Post světové královny ji sice uzmula Laura Dahlmeierová, český trůn ale nadále drží pevně v rukou. I díky třem medailím z MS a dvěma malým křišťálovým globům v SP obhájila Gabriela Koukalová triumf v anketě Biatlonista roku a sezona, kdy se stala mistryní světa ve sprintu, ji nabila do příštího olympijského ročníku. „Chtěla bych ji mít jako nejlepší sezonu v životě,“ přála si.
Jak tedy zpětně hodnotíte uplynulý rok, korunovaný opětovným vítězstvím v anketě Biatlonista roku?
„Ono s přibývajícími dny za sezonou si to víc a víc uvědomuju. Je to škoda, někdy si říkám, že nejsem typem člověka, kterému by to došlo hned. Já mám to vedení přece jen asi o kousek delší než jiní lidé, ale jsem ráda, že to tam dojde a že se mohu radovat teď zpětně.“ (směje se)
Když tedy běžela v sále na obrazovce videa, vybavovalo se vám něco?
„Ano, přece jen ten sestřih nejlepších momentů zimy… člověk si pamatuje tu velkou euforii. Ale na ty nejkrásnější momenty se nezapomíná. Byla jsem z toho hrozně dojatá.“
Nestýskalo vám po sněhu?
„Teď ještě ne. Jsem ráda, že se bude dít něco jiného, že to bude pro nás pro všechny trochu změna. Oceňuju ten velký sortiment sportů, který naštěstí díky našemu povolání můžeme dělat. Neumím si představit, že bychom byli tak jednostranně zaměření, že bychom stále dělali jen jeden druh sportu. Jsem ráda, že budeme běhat, jezdit na kole, na kolečkových lyžích, hrát tenis a podobně.“
Co tedy máte nejradši?
„Zamilovala jsem se do tenisu. Už minulý rok jsem začala pravidelně chodit na tréninky, ale je to v mém podání jen takový pokus, protože jsem nikdy nedělala odmala míčové sporty. Nemám pro ně asi vůbec cit. Ale možná o to víc mě to baví, jak jsem úplný antitalent.“
A co badminton?
„Ten nehraju. Na to není moc čas. Těším se, že začnu třeba po konci kariéry. Ale přece jen ty badmintonové tréninky jsou hodně Beroun, Praha a tak. Manželovi rodiče jsou trenéři a často mě zvou a já je bohužel většinou odmítám.“
Jak se vám tedy líbí plán na léto?
„Docela dobrý, řekla bych, že je to rozumné. Přijde mi to všechno fajn. Domluvili jsme se na nějakých věcech, co nám vyhovovaly z minulosti, ale něco i pozměníme. Tak jsem na to zvědavá.“
Co tedy?
„Čeká mě snad úspěšná příprava před tou asi nejdůležitější sezonou za celý můj život. A myslím si, že jedna z věcí, na které jsme se domluvili, že u ní určitě zůstaneme, je příprava, jež bude víceméně týmová, ale občas i separátní, jako tomu bylo v minulosti. Jsem ráda, že třeba vytáhnu také mé rodiče někam do přírody a vrátím se tak i do dětských let, kdy za tím dalekohledem většinou stáli.“
Jaká to budou místa?
„Francie, Pokljuka a teď nejdříve střelecké soustředění v Altenbergu.“
Už jsi začala trénovat?
„Ano, od 1. května jsme se zase začali rozhýbávat. Do poloviny května máme trénink víc separátní, potom čtrnáctého odjíždíme na soustředění a všichni zase budeme makat spolu. Už se na to těším.“
Byl to nezvyk pro tělo?
„Byl. Musím říct, že ta fyzička jde hrozně rychle pryč. Stačí dva týdny a člověk má pocit, že je o dvě ligy někde jinde. Byla jsem si třeba zaběhat z Motola přes park Na Cibulce a lidi mě tam lehce předbíhali. Měla jsem co dělat, abych se jich udržela. Doufám, že se budeme v tom tréninku zase krůček po krůčku zlepšovat.“
Během dovolené na Maledivách to byl tedy velký odpočinek?
„Právě že ne. Jak jsem byla nastartovaná z té zimy, tak jsem nevydržela třeba dva dny ležet. Takže manžel mi říkal: Gábino, ty si šílená, co zase děláš? Ona prý každý den chodí do fitka. Tak chodil taky, samozřejmě, protože mu to nedalo. A pak jsme zjistili, že jsem z celé dovolené odpočívala tak dva dny.“
Jak vás nakonec překvapil i ohlášený konec Jitky Landové?
„Hrozně mě to mrzí, je to velká škoda. Nemyslela jsem si, že to vyjde takhle nešťastně před olympiádou a i pro ní je to velké zklamání, ale ví, že to nejde jinak. Zdraví máme jenom jedno a je nejdůležitější, co máme, takže ji chápu. Říká se, že nikdo není nenahraditelný, ale v tom týmu mě bude konkrétně chybět, protože to je moje kamarádka prakticky od základní školy. Byly jsme spolu na olympiádě v Soči a přispěla strašně moc ke spoustě skvělým výsledkům. Vybavuje se mi spousta vzpomínek, kdy jsme si došly pro křišťálový globus za štafety. To byl rok, kdy se mi tak nedařilo, ale z toho lidského měřítka to byla asi nejhezčí sezona v kariéře.“
Co si ji tedy řekla, když sešla z pódia?
„Dala jsem ji cenu a řekla jsem ji, že je pro mě letos biatlonistkou roku ona.“
