Úžasná dáma, která přesahovala hranice sportu i zemí. Nesmírná bojovnice. Vždycky stála za svým, neustoupila. Morální vzor. Někdejší gymnastka Věra Čáslavská, sedminásobná olympijská vítězka z let 1964 a 1968, by třetího května oslavila osmdesátiny. Pojďme si nejslavnější postavu československého sportu připomenout s její dcerou Radkou Čáslavskou. Maminka svůj boj s rakovinou prohrála v roce 2016.
Jsou momenty, které k ní neodmyslitelně patří. Vedle sportovních úspěchů i pevné postoje – ty nikdy neodvolala. Podepsala Dva tisíce slov, tedy manifest kritizující stoupající sovětský vliv a poměry v tehdejším Československu. Byla oblíbenkyní celého národa. Lidi si získala i tichým protestem, kdy na Hrách v Mexiku v roce 1968 odklonila hlavu od sovětské vlajky.
„Jsem moc ráda, že v našich srdcích bude žít neustále,“ říká její dcera Radka Čáslavská . Narodila se v roce 1969, tedy rok po nejslavnější olympiádě, na které brala fenomenální gymnastka čtyři zlaté a vysloužila si i ocenění nejlepší sportovkyně světa.
Šéfka nadačního fondu Věry Čáslavská pro Sport Magazín popisuje, jaká byla maminka v obyčejném životě. Geny se nezapřou, také dcera je celá ona! Usměvavá, bezprostřední. I s vypravěčským talentem.
Měla maminka ráda oslavy narozenin?
„Docela jo. Obecně měla ráda lidi, takže se s nimi chtěla setkávat. Největší oslavy bývaly v Mexiku. Tam lidi oslavy zbožňují. U nich člověk stárne rychle, protože se stává, že když si vás oblíbí, zařídí vám narozeniny až čtyřikrát za rok! (smích) No, a maminku tam měli hodně rádi.“
Čím to, že zrovna tam tak rádi slaví?
„Protože jsou to veselí lidé. Milují svoje typické fiesty. Přijde hodně gratulantů, jsou u toho obrovské dorty, zpívá se. Nádhera.“
Takže i osmdesátku by oslavila ve velkém?
„Ano, určitě by se na to těšila. I když dnešní doba je hodně složitá...“
Co by maminka, velká bojovnice proti jakékoliv nespravedlnosti, říkala na válku na Ukrajině?
„Všichni vědí, že hrozně těžce nesla rok 1968, kdy nás Rusové okupovali. A je to zase to Rusko! (naštvaně) Opět někoho okupují, nedají si pokoj. Pan
Václav Havel
měl pravdu, když říkal, že největší problém Ruska je v tom, že neví, kde začíná a kde končí. Oni pořád chtějí expandovat. Ať nás všechny sakra nechají na pokoji. Vždyť už tu zemi mají dost velikou, ne? Tohle by určitě brala hodně emotivně. Nenechala by to jen tak být.“
Jistě by proti tomu i veřejně vystupovala.
„Samozřejmě. Udělala by cokoliv, co by bylo v jejích silách. My budeme mít i nějaké peníze z výstavy, která se v rámci osmdesátin uskuteční v Liberci. Chceme pomoct ukrajinským dětem. Ale rozhodli jsme se, že ty finanční prostředky necháme tady v Česku. Aby se děti mohly zapojit do normálního života a třeba i sportovat.“
Maminka se nikdy nevzdala. Nikdy! Takže i ukrajinský postoj by jí musel být sympatický.
„Tohle byl její styl. Byla to velká bojovnice. Opravdu se nikdy nevzdala. I proto dostala od Japonců samurajský meč. Jako jediná žena! Oni si daleko víc vážili toho, jak byla statečná, než zlatých medailí. Její postoje byly pro ně nejdůležitější. Nikdy se nenechala zlomit, přitom těch šancí, kterých by měla! Stačilo by odvolat Dva tisíce slov... Mohla točit film pro Hollywood za opravdu velké peníze. Nabízeli jí zaměstnání všude po světě. Ale komunisté ji nikam nepustili. Až tedy později do Mexika, ale to ji v rámci socialistické spolupráce s Kubou vyměnili za uhlí.“
Měla by radost z toho, že se komunisté po dlouhých letech nedostali ve volbách do parlamentu?
„To by byla moc šťastná. Protože ona pořád bojovala za to, aby se ta zločinecká organizace zakázala. Ale nějak se to nedařilo. Naštěstí se komunisté zlikvidovali sami, což je vlastně ještě lepší. Než aby je někdo oficiálně zakázal, oni se zařízli sami.“
Měla o tom debaty s prezidentem Václavem Havlem, pro kterého dlouhé roky pracovala?
„Často se o tom bavili. Vůbec nemohla pochopit, proč to vlastně nejde. Už tím byla vyhlášená, trošku tím byla lidem na Hradě i protivná. Neustále trvala na tom, aby se ta zločinecká parta zakázala. Když viděli maminku přicházet, říkali si: Ježkovy zraky, zase o tom bude mluvit. Hodně ji to mrzelo.“
Maminka byla obrovskou osobností. Jak vás těší, že v srdcích lidí zanechala takové stopy?
„Jenom to ukazuje, jak na všechny dokázala zapůsobit. Vzpomínají na ni i tam, kde vyhrávala. Hlavně v Japonsku, v Mexiku. Za to jsem moc ráda.“
Neustále vás vzpomínky dojímají?
„Pořád se mi po ní stýská. Hrozně moc. Ona nebyla jenom maminkou, ale i parťačkou. Měly jsme stejný vkus na hudbu, literaturu, moc jsme si rozuměly. Byla to výborná kamarádka.“
Co poslouchala?
„Skoro všechno. Měla ráda vážnou i lidovou hudbu, country. Ale třeba také Pink Floyd. Poslouchala i
Karla Kryla
. Kdybych měla vybrat jednu nejoblíbenější písničku, ani by to nešlo. Její záběr byl široký. Třeba
Dana Zátopková
zbožňovala samé lidovky, u ní by ten výběr nebyl takový problém. U maminky ano.“
Chodily jste spolu i na koncerty?
„Ano. Třeba na Pražské jaro. Dokonce jsme šly na Pink Floyd, když byli v Praze. To byl velkolepý zážitek.“
Jednou jste mi vyprávěla, že jste dobrodružný typ. To máte po mamince?
„Jasně. Nebyla to žádná usednutá seňorita nebo rozmazlená ženská. Ne! Ona byla holka do nepohody. Takže jsme spolu jezdily pod stan nebo pod širák, lehly jsme si na zem, koukaly na hvězdy, povídaly si. Nádhera.“
Máte konkrétní zážitek?
„No... (smích) Nevím, jestli to můžu prozradit.“
Ale proč ne?
„Byly jsme spolu v Jeseníkách a chystaly jsme se, že budeme spát pod širákem. Najednou se něco velikého sune do kopce,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
