Stříbro a bronz z olympiády v Riu, vítězství ve Světovém poháru, druhé místo v anketě Sportovec roku ČR. Z vizitky kajakáře Josefa Dostála za posledních dvanáct měsíců se člověku zatočí hlava. „Byl to úžasný rok,“ říká dvoumetrový obr. „Ale je tam prostor další zlepšování,“ směje se s odstupem tomu, že na olympijské zlato zatím nedosáhl. Ke chmurům není nejmenší důvod. „Věděl jsem, jak na Španěla, co mě nakonec předjel. Ale kdybych to udělal, porazili by mě jiní soupeři a ze stříbra by byl bronz,“ hlásí přesvědčivě i pár měsíců po návratu z Ria.
Jednu olympijskou medaili už měl z roku 2012 z Londýna, dobře věděl, jaký mumraj se kolem něj strhne, když bral v Riu další dva cenné kovy. Média, fanoušci, pozornost na každém kroku. „Psychicky už jsem na to byl připravený. Bylo toho hodně. Když člověk maká na vodě, je to úplně něco jiného. Tady musíte zvládnout několik akcí denně, a když to tak jde x dní za sebou, musel jsem si vzít volno a odjel třeba na víkend na Moravu,“ ohlíží se za uplynulým obdobím.
Je pochopitelné, že fanoušky zajímají pořád dokola ty stejné věci. Dostál ale tvrdí, že si i s odstupem času vybaví detaily, které příhodám z olympiády dají nový šmrnc. „V dané chvíli, třeba hned po závodě, vám něco nepřijde tak zajímavé. Ale s odstupem si říkáte, že by to mohlo lidi bavit. Takhle jsem si třeba vzpomněl, jak se mi před finále olympijského závodu ztratil trenér,“ směje se Dostál. Ten ho marně hledal pohledem a říkal si, kde asi je. „Objevil se až těsně před tím, než jsem šel na vodu. On bývá hodně nervózní, tak to nechtěl na mě přenášet.“
Překvapí i příhodou, že už dávno před olympiádou se mu zdálo, že v Riu sebere dvě medaile. „Ve snu byla jedna moje kamarádka, co třikrát vyhrála a já byl druhý a třetí. Tehdy jsem jí to řekl a smáli jsme se tomu. Ona na olympiádě ale nebyla, tak to úplně vyjít nemohlo,“ vypráví Dostál s tím, že si teď o všem s parťačkou od vody rád popovídá. Příležitost bude třeba na vánočním posezení…
Vánoční šílenství spojené s nakupováním dárků Dostála míjí. Dárky nakoupil s předstihem v Kalifornii. A teď má klid. Že by ale vášnivý rybář vyrazil k vodě, aby si sám vytáhl vánočního kapra, tak to ne. „Chytám dravé ryby. Na třpytku kapra těžko chytíte, i když mě se to jednou fakt povedlo,“ pochlubí se netradičním úlovkem. Tentokrát ale vyhraje rybí pochoutka ze supermarketu.
Připomene, že na rybách si pravidelně spraví náladu a udělá si radost. I když ani na břehu neunikne, zvlášť po olympiádě, pozornosti fanoušků. „Poznávali mě. Jsem rybář, co s každým rád prohodí pár slov. Ptali se mě třeba, jestli jsem náhodou nebyl o den dřív v televizi a pak mi gratulovali. Ale není to tak, že by všechno opakovalo každou chvíli. Všichni víme, že u vody jsme kvůli rybám,“ směje se.
Vánoce si každopádně užije. A nejen proto, že je bude mít rozdělené na čtyři díly. Jednou si je užije s přítelkyní, podruhé s maminkou, potřetí se sestrami a prarodiči a čtvrtý díl bude s rodinou táty. „Jednu vánoční věc už máme taky za sebou. Máme takovou tradici, že se s rodinou sejdeme na Pohořelci, jdeme přes Hrad, Nerudovkou až za Karlův most. Dá se to zvládnout za půl hodiny, ale nám to trvalo tak od devíti do dvou hodin odpoledne. Svařáčky, klobásky, užíváme si to,“ prozradí úspěšný sportovec.
Zároveň naznačí, že po roce tvrdé dřiny se nebude o svátcích nějak šetřit v jídle a dopřeje si dobrot. „Hlídat se nebudu, je čas cukroví,“ vypálí přesvědčivě. „Nejradši mám perníčky od mámy, nikde jinde jsem tak dobré nejedl,“ zasvítí mu oči při myšlence na pochoutku.
Ten se má, napadne jistě řadu lidí bojujících s váhou. Dostál jim na dálku vzkazuje, že se nemusí nutně o lahůdky připravit, pokud se chtějí dostat na jaře do sportovní formy a vyladit postavu.
„Určitě to není o tom, že by od prvního ledna lidi měli přestat jíst a být třeba jen na salátech. To by vás brzy přestalo bavit. Jde o to, dát si třeba toho dobrého jídla trochu méně a postupně třeba ještě porce zmenšovat,“ vykládá sportovec. A podobné je to i se cvičením. Nemá cenu vtrhnout do tělocvičny a v jednu chvíli zhuntovat tělo enormní zátěží. „Mělo by se začít pomalu, aby to člověka bavilo. Začít třeba patnácti minutami a postupně se dostat na hodinu. Jde o to, aby si člověk zvykl. Důležité taky je, aby člověk dělal cviky správně,“ radí Dostál.
Sám se také vrhne do plného tréninku, ale vánoční atmosféru si nenechá vzít. Těší se chvíle s přítelkyní. Radost mu udělá i přání v podobě básničky od kamarádky. Nebo když si zazpívá koledy s rodinou. „Vydržíme to třeba hodinu. Baví nás to,“ usměje se.
O zábavu má postaráno, i když je doma sám. Snaží se totiž jezdit na kolonožce. Pro neznalé, to je stroj podobný vozítku Segway, jen nemá řidítka. „Jezdil jsem na tom hodněkrát. Ale teď jsem se přestěhoval a v novém bytě jsou prahy, přes ty to nejezdí,“ prohlásí.
Kde prahy nejsou, může si frčet bez problémů. „Není to tak těžké. Jen musím při své výšce dávat bacha na futra,“ směje se dvoumetrový sportovec. Jak ho vůbec napadlo pořídit si netradiční hračku? „Už jsem si ji jednou koupil v Americe. Ale na letišti mi ji zabavili, že se s tím nesmí létat. Tak jsem si ji koupil znovu tady,“ dodává, čím si na Vánoce udělal radost.
