Dostál jede o čtvrtou účast na olympiádě: Ještě jsem ji nevyhrál, to mě žene
Londýn, Rio, Tokio. Tři bronzy a jedno stříbro. Medailová vizitka Josefa Dostála z olympijských her budí respekt. Chybí v ní ale zlato. Podaří se ho vyjet za rok v Paříži? „Že jsem olympiádu nikdy nevyhrál, mě žene dopředu,” přiznává rychlostní kanoista v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz. Nabízí se to. Vždyť před dvěma lety patřil na tokijském kanálu k největším adeptům na vítězství.
O víkendu na mistrovství světa v německém Duisburgu si může Dostál vyjet čtvrtou účast na LOH - rozhodne o tom nedělní finále singl kajaku na kilometrové trati. Startovat bude ještě na neolympijské pětistovce. Závody posádek jdou tentokrát stranou.
Debl kajaku a čtyřkajaku už tedy definitivně odzvonilo? Dva z vašich olympijských cenných kovů jste si vyjel právě na těchto lodích.
„Singl kajak je pro mě priorita, a pokud se mi v něm bude nadále dařit, budu se na něj zaměřovat i dál. Navíc časový harmonogram na olympijských hrách není úplně příznivý ke kombinaci závodů jednotlivců a posádek. Klidně se může stát, že rozestup mezi starty jednotlivých finálových závodů budou dvě hodiny. Ale nikde není psáno, že kdybych znovu skočil do posádek, tak by to muselo být špatné.“
Před Tokiem jste navíc vyhlásil, že vaším snem by bylo získat dvě zlaté medaile na jedněch hrách.
„Tam to šlo ještě kombinovat. Bylo víc času na odpočinek. Teď by měli soupeři, kteří se zaměřují jen na jednu disciplínu, výhodu.“
Navíc ve vzduchu ještě visí olympijské zlato. To vám do sbírky chybí. Je pro vás stěžejním cílem si ho vyjet právě příští rok v Paříži?
„Samozřejmě se budu prát o co nejlepší výsledek. Jestli to bude stačit na medaili, to záleží na soupeřích. Já se připravím co nejlépe. Záleží trochu i na štěstí. V Tokiu jsem měl úžasnou formu, ale tehdy tam úplně při mně nestály přírodní podmínky, tak uvidíme, co si na mě přichystá Paříž.“
Jak náročné, hlavně psychicky, je se připravit na jeden z vrcholů kariéry, který přichází ve čtyřletých cyklech? Zvlášť, když pak třeba v den D zamíchají kartami podmínky, jak to bylo ve zmíněném Tokiu. Ta pomíjivost úspěchu zvlášť ve vašem sportu musí být někdy drásající.
„Pomíjivost sportovního úspěchu. No… Tak to prostě je. Nemusíte mít vždycky štěstí. Když chytnete řasy, což se mi stalo v Riu, nebo fouká jako v Tokiu a závody nejsou regulérní, co s tím máte dělat? S tím prostě už nic nezmůžete a zbláznit se z toho? Jako proč? Po Tokiu jsem si tohle přehodnotil. Sám pro sebe jsem si řekl, že i samotná účast na olympijských hrách je nádherná. To, že můžete závodit pod pěti kruhy se všemi sportovci z celého světa, je úžasné. Olympiáda je jednou za čtyři roky a já se chci stejně tak radovat i z dalších úspěchů. Ze závodů, které jsou na programu každý rok. I proto jsem jel loni na mistrovství světa pětistovku, která startovala jen hodinu před olympijskou tratí na kilometr. Ten závod jsem vyhrál o parník a na kilometru z toho nakonec bylo páté místo.“
Vraťme se ale ještě k Tokiu. Světem sportu obletěly vaše fotografie po průjezdu cílem, kdy jste byl na hraně zhroucení, absolutně vyčerpaný. Byl jste favoritem na zlatou medaili, nakonec z toho nebylo v uvozovkách ani podium. Zůstala vám vůbec z těch pár kritických vteřin v paměti nějaká vzpomínka?
„No málem jsem v tom cíli pošel (smích). Ne, že bych se jako nemohl hýbat. Kdybych spadl do vody, tak vyplavu. Tělo mě ale prostě nechtělo poslouchat, tak jsem si ležel. Byl jsem nešťastný a zklamaný. Zlatý sen se rozplynul a mě bylo líto veškeré té dřiny a všeho, co jsme pro to obětovali. Všechno se to nějak smíchalo i s tím, že jsme kvůli covidu byli v Japonsku měsíc zavření jako ve vězení. Byl jsem naštvaný na hry, na sportoviště i na sebe. Takhle to prostě nejde, tohle kdybych předváděl, to není Josef Dostál. Pak jsem ale šel na debl a Radek mi říká, že mě v životě v posádce takhle neviděl jet.“
S Radkem Šloufem jste se nakonec radovali na deblkajaku v Tokiu z bronzových medailí. Bylo to pro vás vykoupení?
„Víc než to. V tu chvíli, co jsme dojeli, jsem byl vlastně nejšťastnější ze všech těch závodů, které jsem na olympiádě prožil. Věděl jsem totiž, že ten závod jsme odjeli perfektně, za mnou je jeden z mých nejlepších kamarádů a můžu se právě s ním postavit na stupně vítězů. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mám husí kůži. Porazili jsme posádky, které jsme do té doby nikdy nepředjeli. Byl to fenomenální výkon.“
Vracíte se někdy k tomu momentu?
„Hrozně rád na to vzpomínám, asi častěji než Radek. Myslím, že se k tomu tolik nevrací, potřebuje koukat dopředu. Zkoušeli jsme poloviční trať, ta nám bohužel tolik neseděla a zabalili jsme to. Ale v kontaktu jsme hodně. Potkáváme se na závodech a na soustředěních často. Teď se hodně realizuje ve čtyřkajaku a na trati 500 m. Kdyby se koukal zpátky a uchlácholil se svým uspokojením, tak by to asi dělalo zle.“
Nehrozí něco podobného u vás?
„To si zas nemyslím. Kdybych se uchlácholil úspěchy, skončil bych po olympiádě v Londýně se třetím místem a od té doby asi nic nezajel. Naopak, já jsem ctižádostivý kohout, který chce být nejlepší. Jsem závoďák, rád soutěžím ve všem, a to, že jsem ty olympijský hry nevyhrál, mě žene dopředu. Je to o tom, že mám prostě hlad, abych ukázal, že prostě ne, se mnou budete počítat, já jsem Josef Dostál a já, když prostě chci a vyjde mi to, tak si tady namažu každého. Jasně, je to sobecké, ale o tom náš sport je. Soupeře na startu můžu mít rád, ale tady funguje testosteron a vy prostě budete jako „dejchat“ kouř za mojí lodí, že jo.“
Není to závodní nabuzení u vás možná trošku za hranou? Bavili jsme se o Tokiu a kolapsu v cíli, v Riu o čtyři roky dříve jste zas plival krev. Máte tu hranu třeba posunutou dál, než vaši soupeři?
„No, to já sám nevím. Často si na ni sáhnu v tréninku. Ale tak to je, závodění prostě bolí. Jdu přes závit. Nechám tam všechno. Vlastně to zprvu necítím. Tělo je zalaktátované, otupělé bolestí a v cíli přichází šok. Třeba na svěťáku v Szegedu jsem si rozkousal pusu a zase plival krev. Někdy se pobleju.“
Zmínil jste v minulosti v rozhovoru pro Český rozhlas, že si dokážete představit závodit do olympijských her v Brisbane v roce 2032. Tenhle smělý plán stále platí?
„No, s tím, jak nyní trénujeme a jak mě to baví, proč ne? Až mě kanoistika přestane bavit, půjde to z kopce. Takže jestli vymyslíme s trenérem program tak, aby mě to bavilo až do Brisbane. Je to devět let. No to je dlouho ještě. (smích). Ale mám tři olympiády za sebou, tak uvidíme, jestli zvládnu ještě další tři. Bude to těžký. Ale co není těžký, že.“
Nebude potřeba tedy výhledově nějak změnit tréninkový proces tak, aby tělo vydrželo co nejdéle?
„Já se obávám, že jinak než furt jet bomby to nejde.“
Nemůže to ale mít negativní vliv na kariérní trvanlivost?
„Na trvanlivost možná ano, ale kdybych ty bomby nejel, tak prostě závodit nebudu. Talent mám, určitě ano, ale ne zas takový, abych se dokázal jen tak vozit a jezdit pro medaile z mistrovství světa. To určitě ne.“
