PŘÍMO Z NORSKA | Zatímco všichni ostatní vyhlíží konec sezony, ona ne. „Protože v posledních 14 dnech se konečně začínám cítit dobře. Začíná se mi jezdit dobře, začínám se i trochu trefovat, takže mě dost mrzí, že je tu ten konec zimy už za námi,“ smála se Lucie Charvátová před dnešními sprinty v Oslu. Zda na její formě něco je, ukáže se od 14.00.
Každopádně je to ve vás určitý unikát, že?
„No, já jsem nějaká divná. Mně to vůbec nešlo koncem prosince a v lednu mě to už vůbec nebavilo. Tam jsem chtěla, aby sezona skončila, aby se do toho vstoupilo nějak jinak, ale bohužel až teď ke konci se to zdá být lepší.“
Čím to je, že se právě na konci sezony cítíte tak dobře?
„Nevím, holky tady kolem tak různě končí tréninky dřív, ale já bych tady objela celou šestnáctku na Holmenkollenu a jezdila bych až do večera. Začíná mě to teď hrozně bavit, síly mám.“
I přes to boření do sněhu v těžkých podmínkách?
„No tak neříkám, že jich mám na rozdávání, ale úplně si nestěžuju. A nechci to přikládat tomu, že je to nějaké těžké, snažím se s tím nějak vyrovnat. Je to pořád zima, ať je její začátek nebo konec.“
Co na to říkají ostatní?
„Občas to vtipně okomentují. I ve středu, když jsme šli z tréninku pěšky, tak jsem jim také rychlostí chůze lehce utekla. Musela jsem na ně počkat a zasmála se, že to zase tak hrozný s tou mojí není formou. Prostě jsem šla nějak rychle.“
Je to tedy spíše o hlavě, že jste teď v pohodě?
„Nevím, k čemu to mám přirovnávat, že jsem chytla takovou druhou šťávu. Určitě je to ale o hlavě, mám mnohem lepší pocit z lyžování i té střelby a tady v Oslu mám hezké vzpomínání na loňský rok a MS, takže jsem taková hodně nabitá energií. Možná taky i hraje roli, že už vím, že bude konec a trochu se těším domu, ale teď si nestěžuji.“
Pomohl vám i zisk bodů ze SP v Kontiolahti?
„Tak zas to převratný výsledek to ale nebyl. V celé sezoně to byl jeden z těch lepších, ale nemůžu tady křičet: Heuréka, dosáhla jsem šesti bodů. Není to, že by mě někdo měl poplácat po zádech, ale je to trochu zadostiučinění, že jsem tam nějaké vydřené body měla a určitě mě trochu motivovaly.“
Když toho tedy má spousta lidí plné zuby a vy se cítíte dobře, je to šance na útok ze závětří?
„Říkala jsem, že mám formu na to, že bych si dala takové ty klasické lyžařské sprinty. Že kilometr vydržím docela dost slušně. Co ale bude dál, úplně neví. Jedeme 7,5 kilometru a nesmí být žádná trestná kola. Uvidíme, jak to bude s tím běžeckým časem. Třeba někteří ostatní taky pošetřili síly a tady se cítí dobře.“
Domů se přesto po tolika týdnech na cestách netěšíte?
„No, je to už dlouho, tři neděle to budou. Těším se, že budu doma, a i když se na to vybalování moc netěším, prostě to ze mě všechno spadne. Určitě je ale přede mnou velký kus práce ve škole, a na to se už úplně netěším. Teď už se tu poslední týden taky učím, protože hned v úterý jdu na zkoušku a to cítím, že mě začíná dost bolet. Takže nakonec zjišťuju, že ta fyzická bolest na lyžích není až taková, jako si narvat něco do hlavy. To je ale takový boj mě samotné se sebou. Ani zatím neplánuju nějakou dovolenou. Bude to náročné jaro.“
V jakém jste ročníku?
„Ve čtvrtém na Technické univerzitě v Liberci. Ekonomická fakulta, obor mezinárodní obchod. Ještě ale nemám napsanou ani bakalářskou práci. Bude to náročné jaro.“
Co si tedy z této sezony vezmete do té další?
„No, to je náročné. Z téhle sezony by bylo možná nejlepší nevzít si nic. Úplné plány na to, co dělat v létě, ještě nemám, ani jsme se o tom ještě s trenéry nebavili, protože to bude v jejich rukou. Rozhodně bych si měla vzpomenout na tu sezonu, která byla předtím, protože pro mě to jsou první dvě sezony ve svěťáku a úplně odlišné. Jako den a noc. Vloni to šlo a teď to absolutně nešlo. Jestli to má být sinusoida, tak by to za rok mohlo být zase dobrý. Ale zatím nevím, co bych si z téhle sezony měla vzít.“
Navzdory tomu, že vás ve štafetách stále brzdila trestná kola, ke konci sezony už jste se ale dostávala zpět znovu svým rychlým během. Cítila jste to také tak?
„Ano. Samozřejmě, když se na to průměrný český gaučový divák podívá, vidí tam trestné kolo a má tendenci mi k tomu napsat něco velmi nepěkného. Opravdu velmi nepěkného. To mě třeba taky dostávalo dolů. Ale musím říci, že jsem se trochu zklidnila a při tom dobíjení vestoje jsem tam byla schopná alespoň něco dobít. Určitě jsem v tom chytla trochu větší jistotu, že jsem ty ztráty nevozila tak velké a nakonec v těch detailních výsledcích jsem ani nebyla ta nejhorší z týmu, i když to třeba bylo těsné. Takže teď už ta štafeta byla alespoň o čtyřech lidech a ne že tam ten jeden udělal vyloženě propadák a ty tři zbylé to musely dojíždět. Teď už to bylo o tom, že se ty čtyři podělily na výkonu.“
