Dojatý mistr světa Přindiš: Největší medaile, ale život mi nezmění
PŘÍMO Z NĚMECKA | Už jednou byl tomuto velkému úspěchu velmi blízko. Před pěti lety ve francouzském Pau Víta Přindiše o pouhé dvě setiny sekundy porazil nyní tréninkový parťák Ondřej Tunka. Teď už se ale třiatřicetiletý kajakář své slávy dočkal. Na MS v německém Augsburgu předvedl před bouřícím publikem ve finále bezchybnou jízdu. První, kdo mu gratuloval, byl olympijský vítěz Jiří Prskavec (5. místo). „Olympiádu vyhrál na den přesně před rokem, takže to je prostě bomba,“ culil se Přindiš. Po vyhlášení byl ale hodně dojatý a měl slzy na krajíčku.
Jaké jsou pocity krátce poté, kdy jste si převzal zlatou medaili?
„Nevím, jestli mi to už došlo. Nicméně jsem si konečně za celý víkend užil diváky, protože jsem měl šanci je vidět z podia. Moc jsem mezi ně před závody nechodil. Když jely Ricarda Funková s Elinou Lilikovou jako poslední německé závodnice, tak jsem ve stanu slyšel tak strašný hukot, že jsem se i bál vyjít ven. Atmosféra byla nádherná a diváci to jen umocnili vyhlášením, že tady zůstali, zafandili a zatleskali. Po neúspěchu, kdy jsem si loni nevyjel olympiádu, jsem si řekl, že je to můj cíl na následující rok, získat zlato na MS. Loni se to nepodařilo smolně v Bratislavě a letos jsem se připravil stejně dobře a klaplo to!“
Viděl jste svítit jedničku v cíli, když jste tam přijel?
„Viděl, no. Bylo to super. V tu chvíli jsem si řekl, že to byla dobrá jízda a nemám se vůbec za co stydět, ať to dopadne, jak to dopadne. Byl jsem spokojený. Dokázal jsem to tady ustát hlavou, což byl můj hlavní cíl. Nenechat se rozhodit nějakými drobnými problémy třeba na horní části trati a pošetřit síly hlavně na spodek, který byl nejdůležitější. Největší podíl na tom má hlava, že jsem to dokázal ustát, vyfiltrovat a jet si svoje. A asi i trošku štěstí.“
Jiří Prskavec mladší po dojezdu řekl u videostěny, že to bude na zlato stačit... Co jste si říkal vy?
„Za mnou byli jedni z nejlepších kajakářů na světě. Nebyli tam žádní kluci, co by tady jeli poprvé finále. Peter Kauzer je legenda, jezdí tady strašně rychle. Trošku jsem doufal, že by to třeba mohlo stačit, ale neřekl jsem si, že určitě. Zaprvé to nebyl nejrychlejší čas, kluci měli v semifinále rychlejší, ale v tomhle je Augsburg asi specifický. Koukali jsme na video po první jízdě a každému to někde neklouzlo, někdo někde trošku víc bojoval... Když jsem viděl, že to Kauzer pokazil hned na první protivodě... Ale já si radši vždycky počkám, až je to ofiko. Pokaždé dojedu a je to tak strašně rychlé, že se ani nemám čas podívat pořádně na výsledky, kdo je jak za mnou. Běžel jsem pak jen nahoru před kameru, kde vždy stojí aktuální lídr. Teď už to oficiální je a začíná mi to tak nějak docházet, že se to konečně za ty roky podařilo. Že nevyhrávám jen Světové poháry, ale podařilo se mi to i na mistrovství světa.“
Je to tak, že si starší sportovec úspěchy víc vychutnává?
„Nevím, jestli je to stářím, ale spíš tou cestou, kterou jsem absolvoval. Byly dobré i špatné roky, někdy to bylo tak strašně těsné, že to ani nejde říct jak. Teď se to všechno sešlo. Na Evropě jsem mohl mít medaili vcelku v pohodě, kdybych neudělal drobnou chybu a tak nějak jsem s tím bojoval celý rok, že jsem jezdil dobře, ale chybělo tam trošku klidu. Teď jsem ho našel i v tomhle burácivém prostředí.“
Dolehlo na vás dojetí při vyhlášení?
„Je to největší medaile kariéry. Nedávno jsem se stěhoval a všechny medaile jsem dal pryč, takže začínám nanovo. Dal jsem je tátovi, nějak je nesbírám. Jsem vždycky rád za zážitek, úspěch, že jsou lidi kolem mě nadšení a radují se. Ten kov je takový bonus, ale spíš celkově. Ještě mi Boris Neveu přivezl putovní trofej, aby mi jí předal. Zapsané moje jméno na ní je něco, co jsem si hrozně přál, abych byl braný tak, že jezdím dlouho dobře a dokážu vyhrát i takový obrovský závod. Je to elitní skupina mistrů světa. Tuhle medaili si asi zatím nechám.“
Loni vyhrál Prskavec zlato na OH, vy teď na MS. Přebíráte po něm tedy pro tento rok pomyslné žezlo. Jak to těší?
„Jsem hrozně rád, že jsme byli oba ve finále. Podporovali jsme se před jízdou, říkali jsme si, co a jak uděláme. On mi hned dole v cíli gratuloval. Olympiádu vyhrál na den přesně před rokem, že jo. Je to prostě bomba.“
Co vám v cíli řekl?
„Jen jsme si rychle pogratulovali, protože jsem musel dávat rozhovory. Ale říkal, že je to totální paráda. Myslím, že to dneska zase trošku oslavíme.“
A co trenér Jiří Prskavec starší?
„Že je to neskutečné. Přiběhli tam ještě s Jirkou Rohanem. Oba dva říkali, že je to neskutečné.“
Na stupních vítězů jste dvakrát políbil zlatou medaili, před a po české hymně. Měl jste to naplánované?
„Ne, vůbec. Ani si neuvědomuju, že to tak bylo... To se naplánovat nedá. Říkal jsem si, že tu nechci skákat nebo něco takového, ale že zkusím diváky trošku popohnat, aby udělali pořádný rachot. Strašně se mi to líbilo, já si vyhlášení strašně užil. Lepší zakončení být nemůže, než před plným publikem. Nejhorší jsou závody, kde se vyhlašuje a nikdo tam už není. To je smutné.“
Vnímal jste během své finálové jízdy hodně zdejší atmosféru?
„Ani ne. Slyšel jsem ten rachot, že se tu mlátí... Velká výhoda je, že angličtina a němčina neleze do hlavy tolik. To je pro nás výhoda. Ale ten rachot byl velký, hlavně při finále holek, když jely favoritky, tak to byl v tom našem stanu (přes vodu) slyšet takový rachot, že jsem si říkal: To bude veselý…“
Po semifinále jste se ještě pár minut podepisoval dětem. Neměl jste strach, že vás to vyvede z koncentrace?
„To mi nevadilo. Sice jsem si říkal, že jsem možná hloupej, že jsem se nešel vypádlovat, ale já šel z vody kvůli kontrole lodi, tak mě pak zastavily děti. A nemůžete prostě říct ne dětem. Ony chodily za všema, když jsem viděl ta trička, tak to hezky sbíraly.“
Měl jste tady i manželku Míšu a dcerku Amálku. Jaké bylo oslavovat s nimi?
„Skvělé. Měly tu být celý týden, ale kvůli zdravotním problémům nemohly přijet, vyjížděly s mými rodiči ve 4 ráno z Prahy, aby tu byly. Pozdravil jsem je ráno, pak už jsem nestíhal a jsem strašně rád, že tu jsou, že mohly být u tak krásného zážitku. Není to žádný lokální závod, kde by nepřišli diváci, nebo závod v covidu, je to závod se sladkým koncem pro mě.“
Po minulé sezoně jste přešel k Jiřímu Prskavcovi staršímu. Letošní jaro ale nebylo ideální, při nominacích jste musel zabojovat. Neměl jste trochu pohybnosti, jestli jste udělal dobře?
„Neměl. Řešili jsme to pak s doktorem Jirkou Dostálem a Jířou (trenérem). Měl jsem před tím dvoje zdravotní potíže, kdy jsem trošku vypadl z tréninku, nebylo to úplně ideální, a všechno úplně neklapalo. Kdežto teď od Lipotvského Mikuláše (mistrovství Evropy v květnu) jsem byl konstantně v přípravě na tohle a jel jsem tréninky s jediným cílem - být v co nejlepší formě na MS. Když jsem tady už týden jezdil, tak jsem se cítil opravdu fyzicky dobře, a to je základ toho, aby hlavě svaly řekly: ok, jsi na tom fyzicky dobře, tak jenom předveď to, co potřebuješ. Nemusíš někde bláznit, jet strašně riskantně, ale prostě jet, co potřebuješ. To myslím, že se za těch pár měsíců od nominace změnilo. Příprava klapala, jak měla, bez jakéhokoliv problému.“
Změní vám tento titul život?
(pousměje se) „Ne. V tomhle bych zase vzal za vzor Jířu. Je dvakrát mistr světa, olympijský šampion a je to úplně normální kluk, zlatej, se kterým se dá mluvit. Vím, že se na něj můžu spolehnout a nevidím důvod, proč by mi jedna medaile měla změnit život. Možná vezmu manželku s dcerou v říjnu na lepší dovolenou.“
