Chaloupka vs. Váňa! Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to byla krev Velké pardubické. Než nastoupil Josef Váňa s Železníkem, kdo by pomyslel, že bude někdo schopen atakovat rekordní čtyři vítězství legendárního Václava Chaloupky? Jejich vzájemné souboje patří dodnes do zlatého fondu historie dostihu. Jejich vzájemné rivalitě se věnuje kniha Váňa: Dělám si, co chci z Edice Sportu, kterou si můžete objednat na iKiosek.cz.
Dělí je jenom čtyři roky věku, ale jezdecky patří každý k úplně jiné generaci. Václav Chaloupka byl národním hrdinou už od roku 1969, kdy ve Velké pardubické s Korokem porazil silné sovětské koně a lidé to brali jako satisfakci za okupaci. S Korokem pak vyhrál ještě dvakrát, přidal další triumf s Václavem.
Koncem své kariéry ale ještě chytil svého energického nástupce. Váňa se v tu dobu po svých letech na horách ve své dostihové éře teprve pořádně rozjížděl. Chaloupka mu říká Vlku, oslovením, které si nechává pro lidi, kteří mu jsou blízko. Rivalita na dráze ale byla mezi nimi znát. Nedarovali si nic!
Vaše souboje s Václavem Chaloupkou jsou památné. Vy jako nastupující hvězda, on, v tu chvíli už…
„Bůh…“
Byl to bůh?
„V očích lidí, kteří tomu nerozuměli.“
Proč to říkáte?
„Já jsem se všechno naučil jako samouk. Chaloupka můj vzor nebyl, měl jsem jiné představy, hlavně o taktice. Jezdecky se mně nelíbil. Můj největší vzor byl starej Jarda Šafář a ještě pan Pindur, pro kterého jsem pak hodně jezdil. Ten sám na to přišel, že ví, komu koně dává. I když za ním byli kluci a říkali: Jak můžeš dávat koně takovýmu blbečkovi? Ale já jsem měl jako amatér vyhráno pětadvacet dostihů a nejlepší profesionál Vinklárek měl jedenáct. Ono to nebylo samo sebou. Potom mi všichni trenéři začali dávat koně, i když jsem byl amatér a vyučil jsem se až potom, co jsem vyhrál druhou Velkou pardubickou, bylo mi hodně přes třicet.“
Pojďme ale k vašim soubojům s Chaloupkou. Jak na ně vzpomínáte?
„S pětkovým Savantem jsem mu to natřel, když jezdil v Pardubicích Essexe, protože jsem věděl, jak mu to natřít. Každý by seděl jako blbec za ním, protože Essex byl kůň, který chodil strašně rád zepředu. Ale já ne, já jsem seděl vedle něj a furt jsem mlaskal. On na to: Kurva, vlku, já tě zabiju! Dostaneš do držky! Tak, mohl to zkusit někdy, že jo? (směje se) Já jsem v tu dobu dělal karate. Měl jsem v tom nějaké ty pásky, takže jsem se tomu smál. Ale, holt, jsem mu ho upuloval a s tím Savantem jsem ho porazil. On byl zvyklý jít pěkně vpředu, cvával a vyhrával start – cíl. Ale se mnou nevyhrál, měl smůlu.“
Po prvním vítězství ve Velké pardubické v roce 1987 jste s Železníkem vyhráli i další dva roky. V roce 1988 jste si v klidu pohlídal anglického koně Free Flow a v roce 1989 jste poprvé bojoval s Chaloupkou, který seděl na Frázi, o vítězství. Tam jste do sebe šli docela natvrdo, pamatujete?
„Nechtěl mě pustit, tak jsem na něj řval. Když jsem ho někde ojebal, zase řval on: Kurva, vlku, já tě zabiju! Ale po dostihu jsme spolu nikdy neměli konfl ikt. Teď vidím, že po sobě kluci ve vážnici skočí a dají si do držky. Já jsem k němu samozřejmě měl respekt, on ze mě samozřejmě taky. Měli jsme pár takovýhle výstupů, že spíš v průběhu dostihu se mu nelíbilo, co s ním vyvádím.“
- Autobiografický rozhovor se slavným žokejem
- Otevřenou zpověď o cestě z malé vesničky do legend
- Svébytnou filozofii s valašským slovníkem
- Vyprávění o tvrdém dětství a sporech s otcem
- Líčení momentů, kdy šlo Váňovi o život
- Vzpomínky na životní koně i velké soupeře
Vyříkali jste si to někdy?
„Ne… Většinou jsme se k ničemu nevrátili. A myslím, že je to dobře. Dostihy jsou dostihy, co se upeče v dostihu, by mělo být za námi, když se proběhne cílem.“
Jen tak mimochodem, vždycky to tak bylo, nestalo se někdy, že by po vás někdo ve vážnici skočil?
(směje se) „Moh´ to zkusit… Ne, na vůbec nic takového si nevzpomínám. Ale dám ruku na srdce, že jsem nikdy v životě nikomu záměrně neublížil. Když někdo v dostihu jel na špatný skok, já jsem řekl ostatním: Nechte ho bejt, zatočíme doleva. Když tam byl nějakej blbeček amatér, nezkušený jezdec, tak jsem to takhle řekl. Ale že bych někoho zavřel, záměrně praštil přes hlavu, to bych neudělal. Celý život jsem byl zvyklý na fér hru. Tak jsem byl vychovanej z té naší vesnice. Tam to bylo všechno o tom. Byli jsme nepřátelé, ale féroví vůči sobě. Za týden jsme byli zase kamarádi. Byl jsem vychovanej vesnicí být tvrdej, ale spravedlivej.“
A tvrdou zkušenost jste získal v jubilejní sté Velké pardubické v roce 1990. Byl to první ročník po pádu totalitního režimu a všude ještě doznívala euforie. Jenomže vy jste skončil na šesté překážce, nad Popkovickým skokem jste se srazil s Formanem, šel ze sedla a zlomil si žebra…
„Železník byl na stý ročník připravený jako nikdy předtím, vloudila se chybička a bylo po ovacích. Velká pardubická je dostih, kdy nikdy nic dopředu nevíte.“
A jsme u slavného ročníku 1991. To byl váš nejslavnější střet s Chaloupkou. Vy jste na Železníkovi útočil na vyrovnání jeho čtyř vítězství, on seděl na Drakovi, synovi svého životního koně Koroka. V průběhu dostihu jste šel ze sedla a pak předvedl asi nejpamátnějí comeback historie…
„Stal se ten průser, že Železník na Poplerově skoku udělal salto o Diska. On tam byl ještě ruský Garnizon. Kdyby ten nezůstal na Velké vodě, tak jsem samozřejmě tu Velkou nemohl vyhrát. To byla mašina trénovaná na Kavkaze od pana Laskova. Ty koně tam měli namakané. Vím, kolik měli glykogenu v játrech, třikrát s sebou praštili a ještě vyhráli. Garnizon potom u nás zůstal jako plemeník, dal tady pár hříbat.“
Jenže Garnizon byl pryč, jak to dostih ovlivnilo?
„Když s sebou praštil, tak Venca říkal: To je jasně vyhraná Velká pardubická! Tak zabrzdil, tenkrát se taktizovalo a říkal si: Vyhraju úplně lehce. Tím tu špicu zpomalil. A já, i když jsem měl tu třistametrovou ztrátu, tak musím pochválit Železníka. Ten neskákal, ten přímo lítal. Rozumíš? Třeba, jak jsme překonali Zahrádky… Já jsem zahmouřil oči, to bylo bum, bum! On to normálně skočil jako dvojskok. Šel tvrdě po nich!“
Taky jste čelo k překvapení všech docela rychle dorazili…
„Když už jsem je na Havláku skoro předběhl, říkal jsem si: Blbečku, tos´přehnal! Tak jsem ho vzal trochu zpátky… On byl ten Drak někde jinde… Byl po Korokovi, z nějaké Dafné, která taky jela Velkou pardubickou. Překážkový původ na tu dobu perfektní, ale neměl tu klasu Železníka…“
Chaloupka měl tehdy problémy s rukou a vypadl mu bič. Udělal podle vás chybu, že do toho víc nešlápnul?
„Kdyby jel normálně, tak jsem je samozřejmě chytnout nemohl. Bylo to štěstí, ale, jak říkal vždycky Chaloupka, štěstí přeje připraveným. A já jsem připravenej byl. Tak jsem na toho koně vyskočil. A já jsem tenkrát už pracoval v Německu. Byl jsem namakanej a vyježděnej. Uměl jsem i trošičku ten finiš, protože jsem jezdil proti špičkovým žokejům v Německu.“
Velká pardubická se od těch dob zásadně změnila, překážky jsou menší a bezpečnější, zato se běhá o hodně rychleji. Uspěl by Železník i dnes?
„Určitě. Tam šlo o to, že on měl Pardubice tak přečtené, že každý skok skočil, jak bylo potřeba. Na velkém skoku udělal velký skok, na malém skoku jen zvedl nohy, odrbával to, jak to šlo. Šetřil síly v průběhu dostihu na finiš. Bylo to vidět, když spadl na tom Popleráku, dohnal třistametrovou ztrátu a ještě byl schopen podat takový výkon ve finiši proti koním, kteří šli celý dostih na pohodu.“
V Aintree u Liverpoolu měl legendární šampion Velké národní Red Rum svůj stálý box, bylo to tak i s Železníkem v Pardubicích?
„To asi ne. Tenkrát jsme jednou byli jednou tam, jednou tam, byli jsme rádi, že jsme byli ustájení. Tiumen samozřejmě vždycky stál v boxu, kde stál předtím. Tenkrát to ještě takhle nefungovalo, bylo to volnější.“
Knihu objednávejte na iKiosek.cz ZDE>>>
Témata:
dostihy, kniha, sport, Liverpool, Pardubice, Německo, Velká pardubická, Josef Váňa, dostih, Václav Chaloupka, Kavkaz, Sport na Heureka.cz
Související články
