ROZHOVOR - Vždycky o sobě tvrdila, že je holka krev a mlíko. Ze své konstituce brala dynamiku i sílu v kopcích, kde její soupeřky nestačily. Letos se však Gabriela Soukalová potýká s opačným problémem. „Jak je té svaloviny až moc, už to výhra není,“ přiznává a v otevřené zpovědi pro deník Sport a popisuje, jak od začátku sezony spolupracuje s výživovým poradcem. I sladkosti ji rázem přestaly lákat…
Jak moc jste musela přehodnotit svou životosprávu?
„Oproti minulému roku jsem ji už musela trochu upravit, první kroky jsem začala dělat na jaře, ale nechytla jsem to za ten správný konec. Těsně před začátkem sezony jsem ale narazila na Richarda Pflegera, který je v této oblasti naprostá špička. Snaží se mi dát řád, abych měla stravu více vyváženou. Máme takový speciální plán, který se snažím plnit a jsem přesvědčená, že se díky tomu cítím o poznání lépe. Také věřím, že postupem času se to začne podstatně více projevovat i v závodech.“
A jak to tedy vypadá? Musel vám zakázat dorty a sladké, které máte jinak ráda?
„To zase ne. Není to tak, že bych musela mít kdovíjak drastickou dietu. Náš sport stojí velké úsilí, jen tréninky jsou náročné a na hlad neodtrénujete nic. On není typ člověka, který by mi něco zakazoval, dortík si dát mohu, ale je na mě, abych posoudila v jakém množství a v jakou hodinu. Jde to spíše směrem, aby to mělo řád, jídla se řadila tak, aby byla co nejlépe stravitelná a abych zároveň po závodě doplnila, co tělo potřebuje. Já jsem dost příroďák, takže takové ty koktejly nebo prášky moc nemusím, a právě proto mám radost, že jdeme spíše cestou vybrat si vhodnou stravu v dobu, kdy si o ní tělo řekne.“
Takže?
„Nyní jsme například ve fázi, že jsem výrazně omezila těstoviny a snažím se jíst především bezlepkové věci. Brambory, rýži, maso, hodně ryby a tak podobně. Ten jídelníček je ovšem pestrý a ani mi v něm nic nechybí. Cukru a sladkého je tam také dost, jsou jen v jiné formě. Sušené ovoce například. Co se mě týče, myslím, že jsem se i přesunula do fáze, kdy na ty bývalé věci nemám ani chuť.“
Neříkejte. Takže odoláte, i když se vedle vás ostatní biatlonistky futrují?
„Je pravda, že chodím na jídlo s Jiťou Landovou a ta jí za tři lidi. To jsem v životě neviděla, co ona spořádá. Jenže ona má zároveň tu výživu zmáknutou a jí zdravě. Jí hodně, ale zase ji nevidím, že by jedla „špatné“ potraviny. Možná je praktické s ní být, jelikož je hodně na masové věci a nemůže mi dělat chutě, že by najednou vytáhla zmrzlinu nebo jiné sladkosti. To u ní nehrozí a já na to nemám už ani chuť. Přiznám se, že jak jsem si navykla na ten jiný druh sladkostí, tak teď kolem těch dezertů chodím a ani mě to neláká. Nepotřebuji to. Kdo ví, třeba je to jen takové období.“ (směje se)
Ženy se sice člověk nesmí ptát na věk a váhu, ale přesto, prozradíte, o kolik vážíte víc než třeba v minulé sezoně?
„Na podzim jsem měla o pět kilo víc než na konci sezony. Teď už jsou to možná jen tři, ale nevím, já na tu váhu teď raději moc nechodím a řídím se spíše pocitem. Věděla jsem, že je nezbytné to vyřešit. Celý život se potácím v nějakých dietách, jednou jsem jedla normálně a byla v pohodě, podruhé jsem zase přibrala jen při pohledu na salát...Pak měl člověk absťák, ládoval se a šlo to od extrému k extrému. Věřím, že teď díky tomuto režimu se všechno už urovná a bude to v pořádku.“
Jak jste vůbec na tohoto výživového poradce přišla?
„Doporučil mi ho můj přítel (badmintonista Petr Koukal). Oni jsou známí, v minulosti spolu také hodně spolupracovali, takže mě s ním seznámil. Přišel mi hned sympatický a říkala jsem si, proč to nezkusit. Teď jsem za to ráda, baví mě ta forma spolupráce, jsme prakticky v denním kontaktu a hodně o všem mluvíme. Zjistila jsem totiž, že je důležité, abych dokonale pochopila, jak to všechno v těle funguje, potom se ten režim dodržuje podstatně snáz.“
A trenéři tuhle vaši volbu asi kvitovali, že?
„Ano, já to hlavně probírala s Ondrou Rybářem a ten je tomu nakloněný. Co si budeme říkat, vozit pět kilo navíc, oproti minulému roku, to je až zázrak, že jsem ve Světovém poháru tak vysoko (7. místo). Občas ten běh skončí tak, že se tomu sama divím.“
Na druhou stranu jste vždy o sobě říkala, že jste holka krev a mlíko...
„To je pravda, ze mě už nikdy nebude hubená holka. A to bych ani nechtěla. Beru to tak, že když budu mít třeba o tři kila méně, tak je to zásadní směrem k biatlonu. Kdybych ale nesportovala, určitě bych to tolik neřešila.“
Berete to i jako určitou odpověď kritikům, kteří čím dál častěji na vaši váhu poukazovali?
„Nevím, já tyhle lidi moc nechápu. Nejsem zvyklá řešit, co dělají jiní lidé. Je to každého věc a já to bohužel neumím ovlivnit. Za sebe vím, že jsem se snažila udělat maximum, abych se připravila jako každý rok, ale bohužel my ženy občas procházíme určitým obdobím, kdy se tělo mění. Navíc u nás v rodině jsme všichni takoví...velcí. (směje se)
Takže jste se dokázala od té kritiky oprostit? Netrápilo vás to?
„Ne, vůbec. Já jsem člověk, kterému je to jedno, i kdyby si říkali kdoví co. Neřeším to, myslím si své.“
Nemůže to celé být spojené s úpadkem stresu po té náročné olympijské sezoně?
„Víte, ono by to asi chtělo probrat od samého počátku. Já už vlastně byla od juniorů neustále stresována, že vypadám jinak než zbytek startovního pole. Byly tam některé věci, které se děly a kvůli kterým jsem začala nesmyslně blbnout. Ten problém se táhl asi osm let.“
Povídejte...
„Nechci se k tomu příliš vracet, ale největší roli v tom měl trenér v mém juniorském věku. Díky jeho přístupu a chování jsem si vytvořila velmi špatné stravovací návyky, které jsem později už nebyla schopná sama změnit. Celé se to táhlo až do olympiády, po níž jsem byla na jaře totálně vyčerpaná.“
Jak se to projevovalo?
„Začaly se mi například klepat ruce a cítila jsem se fyzicky strašně. V tu chvíli jsem věděla, že s tím musím něco udělat. Už nešlo o to, že chci, ale že prostě musím. Uvědomila jsem si, že už to vůbec není jen o sportu, ale o mém zdraví.
Musela jste si naordinovat i něco, co jste doposud neznala?
„Rozhodně. Učím se, že například den před závodem je strava úplně odlišná od jiných dní. A má to své důvody. Podrobnosti a recepty si ale nechám pro sebe. Ono jestli má někdo představu, že je to striktní dodržování ingrediencí vypsaných na seznamu od dietologa, tak to není. Mnoho potravin jím úplně stejně jako dříve, ale třeba jsem je začala míchat vhodně k sobě nebo je jíst v jinou denní dobu. A důležitá je samozřejmě pravidelnost.
Změnily se i další věci? Třeba začít jinak cvičit a trénovat?
„To zase ne. Máme posturální cvičení, kde děláme všechno a pak si cvičíme, jak máme čas. Každý jsme jiný a podle toho se i cvičí. Někdo má slabší ruce, tak cvičí je, někdo záda, tak si to sám dohání po večerech nebo volnu. Mám to štěstí, že k té svalovině přijdu jak slepá k houslím, takže na tom nemusím tak pracovat v posilovně jako ostatní. Tohle mám sice dobré, ale zase když je té svaloviny až moc, tak to také není výhra. Musíte s tím jet, okysličovat to a to je váha navíc.“
Když se proto ohlédnete na začátek sezony, cítíte teď, v únoru a těsně před MS, na sobě určitý pokrok?
„Už se s tím určitě sžívám a přišla jsem na to, co je potřeba dělat správně. Cítím, že i víc chci. Já to začala aplikovat už před sezonou, ale tělu to pár měsíců trvá, než si na změny zvykne. Jako všechno je to hlavně o hlavě. Jsem schopná snášet ještě větší bolest, což je fajn, a s tím správným jídlem se rozhodně cítím lépe a pomáhá mi to.“
Věříte tedy, že se stihnete o něco posunout i v následujících čtrnácti dnech a po soustředění v Pokljuce být na MS v Kontiolahti zase silnější?
„Myslím, že za čtrnáct dní se dá udělat celkem dost práce a náš trenérský tým již několikrát dokázal, že umí formu skvěle načasovat. Já jsem přesvědčená o tom, že to, co dělám s výživou, je správné a je jen otázka času, kdy si to tělo vezme za své, vzpamatuje se z toho guláše, který mělo předtím a začne pracovat o poznání lépe. Teď je pro mě zásadní, že dokážu naplno trénovat, cítit se přitom dobře a to je základ úspěchu. I kdyby sezona skončila teď, tak myslím, že vzhledem k okolnostem to pro mě byl úspěšný rok a skvělý odrazový můstek do dalšího olympijského cyklu.“
