Prostřílela se do světa plného euforie. Před zraky svého otce a s během, kterým zastínila vyhlášené hvězdy, ovládla česká biatlonistka Veronika Vítková páteční sprint SP v Oberhofu. Poprvé v životě tak jen ona sama sledovala svět z nejvyššího stupínku. „Je to tam moc pěkné,“ netajila se a užívala si, když ji i trenér vzal na ramena. Tuší, že zažívá jedno z nejlepších období své kariéry.
Jak z toho stupínku, kde jste byla premiérově sama, svět vypadá?
„Moc pěkně.“
Všichni jsou tam menší, že?
„Ano, když zrovna vedle vás nestojí někdo vysoký, tak jo (směje se 166 cm vysoká biatlonistka). Je to ale krásné. Prostě něco, kvůli čemu se tady honíme a co je snem každého sportovce.“
Navíc u toho mohl být i váš otec, který za vámi do Oberhofu přijel s dalšími jilemnickými kamarády. Co jste si říkali?
„Byl hrozně rád. Už před závodem si ze mě dělali srandu a říkali: Tak jsme se také přijeli podívat, když už jsme tady nebyli na té štafetě. A chceme zase vidět vítězství. Já jim na to ale jen řekla: Jo, tak jo. Tak já radši jedu.“
Ale jela jste tak, že jste zaznamenala hned druhý nejlepší běžecký čas. Ani finská raketa Kaisa Mäkkärainenová vám nestačila…
„Já mám radši tratě, které jsou trochu náročnější. Roviny mi nevyhovují a tohle je jeden z areálů, kde jsou ty strže naopak těžké. Vím, že některým lidem to tu nesedí, ale já vždy říkala, že se mi líbí v Oberhofu a Ruhpoldingu, kde je ta kulisa jiná než na ostatních závodech. S výjimkou Nového Města na Moravě, tam je to také pěkné.“
Po vyhlášení vás trenér Zdeněk Vítek vzal rovnou na ramena. Jak jste si to vychutnávala?
„To bylo úplně super. Po ceremoniálu jsme se tam fotili, zkrátka moc pěkné. Jen s tátou jsem si už toho moc nestihla říct. Bylo to vše v rychlosti, protože po závodě bylo těch věcí strašně moc.“
Celý rozhovor s Veronikou Vítkovou čtěte v sobotním deníku Sport.
