Ze svého odcházení si udělala plnohodnotnou závěrečnou kapitolu kariéry, ale teď už je opravdu konec. Znakařka Simona Kubová se loučí s dvanácti medailemi z velkých šampionátů nebo vítězstvím v lize ISL jako jedna z nejúspěšnějších plavkyň české historii. K rozhodnutí jí pomohlo nedávné kuriozní zranění, když si v Hongkongu na záchodě zlomila žebro. Dál se nudit nebude, mimo jiné zkusí i kandidaturu do komise sportovců MOV.
Od předsedy plaveckého svazu Jakuba Tesárka dostala pořádný puget rudých růží, vzpomínkové video na Instagram si sestříhala sama. „Poslzela jsem si. Ale nemám být z čeho smutná. Myslím, že to byla úspěšná kariéra, nemám něco, co bych udělala jinak. Za to jsem hodně vděčná. Měla jsem opravdu štěstí. Je to ukončení velké etapy,“ říká Kubová.
Jak těžké to bylo rozhodnutí?
„To rozhodnutí bylo těžké. Konec kariéry oznamuju posledních pět let. Plavala jsem hodně dlouho, plavání miluju, ale konec vždycky nastane. A nastal v pravý čas. Proto jsem se rozhodla ukončit kariéru právě teď.“
Ještě před několika týdny jste se přitom připravovala na mistrovství světa, o účast vás připravilo zlomené žebro při nezvyklé nehodě…
„To žebro byl poslední hřebíček. Asi se to rozhodlo tak nějak za mě. K tomu rozhodnutí jsem dospívala několik let. Odkládalo se to, vždycky se objevila nějaká nová motivace. Teď už těch motivací nebylo tolik.“
K olympijskému limitu jste se přiblížila na 18 setin, nelákal vás ještě?
„Pak by se zase našlo něco. ISL, krátký svět, pořád by to bylo: Ještě to půl roku zkusím. Je to začarovaný kruh. Ano, chybělo mi málo. Ale já jsem si musela položit otázky, jestli mi to za to opravdu stojí. Kdyby to byla první olympiáda, motivace by byla jiná. Ale já jsem byla na olympiádě v Londýně desátá a chyběl mi kousíček do finále. Já to beru jako takové malé finále. Na medaili bych v Paříži neměla. Nikdy jsem nejezdila na závody, abych byla dvacátá. Říkala jsem si: Mám to ještě osm měsíců tlačit, nebo nastal ten čas? Já už jsem od loňského roku začala plavat jednou denně, už jsem se připravovala na přechod k normálnímu životu.“
Máte za sebou dvanáct medailí, jaká pro vás byla nejemotivnější?
„Nejemotivnější byla ta první z mistrovství Evropy v roce 2010. Myslím, že to nikdo nečekal. Pro všechny to bylo velké překvapení, bylo to po dlouhé době, co Česko přivezlo medaili. Tam proběhlo hodně emocí. Potom titul na mistrovství Evropy a bronzová medaile z mistrovství světa. Jeden z mých nejemotivnějších momentů je semifinále na olympijských hrách v Londýně, kdy jsem plavala se dvěma Britkami. Pamatuju se, jak jsem šla na start a strašně mi hučelo v uších, tak úžasnou atmosféru diváci vytvořili. To jsou zážitky, které nikdy nezapomenu.“
Co vás čeká dál?
„Já si myslím, že by velká škoda, abych plavání nadobro opustila. Asi bych to psychicky neunesla. Nabrala jsem spoustu zkušeností. Od září jsem začala trénovat děti v Kadani, potom mám soukromé lekce plavání. Budu částečně pracovat jako fyzioterapeut, budu působit ve Victorii. Zatím to bude taková doplňovačka, když bude potřeba. Přeučuju se na účetnictví. Je to pro mě nová etapa, ale čísla mě vždycky bavila, to mám asi po tátovi. Ráda bych kombinovala s trénováním.“
Můžete jako fyzioterapeutka nebo asistentka pomáhat vašemu kanadskému příteli Tomu Rushtonovi, který vás provedl posledními roky kariéry?
„To se uvidí. V našem týmu fyzioterapeut není. Když jsem teď v Hongkongu nemohla plavat, tak jsem mu pomáhala měřit časy. On říká, že je rád, když s někým může trénovat. Když mu někdo klade otázky, on se nad tím musí zamýšlet, a prý ho to dělá lepším trenérem. A já od něj získávám zkušenosti, které se snažím předvádět na ty moje děti.“
Rushton při své práci hodně cestuje, kde budete mít zázemí?
„Zázemí budeme mít tady. I jeho čekají větší změny. Je dobrý trenér a já nechci, aby skončil s trénováním. Výsledky za sebou má. Já nechci žít nikde jinde, a tím, že spolupracuje s hodně státy, taky nemá, kde by žil. Česko je v tomhle dobré. Není to úplně jednoduchá cesta, ale dostal víc možností, takže to pořád plánujeme, jak to bude. On to zatím nechce úplně moc řešit, protože se chce soustředit na olympijské hry do Paříže.“
Tam se už nedostanete jako závodnice, nicméně budete v Paříži kandidovat do komise sportovců MOV. Jak tenhle nápad vzniknul?
„Kuba Tesárek (předseda svazu plaveckých sportů – pozn. red.) mi zaslal mail, že tady ta možnost je. Já jsem si zjišťovala informace, co to obnáší. Spolupracovala jsem se spoustou států, získala jsem vhled, jak fungují jiné národnosti. To by mi v rámci komise sportovců mohlo pomoct. Schválilo mě i ČOV a teď budeme pracovat na kampani!“ (směje se)
Jak bude vypadat?
„Já ještě úplně nevím. Máme jednání s olympijským výborem v následujících dvou týdnech. Ale když jsem to řekla spoluplavcům ze skupiny, ti už vymýšleli, jak mi objednají čepice, trička, bonbony a odznáčky. Všichni mají rádi bonbonky, budu lákat na bonbonky. (směje se) Hlavní bude olympiáda v Paříži, komunikovat se sportovci a sdělovat jim svoje názory. Třeba mě zvolí, budu komunikovat s těmi největšími hlavouny a bude to fajn.“
ŘEKLI O KUBOVÉ
„Měl jsem štěstí, že jsem se Simonou poslední tři roky mohl pracovat. Připojila se do našeho týmu v lize ISL a moc nám pomohla. Prací, kterou odvedla, může být vzorem pro ostatní plavce.“
Trenér a přítel Tom Rushton
„Když si vybavím jméno Simona Kubová, Simona Baumrtová, je to pro mě jednoznačně značka profesionalismu, tvrdé práce, odříkání, výborných úspěchů. Je to výborný člověk a profesionál každým coulem. Takových sportovců bychom si měli v rámci České republiky vážit.“
Jakub Tesárek, předseda svazu plaveckých sportů.
„Simona byla špičková svěřenkyně, ještě mě tlačila do nových prvků v tréninku. Když jezdila na soustředění s reprezentací nebo potom s trenérem špičkové dánské znakařky Mie Nielsenové, vždycky přinesla nový nápad, nový impuls.“
Tomáš Baumrt, otec a dlouholetý trenér
