Romana Barboříková
12. července 2020 • 17:55

Kajakářské hvězdy o rolích otců: Nedá se to s ničím srovnat. Jak si je užívají?

Vstoupit do diskuse
0
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Dřív na slalomářské trati v pražské Troji sledovali jejich napínavé a těsné souboje hlavně fanoušci. Za dva týdny, kdy zahájí kajakáři Vavřinec Hradilek, Jiří Prskavec a Vít Přindiš bitvu o olympijské Tokio, budou z kočárků trochu vnímat atmosféru už i jejich děti. Tři nejlepší čeští kajakáři současnosti jsou už totiž, i když někteří hodně čerstvě, tátové. A už teď jejich potomci vodácké geny nezapřou. „K vodě má kladný vztah, a tady v Troji je Sára hodně klidná,“ říká Hradilek.



Dát si po tréninku a po obědě šlofíčka bylo dřív běžnou záležitostí. Ale teď? Ani nápad. Aby bylo možné oběd připravit, musí se někdo postarat o dítě. Své teď nejen o tomto zdánlivém detailu vědí vodní slalomáři Vavřinec Hradilek, Jiří Prskavec a Vít Přindiš. „Celkově je toho teď daleko víc,“ připouští Prskavec a Přindiš dodává: „Všechno se teď hrozně zrychlilo.“ Aby ne, děti vyžadují péči, i když jsou ještě takhle malé. Prskavcův Jiřík (v rodokmenu už čtvrtý v pořadí) má rok, Přindišova Amálka tři měsíce a Sára Hradilková se narodila v polovině června.

Jaký je to pocit být tátou?

Vavřinec Hradilek: „Mám to nejčerstvější, i tu vzpomínku příchodu na svět prvorozeného děťátka, dcery Sáry. Je to úžasné. Nedá se to vůbec srovnat s jinou emocí, kterou jsem kdy zažil. Pro mě je to nádherná věc a každý nový den je úžasný, i když je to samozřejmě pořád ještě čerstvý. Je to krásný.“

Jiří Prskavec: „Já už to mám rok a dva měsíce. Pro mě to byla taky obrovská změna a asi největší zážitek, jaký jsem v životě měl. Během toho roku mě strašně baví vidět neskutečné pokroky, které Jiřík dělá. Ať to bylo první převalování, pak plazení a teď začal chodit. Je to něco úplně jiného a jsou to krásné zážitky.“

Vít Přindiš: „Já jsem neměl zážitek přímo z příchodu na svět (dcera Amálie se narodila během karantény, kdy otcové nesměli na porodní sál). Nicméně oproti klukům si myslím, že jsem měl výhodu v tom, že tady byla korona krize, takže jsem nic nemusel a mohl jsem se věnovat jenom holkám. Nonstop jsem si to užíval, vůbec jsem se od nich nehnul, tréninky jsem vůbec neřešil. A pak další týdny byly v hodně omezeném režimu, takže jsem s nimi strávil opravdu mnohem víc času a viděl jsem ty drobné pokroky víc, než kdyby byla normální sezona. To bych byl týdny pryč, a teď jsem se od nich nehnul ani na jednu noc. Takže v tomhle je to skvělé. Je to nádherné, ale i náročné. Ale krásně si to sedá a každý úsměv opravdu stojí za to.“

Jaké to bylo, když jste mohl dcerku vidět nejdřív jen v okně porodnice?

Přindiš: „Bylo to divné. Furt jsem dostával jenom fotky a videa. Ale měli jsme to štěstí, že porodník byl náš kamarád, takže hned když se malá narodila, jsem dostal zprávu a obrázky. Ale tři dny čekání, než je pustí, byly hodně dlouhé. Měl jsem už doma všechno uklizené a pořád jsem jenom čekal, přemýšlel, co mám ještě dodělat. Bylo to nekonečné.“

V čem je to teď jiné oproti tomu, na co jste byli dřív zvyklí v takových těch běžných věcech, jako je spánek, denní režim?

Prskavec: „Pro mě to je úplně jiné. Byl jsem zvyklý přijet z tréninku, najíst se, pak si dát šlofíka, a tady to všechno se nějakým způsobem vymazalo. Protože pro to, aby se udělal oběd…“

Hradilek: „Počkej, ty snad vaříš?“

Prskavec: „Ne, nevařím.“

Přindiš: „Musí se starat o Jiříka.“

Prskavec: „No vždyť říkám… Aby se uvařil oběd, musím se já starat o Jiříka. Celkově je toho daleko víc. Ale stojí to za to.“

Co ostatní?

Hradilek: „U nás ještě ani režim není, je to tak čerstvé, ještě si to sedá. Ale snažím se hodně pomáhat Lucce (budoucí manželce), protože myslím, že si to ty ženský zaslouží po tom, co předvedou na porodním sále. Sára zatím spí, jí a občas se projeví pláčem. Takže zatím je to taková krásná televize, člověk je schopný se na ni dívat celý den. A snažím se do toho trénovat. Je to trošku náročné, protože jsem si do toho ještě poranil nohu, takže když jsem přišel s berlemi, nebylo to úplně krásný. Ale zatím to zvládáme dobře, i nějak spíme, takže celkem fajn.“

Přindiš: „Změnilo se to, že se všechno zrychlilo a volný čas víceméně neexistuje, protože se snažíme střídat v péči, uklízení a vaření, což teda naštěstí dělám i já…“ (podívá se na Prskvace)

Prskavec: „Počkej, počkej, já taky uklízím, jenom nevařím.“

Přindiš: (směje se) „Dny se ale opravdu strašně zrychlily, buď je trénink, nebo hraní si doma, úklid, vaření, nákup a podobně. Takže nějaký šlofíček přes den už hodně dlouho nebyl. Naštěstí malá sice nespí přes den, takže potřebuje hodně péče, ale večer to v devět zalomí a většinou spí do čtyř, do pěti, což je pro nás super, že se v noci nebudí. Zatím. Doufám, že se to nezmění.“

Kajakáři Vít Přindiš, Jiří Prskavec a Vavřinec Hradilek se svými dětmi
Kajakáři Vít Přindiš, Jiří Prskavec a Vavřinec Hradilek se svými dětmi

S tréninkem to máte tak, že je to prostě vaše práce, takže to funguje stejně jako dřív, nebo ho i uzpůsobujete rodinnému životu?

Hradilek: „První týden, dva člověk musí uzpůsobit. To je tak velký milník v životě, že ať člověk dělá jakékoliv zaměstnání, tak to musí jít trochu stranou. Já si pamatuju, že jsem si z Vítka trochu dělal srandu, že při jarní nominaci bude mít tak čerstvé miminko, a teď to budu mít při nominaci já. (smích) Takže jsem si říkal, že se vaří voda na každýho. Je tam samozřejmě trošku vidina závodů, trénuju v celkem normálních dávkách, ale energie není zaměřená jenom na trénink, takže ten logicky není tak kvalitní. Ale mně to vůbec nevadí.“

Prskavec: „Mně už se to nějakým způsobem ustálilo, takže bych řekl, že režim je v tuhle chvíli úplně normální, maximálně když má malý očkování nebo něco podobného, tak se to přizpůsobí. Ale už jsou to opravdu jenom drobnosti a jinak nemůžu říct, že by se mi nějak narušily tréninkové dávky. Jsem strašně rád za to, že hlavně manželka byla ochotná jet se mnou na dlouhou dobu v zimě na soustředění do Austrálie. To bych asi sám nedal, bylo by to moc dlouho. Ale tím, že jsou ochotní se mnou sportovní život žít, si nemůžu na nic stěžovat a pro trénink mám ideální podmínky.“

Přindiš: „Už jsem zmiňoval, že i díky krizi byl trénink omezený, nevědělo se, jestli budou nějaké závody, pak se více méně celé jaro zrušilo. Takže jsem si mohl dát volnější režim skoro měsíc a půl. Trénoval jsem třeba jen během odpoledne, takže jsem mohl být s holkama víc doma. A teď už se to dalo do standardního režimu, kromě toho, co zmiňoval Jířa, když musíme k doktorovi, na očkování nebo na fyzioterapii. Ale jinak už je to v běžném chodu, trénink je úplně normální a snažím se k tomu přistupovat tak jako dřív. Připravit se a trénink odjet. Samozřejmě občas jsou myšlenky jinde, ale snažím se už teď jet standardně.“

Kdy byl malý Jiřík poprvé na vodě?

Prskavec: „V Austrálii jsem ho poprvé vzal do kajaku, to mu bylo nějakých šest sedm měsíců. Ale bylo to hlavně proto, že bylo vedro, on byl zpocený a já mám po tréninku v lodi trochu vody, takže jsem ho tam posadil a on se pěkně zchladil. Spíš koukal. Ale v tu chvíli ještě nemůžu říct, že by vnímal okolí takovým způsobem jako teď. Takže myslím, že když teď přijdou hodně teplé dny, tak ho zase vyvezu a myslím, že se mu to bude líbit daleko víc.“

Kdy to plánujete s holčičkami vy?

Hradilek: „Já bych byl samozřejmě rád, aby Sára uměla na vodě, ale když na ní jezdit nebude, tak mi to vůbec vadit nebude. Ale to se nedá říct, to je tak daleko, že se o tom asi nedá takhle bavit. Doufám, že bude dělat to, co bude chtít, a my jí k tomu vytvoříme maximální podmínky.“

Jak se jí třeba líbí koupání? Má dobrý vztah k vodě?

Hradilek: „Lucka tady u kanálu během těhotenství, i díky korona situaci, trávila dost času, tak je tady Sára hodně klidná. A dokonce když ji uspáváme, pouštím jí zvuky potůčku a to funguje dobře. Takže voda ji očividně baví. A to stejné koupání, to ji taky uklidňuje. Takže to vypadá dobře, ale se sportem rozhodně zatím nemám žádný plán.“

Přindiš: „Nevím, co bych dodal k Vávrovi. Taky to nijak neplánujeme. Pokud si to bude chtít vyzkoušet, tak to samozřejmě bude dobré. Třeba už ani u vody nebudu, takže nebude mít tu možnost si to vyzkoušet. Nebo ji vezmu jako Jířa třeba takhle do kajaku. Když to později bude chtít dělat, tak ji podpoříme. Náš plán je takový, že jí dáme na výběr cokoliv, co bude chtít, ať si vyzkouší a ať zůstane u toho, co bude chtít. Není úplně můj cíl, aby dělala profi vodu.“

Jaký má vztah k vodě?

Přindiš: „Dobrý. Koupání ji baví a zatím je to náš rituál, že po koupání dostane napapat a jde spát. Takže koupeme každý večer.“

V poslední době tady v Troji přibylo hodně dětí, pobyt na čerstvém vzduchu je zdravý, nezvažujete proto tady prosazovat zřízení jesliček, školky?

Hradilek: „Je to neuvěřitelný baby boom. Nevím, jestli je to tím, že se nás to teď konkrétně týká, tak si to víc uvědomujeme, kolik je tady dětí, ale docela se to tady rozšiřuje.“

Prskavec: „Tak ono už i před námi… Všichni deblíři už mají děti, někdo i dvě.“

Přindiš: „Asi to bude věkem, co?“

Prskavec: „Počkej, mluv za sebe.“ (smích)

Hradilek: „Je to dobrý, že se rozšiřujeme, aspoň vodáctví nevymře.“

Celý letošní rok je zvláštní, takže máte čas se rodině věnovat. Máte už představu, jak to budete dělat, až se rozběhne normální sezona, bude se jezdit na závody do zahraničí, zda budou jezdit s vámi?

Prskavec: „Já jsem v tomhle docela v pohodě, protože Terka (manželka) teď dělá PR pro náš svaz, takže doufám, že budeme většinu závodů trávit spolu. Je to takřka ideální.“

Přindiš: „My si vždycky vyhodnotíme, jestli má smysl, aby holky na daný závod jely. Jestli teda nějaký závod přijde. Na závodech se většinou soustředíme sami na sebe, na výkon. Takže bych to viděl spíš na nějaké soustředění, kde vím, že se o ně budu moct trochu víc postarat než na závodě, kde máme své povinnosti. Ale když budou nějaká hezká místa a odlehčenější závody, tak určitě.“

Hradilek: „Já to neplánuju. Pokud bude nálada a počasí, tak určitě, ale teď nemá cenu nad tím polemizovat. Původní plán byl, že pojedeme i se Sárou na Nový Zéland a do Austrálie. Ale to asi nevypadá kvůli tomu, že se tyto země netváří, že by chtěly uvolnit cestování. Takže nevíme. Bylo by to krásný, ale uvidíme, třeba příští rok.“

Svůj dosavadní program jste, Vávro, měl takový, že jste byl hodně rozlítaný po světě i tady po Česku. Budete teď už víc domácký typ?

Hradilek: „Asi trošku jo. Mám naplánované nějaké projekty v zahraničí i mimo vodní slalom, něco i tady. Bude toho asi míň, hlavně cestování. Ale teď je samozřejmě prioritou rodina, to je jasné.“

Hodně cestujete ale všichni, ať už na soustředění, nebo soukromě. Jak to bude teď?

Prskavec: „Já nemůžu říct, že bych byl nějaký velký cestovatel. Naopak jsem strašně rád, když jsem doma. Samozřejmě do Austrálie jezdíme na poměrně dlouhou dobu, ale je to hlavně kvůli trénování. Nejsem úplně fanoušek zimy, takže i v tomhle je to příjemné. Ale neřekl bych, že bych předtím hodně cestoval. Závody a soustředění se úplně vynechat nedají a tím, že si je můžu vzít s sebou, je to v pohodě. Ale u nás v rodině je spíš Terka tou, kdo mě tahá někam do ciziny. Já bych byl nejradši někde po Česku.“

Přindiš: „Já jsem dřív celkem cestoval, ale teď už bych sám určitě nikam nejel, že bych si vyjel na výlet a nechal holky doma. A když bych jel v zimě na dlouho někam na soustředění, taky jsem měl původní plán jet na Zéland příští zimu, tak bych si už nedokázal představit být tak dlouho sám. Takže bych se to snažil udělat tak, aby jely se mnou. Už letos jsem to měl tak, že jsem byl v únoru pryč, Amálka se narodila v březnu, ale já jsem byl připravený, že kdyby to přišlo dřív, okamžitě kupuju letenku a jedu domů. A celou dobu jsem byl nervózní, říkal jsem si: Ať už to uteče.“

Jako vodáci profesionálové máte k vodě trochu jiný vztah než všichni ostatní. Co o ní budete své děti učit?

Hradilek: „Že ačkoliv se zdá, že je jí hodně, tak je to vzácnost a musí se s ní zacházet hospodárně. Aby k ní měli respekt, pokud na ní budou jezdit, protože je to celkem důležité. A myslím, že fakt, že se jí i já trochu bojím, mě posunul tam, kde jsem, kam jsem se na vodě dostal. Takže ať k ní mají krásný kladný vztah jako k jednomu z velkých živlů.“

Prskavec: „Já to podepisuju.“

Přindiš: (s Prskavcem se smějí) „Chtěl jsem říct, že je to krásný a nebezpečný živel, ale Vávra už to řekl. Takže nevím.“

Prskavec: „Že se o ni musíme starat.“

Hradilek: „Bůh ví, kolik vody bude, až budou velký. A kde bude. Ona někde bude, ale kdo ví kde.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud