Soukalová o svém nejslavnějším závodu. Velké emoce a zrod hlášky

Gabriela Soukalová si tehdy vrcholnou zkouškou sportovního šampionství prošla i díky hlubokým emocím, jimž dovolila, aby jí pomohly, ale nezavalily. „Měla jsem pocit, že v ten den svítím nějakým krásným bílým světlem. Jak z vás sálá radost, je nádherné rozdávat ji dál,“ vzpomíná.

A přesně takové zážitky přeje svým nástupcům, až se za pár dní netrpělivě očekávaný biatlonový mundial znovu vrátí na Vysočinu.

Heej! Heej! Heej! Heej! Heeeej!

Pět ran prásklo do terče a strašlivé napětí i pomalu narůstající očekávání se spojilo v uvolnění euforie, která už čekala, aby se prodrala na povrch. Desetitisíce nažhavených fanoušků v Novém Městě křičely radostí. Gabriele Soukalové zbývalo do cíle závodu s hromadným startem ještě několik stovek metrů, ale když si svou malorážku rychtovala na záda, neodpustila si potěšený úsměv.

Právě pod dozorem napnutého národa kolem trati i u televizí zvládla rozhodující moment. Na střelnici přijela spolu s Italkou Dorotheou Wiererovou a Francouzkou Marií Dorinovou Habertovou. Z rozstřelu jak na divokém západě vyšla s prvním místem a už ho nepustila. Wiererové poodjela a odolala i nebezpečnému útoku Laury Dahlmeierové. V cílové rovince měla čas poslat jásajícím davům na tribunách vítězný vzdušný polibek.

Pustil jsem si závěr toho závodu na youtube a je to síla. Opravdu to máte tak, že tohle vítězství z Nového Města je největším momentem vaší kariéry? Víc než olympijské medaile, velký křišťálový glóbus nebo tituly světové šampionky?
„Jo, rozhodně. Kdybych měla vypíchnout jeden moment kariéry, na který bych určitě nechtěla zapomenout, je to jednoznačně Nové Město na Moravě a výhra doma. To je nepopsatelné. Člověk toho zažil za kariéru opravdu hodně. Vyhrála jsem v Ruhpoldingu, mecce biatlonu, kde chodilo fanoušků opravdu hodně. Ale sdílet to s domácími fanoušky, lidmi, které se tam podařilo během let přitáhnout, to pro mě byl největší highlight celé kariéry. Olympiáda? Hezký… Mistryně světa? Taky hezký. Ale nejvíc si vždycky budu vážit výhry doma na Světovém poháru v Novém Městě.“

Pojďme si ještě jednou projít rozhodující chvíle toho závodu. Jak vám bylo na poslední střelbě, kde s vámi střílela Wiererová s Dorinovou Habertovou?
„Myslím, že jsem měla obrovskou výhodu v tom, že jsem se dokázala soustředit tak, že jsem, když to bylo potřeba, dokázala vytěsnit okolní svět. Když se mi povedlo dostat se do toho flow, tak jsem si nic nepřipouštěla. V danou chvíli jsem vždycky byla jenom já a terč. Na biatlon jsem měla dobrou povahu. Jakmile se odstartovalo, dokázala jsem si nepřipouštět, jestli se na mě někdo kouká, nebo že se na mě budou lidi zlobit, když to netrefím. Myslím, že to mám jednak dáno v povaze, po rodičích, a také jsem to dokázala podpořit cvičením. Když jsem v tu chvíli přijela na střelnici, věděla jsem, že jde jen o to, abych odstřílela čistě. Protože jsem očekávala, že lidí, kteří budou v závěru chybovat, bude víc. Poslední položka je nejtěžší, tam se láme chleba, kór když přijede několik závodnic najednou. Byla jsem ráda, že se mi povedlo odstřihnout se od světa. V tu chvíli se mi podařilo zachovat hluboký klid, jen já, sama se sebou a terče. Jsem přesvědčená, že mi tento způsob, kterým jsem dokázala ovládnout svou mysl, pomáhal nejen v tomhle závodě, ale i celkově, ustát ten tlak a dokázat se pravidelně objevovat na těch nejvyšších příčkách.“

Víte, že když jste odjížděla ze střelnice, tak jste se usmála?
„Ano, na to si vzpomínám. V tu chvíli jsem už tušila, že vyhraju. Věřila jsem si ten rok na Dorotheu běžecky, že budu schopná s ní na té trati soupeřit. Měla jsem velkou naději, že ji zkrátka předjedu. A zároveň jsem si v posledním kole říkala: Hlavně nespadnout! Člověk je v totálním vypětí všech sil. Pak se může snadno přihodit malinkatá chyba, která může stát hezké umístění.