Proč nám cpou roury, divily se zlaté Češky poháru. Potlačily démony
Padly do písku, objaly se a užívaly si neskutečnou energii z ostravských ochozů. Barbora Hermannová s Markétou Nausch Slukovou porazily ve finále čtyřhvězdičkový turnaje Světové série kanadský pár Bansleyová - Wilkersonová 2:1 (-17, 15, 13). „Fantazie,“ radovaly se. „Posunuly jsme naše démony a strachy z těchto soupeřek, protože tam v minulosti nějaké byly,“ přiznala Hermannová.
Šéf svazu Marek Pakosta jim hned na kurtu předával speciální trofej. Pohár posvařovaný z trubek - přesně v duchu unikátního prostředí Dolních Vítkovic.
Jak se vám líbí speciální trofej?
Hermannová: „Super, já jsem ani nevěděla, že to je trofej.“
Nausch Sluková: „Já taky byla hrozně v šoku. Proč nám Marek Pakosta cpe nějaké kovové roury? Až pak mi to došlo, že to je náš volejbalový prezident a že to bude asi naše cena. Je super, strašně se hodí k tomuto místu. Nevím teda, kde to ustřihli a kde to bude chybět.“ (usmívá se)
Jaký je to pocit, vyhrát doma turnaj Světové série?
Nausch Sluková: „Ještě tomu nevěřím. Možná uvěřím, až bude ta medaile na našem krku, ale to je úplná fantazie! Naše druhá zlatá medaile, ale je ještě výše než ta z Turecka. Navíc doma před tak krásnou kulisou. To je pro nás splněný sen. Jsem na nás hrozně pyšná, protože podmínky byly náročné. Počasí se měnilo, soupeřky byly skvělé a my jsme opravdu jako tým držely spolu. Moc si vážím toho, co jsme dokázaly.“
Hermannová: „Zatímco Maki mluvila, já jsem zadržovala slzy... Je to velice emotivní moment, bylo to skvělé. My jsme dneska posunuly naše démony a strachy trochu z těchto soupeřek, protože tam v minulosti nějaké byly. Tady jsme se rozhodly si to užít a šly jsme do toho s tím, že nemáme co ztratit.“
Perušič se Schweinerem před vámi v bitvě o bronz ztratili sedm mečbolů. Vám soupeřky v tie-breaku také tři odvrátily. Neblesklo vám to hlavou?
Hermannová: „Sledovaly jsme to zpoza růžku a fandily jsme jim hodně moc. Mrzelo nás, že jim to nevyšlo, docela hodně, protože hráli opravdu moc hezký turnaj. Mít takhle kousíček medaili od ruky je snad ještě horší, než to prohrát jasně 0:2. Kluky to určitě mrzí, ale nemají se za co stydět. Tohle jsou top týmy, které na světovce běžně končí nahoře. Kluci ukázali nejlepší formu, jakou mohli a myslím, že ještě budou mít dost šancí se probojovat na nějakou medaili.“
Markéto, dá se porovnat vítězství s triumfem z roku 2014, které jste také na turnaji Světové série vyhrály v Praze s Kristýnou Kolocovou?
Nausch Sluková: „Asi se dá, ale já bych strašně nerada. Myslím, že už je to strašných let a všichni jsme se posunuli dál. Jsem strašně ráda, že se nám to s Bárou povedlo, o to více, že se to povedlo v Bářině rodišti. Jsem na ni moc pyšná, protože já jsem ten tlak zažila na domácí půdě v Praze. Není vůbec lehké to ustát a Bára to zvládla na jedničku. Nemám důvod srovnávat, žiju v momentální radosti, že se nám to s Bárou povedlo.“
Báro, jak těžké to bylo v domácím prostředí ustát?
Hermannová: „Musím říct, že vnímám obecenstvo velmi pozitivně a dodává mi sílu, ale v určitý moment na hřišti se to musí umět oddělit. Potřebujeme být spojené s Maki na hřišti, tam musím zase já sundat klobouk před Maki za to, jakou oporou mi byla na hřišti, co se psychických věcí týče. Plus mi počapala takové míče, které už jsem viděla na zemi! Klobouk dolů, co dneska vybrala.“
Vaše první návštěva tohoto areálu začala tím, že vás zamknula uklízečka v šatně. A končí titulem, to je slušný obrat, co říkáte?
Nausch Sluková: (usměje se) „Přesně tak, začalo to ne úplně slavnostně a končí to takovým krásným happy endem. Co k tomu dodat? Je to pro nás splněný sen. A já jsem hrozně ráda, že tyto volejbalové akce umíme. Spousta hráčů to chválí, jsou nadšení z lokality i centrkurtu. Můžeme na to být jako Češi pyšní. Prostě volejbal nám jde a měli bychom jej dělat častěji.“
Jaká bude oslava?
Nausch Sluková: „S našim týmem, fanoušky, bude véča... Ale myslím, že to nebude nic velikého, protože jsme strašně unavené.“
Hermannová: „Počkej, slíbily jsme tu Stodolní.“
Nausch Sluková: „To je pravda.“
Hermannová: „Ale v neděli to tam moc nežije, tak nevím, jestli bychom to tam nějak oživily.“
