Soukalová o odvrácené straně slávy: Nesmím tam, kde je hodně lidí
Díky svým vítězstvím, blonďatým vlasům, vždy pečlivě namalovaným očím, originálním vyjádřením i eskapádám se zapomenutými botami a vyměněnými lyžemi je Gabriela Soukalová tváří českého biatlonu. Sama se dodnes diví humbuku, který se kolem ní roztočil. V televizi jí marmeládu, shlíží z plakátů a najednou je z ní sportovkyně – celebrita.
Na internetu je znát, že jste hitem. Člověk tam najde vaše reklamy, pěvecká vystoupení, odvážné charitativní fotky, záběry z úspěšných závodů. Co všechno je třeba, aby se z člověka stala celebrita?
„Myslím si, že člověk k tomu, aby se celebritou stal, musí být v něčem naprosto výjimečný, úspěšný. Žádný úspěch se nikdy nestane sám. Věřím, že někdo má cestu k úspěchu lehčí a někdo těžší a že v tom hraje roli určitý talent. Co v tom hraje největší roli, je píle, člověk si to musí všechno vydobýt, strávit nad tím hodiny tréninku, musí tomu vlastně přizpůsobit celý životní styl. Jinak to nejde. Musí se o to strašně moc přičinit. Spousta lidí ani nevidí, kolik energie a času to stojí.“
Jenže sportovní úspěchy často nestačí, nedrtí vás nával povinností mimo biatlon?
„Samozřejmě že úspěch s sebou nese všechny tyhle povinnosti. Určitě by tam měla být rovnováha, aby byl čas v první řadě na regeneraci. Taky je prima mít nějaký soukromý život, na což většinou moc času nezbývá. Je fakt, že to tak je. S tím se člověk musí smířit. Záleží, jaká jste osobnost. Po někom je poptávka větší, po někom menší. Já si myslím, že těch nabídek bylo docela dost, zaplaťpánbůh. I když mi to možná vzalo dost sportovních výsledků, na druhé straně je to pro mě obrovská zkušenost do života.“
Svou tvář i energii dáváte veřejnosti v televizních reklamách i na plakátech, jste s tím srovnaná?
„Vždycky, když nad tímhle přemýšlím, vzpomenu si na mistrovství republiky 2008, když k nám na Poličku přišlo na nás všechny asi pět fanoušků. Dneska je tam tolik lidí, že se tam nejsou schopní ani vejít. Souvisí to s tím, že si mě někdo z malého sportu, jako je biatlon, vytáhl na ta plátna. Pro mě je to neuvěřitelný posun. Vidím, jak to roste. Je to všude kolem nás. Obklopuje nás to na ulici, televizní reklamy...“
Jak to na vás působí?
„Pro mě je velká čest, že můžu být součástí popularizace, toho, že se nám výsledky dostavovaly a dostavují. Je to pro mě super. Vnímám to hrozně pozitivně, že si mě někdo někam vybere. Kdo by to byl řekl. Já jsem byla vždycky rozhodnutá, že se budu držet spíš u umění než u sportu. Všechny z našeho týmu, kteří tohle vnímají, to musí naplňovat. Vidí výsledky za tvrdou prací, kterou děláme. Dáváme tomu všechno, co se dá.“
Je to jedna z daní úspěchu. Jak vlastně vnímáte pojem oběť?
„Když řeknete slovo oběť, vyvolává to něco hrozně negativního. Já si nemůžu pomoct, možná je to jenom můj subjektivní názor, ale já oběť vidím jako pozitivní slovo. Vy to chcete, vy si za tím úspěchem jdete a jste ochotní pro slávu, pro výsledky, abyste byl úspěšný, obětovat především čas.“
V jakém smyslu?
„Musíte tomu přizpůsobit každodenní režim, několik hodin tréninku denně. Vlastně i to, kam chodíte. Od podzimu do jara nesmím vůbec do velkých prostor, kde je hodně lidí. Do krámu jsem vždycky místo sebe posílala rodiče. Nebo chodil můj přítel a moc mi v tom pomáhal. To jsou věci, které si lidi ani neuvědomí. Musíte se udržovat v co nejlepším zdravotním stavu, správně regenerovat, chodit včas spát, aby bylo tělo odpočaté. Nemůžete si vzít jen tak dovolenou, kdy se vám chce.“
Jak to tedy děláte?
„Máte na to vyhrazeno pár dní, kdy mají i ostatní lidi volno. My trénujeme všichni spolu. Mně chodí spousta pozvánek na různé koncerty. Moji kamarádi třeba nechápou, že nemůžu nikam jít. Vrátila bych se o půlnoci a ráno v devět mám trénink. A tam se mě nikdo nebude ptát, kde jsem byla, nebo jestli mám energii. Musím prostě přijet v takovém stavu, abych to zvládla. Co se týká životosprávy, znamená to nepít, nekouřit. To by asi jinak nešlo.“
Svůj život podřizujete sportu, ale zároveň máte duši umělkyně, cítíte se jako bohémka?
„Docela dost kamarádů a těch, kteří mě znají, říká, že já jsem tělem sportovec, ale hlavou víc bohém. Je mi to dost sympatické, abych se přiznala. Já jsem hrozně moc velký požitkář, spíš noční pták než denní. S lidmi, s kterými jsem vyrůstala na umělecké škole, jsem si hrozně rozuměla, to byla moje krevní skupina. Myslím si, že život se žije jenom jednou a člověk by si měl užívat každou chvilku. Nemyslím, že by v tom měl hrát roli alkohol, omamné látky. O tom to vůbec není. Podle mě se spousta lidí zapomíná radovat z maličkostí a to je velká chyba, protože se ochuzují o strašně moc.“
Jste známá tím, že vždycky dbáte, abyste byla upravená, malujete se i před závody. Co je podle vašich měřítek výstřední, a kdy byste byla ochotná výstřední být?
„Jsou místa, kam se to hodí, a kam ne. Na závod bych těžko šla v něčem výstředním, že bych si dělala výrazné stíny či make upy, to určitě ne. Já si myslím, že je nejlepší, když je člověk přirozený. Čím jsem starší, tím víc k tomu inklinuju. Ale mám ráda, když je žena upravená, to se asi v mém životě nezmění. Kdy jindy o sebe máme pečovat, než právě teď, kdy jsme mladé holky?“
Líbí se vám vtipy o blondýnách?
„Mám hrozně ráda legraci. Co se týká blondýn, mně to vůbec nevadí. Jako blondýna si připadám nejčastěji, když řídím auto. To vždycky lituju hodně lidí, kteří mě potkávají. Mám ráda, když dobrá nálada, a vůbec mi nedělá problém si sama ze sebe dělat legraci. A taky si ji ráda dělám z ostatních lidí.“
Přes své mládí jste ale v posledních letech zažila věci, které by jinému vydaly na celý život. Velký úspěch, slávu, pozornost, pak i určitý pokles. Dospíváte díky tomu?
„Já si myslím, že za poslední rok mě to hodně vyučilo. Cítím sama na sobě, že stárnu i s nějakými těmi názory. Zároveň jsem měla pocit, že se všechny moje myšlenky soustředily kolem sportu a neviděla jsem ven, jak to tam chodí. Byla jsem taková, že jsem až moc důvěřovala lidem. V posledních několika letech se mi to hodněkrát nevyplatilo.“
Takže jste přístup k lidem změnila?
„Jsem teď víc ostražitá, určitě lidem tolik nedůvěřuju. Nevím, jestli je to dobře. Možná, jak kdy. Snažím se soustředit sama na sebe, moc mě nezajímají ostatní lidi. Asi jsem se v poslední době víc uzavřela do sebe. Na tuhle otázku by měl odpovědět spíš někdo, kdo mě má v poslední době na očích, jako třeba můj trenér nebo někdo z týmu. Já se sama ohodnotit neumím. Je to dost těžká otázka, fakt to pro mě není lehký.“
Kromě biatlonu se věnujete spoustě dalších aktivit, reklamám, charitě, sama vyrábíte medaile. Jak vlastně chápete pojem práce?
„Myslím, že patřím mezi lidi, kteří měli v životě štěstí, že dělají, co chtějí, co je baví. Chápu, že někdo, když si představí, že musí do práce a dělá něco, co ho nebaví, že to pro něj musí být dost zničující. Pak ani nemá vůli a motivaci se v tom zlepšovat, když ho to nebaví. Což já si neumím představit.“
Zkuste to...
„Je mi úplně jasné, že až jednou nebudu závodit, že člověk kolikrát musí nějaký čas dělat něco, co ho nebaví, aby třeba došel k práci, která ho baví. Myslím, že by každý měl mít představu, co chce od života, co chce dosáhnout. A uvědomovat si, že ta práce, kterou právě dělá a nebaví ho, je mezistupeň k tomu, co ho baví. Když jsou lidi tohle schopní vydržet, jdou si za svým snem a dělají pro to maximum, dříve nebo později se to dostaví. Říká se, že nejlepší trénink je dělat, co tě nebaví. Mamka mi vždycky říkala, že co ti jde nejhůř, to bys měla nejvíc dělat. A já si myslím, že je na tom spousta pravdy.“
