Co jste říkali na hrozné potíže, s nimiž sjeli trať Němci, kteří po semifinále vedli? Nakonec skončili ve finále poslední…
Štěpánek: "Abych řekl pravdu, čekal jsem to. Když jsem byl na první olympiádě, také jsem byl hrozně nervózní, nemohl jsem pozřít nic k jídlu. Není to z mé strany škodolibost, ale tušil jsem, že se z toho pod… Ten tlak na ně byl obrovskej."
Volf: "Věřil jsem v tu dobu ve stříbro. Přeci jenom už to pro nás třetí olympiáda."
"VOLFÍCI Z ČÍNY MÁLEM NEODLETĚLI"
Jaké to pro vás bylo, když jste museli balit a přitom myslet na klíčové finále?
Volf: "Já měl zabaleno už ve čtvrtek, tedy den před semifinále."
Štěpánek: "To já ne, balil jsem to večer. A to bych nebyl já, abych se nenechal samozřejmě něčím rozptýlit… Když jsme přijížděli před závodem už skoro na kanál, zjistil jsem, že nevím, kde mám pas. Tak jsem se podíval do batohu a tam nebyl. Říkal jsem Járovi: ´Vyraž, já přijedu za tebou´ Ale my jsme dvě hodiny předtím už poslali tašky do českého domu, takže jsem tam musel zavolat jedné paní. Navigoval jsem jí přes telefon, ona ho našla. Ten pas se jmenoval Ondra Štěpánek." (směje se)
Máte štěstí. Jinak by si vás v Číně nechali…
Štěpánek: "To ne! Už chci moc jet domů za rodinou."
Volf: "Začíná pro nás akce kulový blesk. Je to plné přesunů – zabalit, zajet pro tašky, rozhovor, letiště… Teď teprve je to pořádný závod s časem. Do teď to byla nuda." (smích)
Máte za sebou třetí olympiádu. Po pátém a třetím místu přišlo stříbro. Takže v Londýně bude zlato?
Volf: "Už jsem říkal, že se musíme nějak domluvit s Hochšíkama (s bratry Hochschornerovými, už trojnásobnými olympijskými šampiony – pozn. autora), jak to tam v Londýně zamýšlejí…"
Vydržíte do té doby ještě pádlovat?
Štěpánek: "Myslím, že bychom to vydržet měli."
Jak dlouho teď nechcete vidět pádlo?
Štěpánek: "Za čtrnáct dní máme ještě mistrovství republiky, takže až potom…"
Volf: "Asi tak týden do lodě nesedneme, ale před šampionátem se půjdeme svézt, aby to nevypadalo, že stříbro z Pekingu byla náhoda. Nenecháme to plavat."
Co zapijete víc? Stříbro, nebo nedávno předčasně narozeného syna Matouše?
Štěpánek: "Medaili bych chtěl věnovat právě Matoušovi, který to potřebuje víc. Aby bojoval! (narodil se tři měsíce před termínem – pozn. autora). Samozřejmě to musíme oslavit, aby byl zdravej. Ale i medaili, když už se nám povedlo ji získat."
Co synkovi za prémie za stříbro pořídíte?
Štěpánek: "O tom jsem nepřemýšlel. Zatím máme opravdu všechno. A když něco potřebujeme, tak si to pořídíme."
Vezete z Pekingu nějaký suvenýr?
Štěpánek: "Manželka říkala, ať hlavně nevozím nějaké kraviny. Tak přivezu medaili!" (směje se)
Lidé z olympijského výboru dlouho nevěděli, kolik dostanete. Nakonec to bude 400 tisíc na hlavu. Vybavíte si přesně, kolik jste utržili za bronz v Aténách?
Volf: "Nevím, nepamatuju."
Štěpánek: "Taky ne. My jsme malej kolektiv, to se dělí dvěma. Navíc ještě ty daně. (smích) Ale hlavní je, že mám medaili. Peníze mě nezajímají."
