Lucie, postrach střelnice? Přes slzy a myšlenky na konec až k bronzu z MS
PŘÍMO Z ANTERSELVY | To místo už bude mít napořád zapsané v srdci. Neměla ho však dřív moc ráda. Před čtyřmi lety tu obrečela dvě trestná kola ve štafetě. Kdežto v pátek… Pecka! Nahoru, dolů, jako na centrifuze – jak příznačné pro Lucii Charvátovou. Její kariéra, to jsou litry potu a slz! Od vzletu, pádu, ztracené olympiády, potíží s metabolismem, myšlenek na konec, až k pátečnímu bronzu.
Byla to chvíle, na niž čekala celý život. Moment, kdy Anterselvou naplno zaznělo: „Třetí místo, Lucie Šarvátovááá.“ A ona vyběhla na pódium, zvedla ruce k tribuně a na ní zavlálo ještě víc vlajek než o den dřív při smíšené štafetě.
Dole už na ni čekaly ostatní parťačky, aby jí pogratulovaly. Po chvíli se šla fotit. A nešetřila přitom gesty ani úsměvy. Stěží najdete v českém týmu druhou bojovnici, jejíž kariéra lítá po tak divokých křivkách jako ta její. „Několikrát jsem už uvažovala o tom, že bych s biatlonem skončila. Teď ale věřím, že tyhle dveře nechám ještě chvilku zavřený a můžu zde ještě nějaký pátek setrvat,“ usmála se.
Nakoukněte do její sinusoidy.
Prosinec 2015 – zrod naděje. Páté místo při sprintu v Hochfilzenu. Bývalá klasikářka inspirovaná biatlonovým boomem ukázala svůj potenciál. Vylétla vzhůru.
Leden 2016 – slzy v Anterselvě. Po dvou trestných kolech ve štafetě.
Březen 2016 – tři trestná kola ve štafetě na MS v Oslu. „Vůbec to neustála,“ mrzelo tehdejšího trenéra Zdeňka Vítka.
A štafetový syndrom dál rostl stejně, jako její role v týmu slábla. Nepřetržitý tlak u ní vygradoval i v metabolické potíže. „Přiznávám, je to citlivé téma, ale rozhodně vím, že problémy byly spojené s tím, jak špatně se mi trénovalo. A že to bylo příčinou i tréninku, že se mi metabolismus totálně zabrzdil. Zpomalilo se mi tělo, nebylo schopné se rychleji hnout a cokoliv přijalo, nebylo schopné ani zpracovat. Proto automaticky ztloustlo,“ vracela se k tomu před pár měsíci.
I teď si na to musí dávat pozor. Její tělo stále není schopné dobře zpracovat sacharidy, z kterých ale sportovec těží. Musí to tedy kompenzovat bílkovinami či grilovaným masem a zeleninou. Jenže to tehdy nevěděla. A tak se dál točila v bludném kruhu, což nakonec vygradovalo, když ani nebyla nominována na ZOH v Pchjongčchangu. „To mě mrzelo,“ vzpomínala.
Lucie, postrach střelnice, říkalo se jí. Komentáře pod články raději ani nečetla. A doporučení k psychologům? „Já jsem hodně technicky založená a co si sama nespočítám, tomu moc nevěřím,“ říkala. Po facce za fackou zvažovala konec kariéry. Našla se třeba i ve studiu ekonomiky v Liberci.
Jenže pak před rokem přišel norský trenér Egil Gjelland, který nastolil jiné tréninky. „Byl mojí spásou,“ zopakuje vám často. Začala jinak trénovat. Postupně porozuměla i potížím s metabolismem a mohla na ně reagovat. A jak se začala cítit lépe, začala cítit novou chuť.
Včetně dobré atmosféry v týmu.
Štafetové prokletí sice stále neprolomila, ale zlepšenými výsledky v individuálních závodech šla jasně vzhůru. „Děláme vytrvalostní sport, a tak chvíli trvá, než si vše sedne a projeví se. Egilův trénink je víc individuální. Je to styl tréninku, který jsem tenkrát znala z běžeckého lyžování. Není to nic světoborného, je to základní, intenzivní trénink, který se kompenzuje lehkým objemem v nízké intenzitě. Má to systém a z Egilova plánu je jasně vidět, kam tím směřuje. Když to pochopíte, může vám to pomoct. Na mě tenhle typ tréninku funguje,“ pochvalovala si.
V pátek jí šlo navíc vše naproti. Velké favoritky se na střelnici trápily. A byť jí vysoká nadmořská výška nesedí, i tak měla 19. nejrychlejší čas. Se střelbou 1+0, tak známou z dosavadních maxim z Hochfilzenu, kde s nimi byla pátá a šestá, se nyní dočkala první velké medaile.
„Je to pro ni satisfakce. Snaží se. Má sice různé výkonnostní výkyvy, ale kolikrát se už ukázalo, že je na dobré cestě. Nyní tu svou šanci využila. Klobouk dolů, jak to nevzdala a ve své kariéře vždy bojovala,“ chválil ji Gjellandův asistent Jiří Holubec.
Jakou kapitolu do už tak silného příběhu tedy napíše příště? Co takhle tu o úspěšné štafetě na MS?
