Video se připravuje ...
V Anglii pracovala vedle žokejských legend Karla Zajka nebo Leightona Aspella, trenérské zkoušky skládala u Železníkova trenéra Čestmíra Olehly. Když ovšem chtěla Eva Petříková se svým rodinným týmem oslavit vítězství Sacamira ve Velké pardubické, musela si vzít z práce dovolenou. „Omluvenku jsem dostala,“ říká paní učitelka ze Střední zemědělské školy v Přerově a s širokým úsměvem dodá: „Nejste ze školní inspekce, že ne?“
Pohodová ženská se smyslem pro humor. Jeden příklad za všechny? Když Eva Petříková v rozhovoru pro iSport.cz a deník Sport popisovala své jezdecké zkušenosti z dostihů, pohotově si pohrála s rodným příjmením. „Za svobodna jsem se jmenovala Rychlá a maminka za svobodna Závodníková, takže podle původu jsem mohla být opravdu dobrá jezdkyně,“ směje se s pusou od ucha k uchu. „Ale ne. Jako amatérka jsem jela jediný dostih.“
Bezprostředně po triumfu ve Velké pardubické jste říkala, že vám ohromný úspěch dojde až později. Už jste vítězství strávila?
„Pořád mi to moc nedochází, i když tady od pondělního rána byla už spousta lidí. Na to nejsme zvyklí, emoce stále teprve letí ven. Je to krásné! Tohle jen tak nezažijte, jsme moc rádi, že se to podařilo. Pro každého dostihového příznivce, nebo každého, kdo má koně, je největší sen vyhrát ve Velké pardubické. A nám se to povedlo.“
Sacamiro je po dostihu v pořádku?
„Ano, už v pondělí ráno byl ve výběhu a hned nám všem vysvětlil, že se vrátil vůdce. Hned dal ostatním koním znát, kdo jim šéfuje.“
V nadsázce jste o Sacamirovi říkala, že koně ve výběhu terorizuje. Jak?
(usměje se) „Sám je asketa na jídlo, takže jeho největší zábavou je odhánět od něj i všechny ostatní.“
Roli vůdce stáda získal hned?
„Ano, pozici získal hned. Není přitom úplně dominantní, nebo agresivní. Jediný, s kým má problém, je poník Magnum. Ten je povahou úplně stejný jako on, jinak Sakovi všichni ostatní ustupují.“
Ve stáji mají Sacamiro a Magnum boxy vedle sebe, jak se projevuje, že spolu mají problém?
„Loni před Velkou jsme třeba museli každého dávat do jiného výběhu. Ze začátku kvůli poníkovi, aby ho Sacamiro nezranil, ale pak to vypadalo, že poník by mohl zranit Sacamira. Teď už se ve výběhu vzájemně obchází velkým obloukem.“
Faltejsek o Sacamirovi řekl, že je bohovský skokan. Od začátku jste s ním počítali do překážek?
„Ano, my tady máme tréninkové podmínky spíše pro překážkové koně. Nemáme dráhu, kde bychom mohli trénovat rychlost. I Sacamiro byl kupován s výhledem do překážek. A od prvního skákání jsme věděli, že má velký talent a sílu. Jen se to musel naučit, protože byl až sám sobě nebezpečný, jak moc skákal.“
V Pardubicích ani jednou nespadl, je to tak?
„Dokončil všechny dostihy, nejenom ty v Pardubicích. Začínal postupně od lehkých skoků, měl spoustu času se všechno naučit. Jsme trpěliví, nemáme kam spěchat. Opravdu to máme jako koníček, nic nás netlačí, prostě nás to baví. Je jedno, jestli vyhrajete dostih čtvrté kategorie v Topolčiankách, nebo někde jinde. Prostě nám všem dělá radost.“
Sacamiro je odchovancem Hřebčína Napajedla, který bojuje o holé přežití. Co to s vámi dělá?
„Je to smutné, my tady měli nejvíc koní z Napajedel, všichni dobří a kvalitní. Jestli Sacamirovo vítězství alespoň trošku pomůže k záchraně hřebčína, bude to moc fajn. Opravdu, odchov v Napajedlech byl jedinečný a v České republice se nedá nahradit.“
Koně připravujete s manželem Radimem, jaké vlastně jsou vaše jezdecké zkušenosti?
„Manžel vyhrál Cenu Labe, já jela jen jeden dostih. Jako amatér jsem pět let jezdila v Anglii v tréninku dostiháky, ale v klasickém závodním ježdění jsem neprorazila. Za svobodna jsem se sice jmenovala Rychlá a maminka za svobodna Závodníková, takže podle původu jsem mohla být opravdu dobrá jezdkyně. (směje se) Ale ne. Jako amatérka jsem jela jediný dostih.“
Jak jste se dostala ke koním v Anglii?
„Po dokončení vysoké školy jsem nevěděla, s čím začít, kam se posunout. Rodiče mi řekli, že nejdůležitější je odjet do světa, nasbírat zkušenosti. Jediné, co jsem znala a uměla – bylo jezdit koně. Přes inzerát agentury jsem odjela do Anglie s velmi malou znalostí angličtiny, protože jsem maturovala z němčiny. Na rok. Vrátila jsem se po pěti letech.“
Nějaká známá tréninková štace?
„Ani ne, byla jsem v malých stájích pod Londýnem. Ale pracovala jsem tam několik let s Karlem Zajkem, který Velkou pardubickou vyhrál s Valenciem (1986) a s Libentínou (1990). Bylo to tam krásné. Není nic hezčího, než když člověka platí, že dělá svého koníčka. Neuvěřitelné. Koně jsem dělala vždy jen z lásky. A tam mi k tomu ještě dávali obrovské peníze. Navíc mě to bavilo, bydlela jsem ve stáji, to byl sen. Nejkrásnější roky.“
Byla to pro vás i trenérská škola?
„Určitě. Sledujete a vnímáte, jak dělají tréninky, co a jak pilují. Zkušenosti jedinečné. Tady jezdím jednoho, maximálně dva koně za den. V Anglii jsem jich jezdila i sedm denně. Ve stáji se mnou pracovala i manželka od Leightona Aspella, který vyhrál Velkou národní a byl i v Pardubicích. Chodil k nám občas na tréninky, takže bylo skvělé se i od něho na tréninku učit a sledovat.“
U trenérských zkoušek vás měl Čestmír Olehla, který přivedl k šesti triumfům ve Velké pardubické Železníka a Registanu. Chválil vás, prý jste si vedla velmi dobře.
(usměje se) „Jsem vyučená v oboru jezdec - chovatel v Chuchli, mám vysokou zemědělskou školu se zaměřením na výživu, všeobecné předměty ohledně koní v podstatě učím ve své práci a zkoušky z dostihového řádu jsem kvůli licencím skládala dvakrát. (usmívá se) Nebylo to pro mě až tak těžké, moc toho na učení nebylo.“
Takže Olehla, rodák z Beňova, nemusel na krajanku u zkoušek mhouřit oči?
„Nemusel. (usmívá se) Já si navíc vytáhla nádhernou otázku: Trénink překážkových koní. To bylo štěstí a krása.“
Kvůli fatálnímu zranění na Taxisu se po Velké daleko víc řeší hromadný karambol, než vítězové. Nemrzí vás, že vám Taxis, řečeno v uvozovkách, bere slávu?
„My nepotřebujeme slávu veřejnosti. My jsme si radost udělali. Strašně nás mrzí, že k něčemu takovému došlo. Na dostihový sport to pak vrhá špatné světlo. Takové úrazy se bohužel stávají i v ostatních sportech, jenomže při Velké to vidí nejvíc lidí.“
Faltejsek od vás dostal pokyny pro Taxis?
„Takovému jezdci už se ordre nedávají, kde a jak najíždět na Taxis. Musí to mít sám vymyšlené, musí se v dané situaci zorientovat a zareagovat. I podle toho, co udělají ostatní jezdci, musí se rychle přizpůsobit. My můžeme Honzovi jen říct, a to sám dobře ví, že Sacamiro je dobrý skokan. Má za sebou spoustu skokové gymnastiky. I když někdy k nějakému karambolu dojde, je sám schopný a zvyklý se rychle zvednout a udělat vše pro to, aby se pádu vyhnul. Na nás je dobrá příprava. V dostihu už to pak je v rukách a hlavě žokeje. Vždycky je to i o velkém štěstí. Klidně jsme v tom karambolu mohli být zamíchaní také a nic bychom nenadělali.“
Témata:
dostihy, sport, sacamiro, petříková, Anglie, Pardubice, Přerov, Velká pardubická, dostih, trénink, Napajedla, stáj, Karel Zajko, Yak-30, Sport na Heureka.cz
Související články
