Svým přiznáním spustila bouři. Nebrala si servítky ohledně řady lidí, odhalila dlouho skrývané zdravotní problémy a pobořila image českého biatlonu, který dlouhé roky svými úspěchy pomáhala stavět. „Že jsem si zavřela některé dveře? Věřím, že další jsem si otevřela,“ řekla Gabriela Koukalová při včerejším VIP křtu biografie Jiná. A jestli se někdy do biatlonu vrátí, pak jen ve vlastním týmu.
Věděla, že svou otevřeností rozvášní spoustu lidí. Přesto neváhala. A byť některé fandy rozdělila, nelitovala. „Stálo to poměrně dost odvahy. Bylo mi úplně jasné, že není jednoduché říkat pravdu, vzhledem k tomu, že jsem ani kolikrát nevěděla, jestli jsou na to lidé připravení,“ přiznala Gabriela Koukalová. Včera oficiálně pokřtila svou biografii Jiná a dnes ji bude křtít i s fanoušky.
Jak vás překvapily ty reakce zvenčí?
„Byla jsem připravená na to, že reakce budou hodně rozporuplné. Můj pohled na ten svět celkově je ale víc pozitivní než negativní. Šlo mi hlavně o lidi, kteří třeba měli stejné problémy jako já a psali mi spoustu pozitivních emailů a dopisů. To už nejsou ani stovky, ale tisíce, což mě velmi těší. Doufám, že i svou knihou můžu napomoct k tomu, abychom třeba vyřešili nějaké problémy a pomohli dalším lidem, kteří to potřebují.“
Neříkala jste si ale, že zpověď byla až moc upřímná?
„Víte co, já měla pocit, že když přistupuju upřímně sama k sobě… Řekla jsem tam na sebe spoustu věcí, na které vůbec nejsem pyšná, za něž mě spousta lidí odsoudí… tak jsem měla asi stejný metr i na ty ostatní. Takto jsem to prostě cítila, byla to součást mého života. A ten nebyl jen o těch pár minutách v cíli po dojezdu závodu, i tohle k tomu patří. Jsem ale vděčná, pořád beru všechno, co se stalo, z pozitivní stránky. Byly to úžasné roky u sportu, někam mě dostaly, a tohle je bohužel ta druhá stránka, kterou veřejnost a normální lidi nevidí. Asi je to nedílná součást.“
Byla vaše zpověď svým způsobem očistná?
„Jednoznačně. Mám pocit, že jsem se vypsala ze všeho, co mám za sebou. Udělala jsem si takovou pomyslnou tlustou čáru, a teď se cítím mnohem líp. Doufám, že za tou čárou bude možná veselejší budoucnost a jiné věci, které budou v mém životě velkým zpestřením. Těším se na to.“
Stálo to tedy za to?
„Stálo. Ale třeba také doufám, že ještě za pár let nebo měsíců uvidím nějaké výsledky. Třeba že potkám lidi, kteří mi řeknou: Pomohlo mi to! Jsem ráda, že jsem si přečetla tvoji knížku, protože jsem měla podobné problémy… Věřím, že si s postupem času budu ještě víc uvědomovat, že to za to stálo.“
Napadlo vás ale, že fanouškům bouráte svou image modly, kterou si z vás udělali?
„Bylo mi to naprosto jasné, ale nechci žít pro nějaký mediální obraz, ale pro to, jaká opravdu jsem. Chci dělat věci, které chci. A to mě naplňuje jako nic jiného. Ani na moment jsem neváhala, že bych to neměla udělat. Chápu, že lidi jsou rádi, když vidí někoho, jak vyhraje a směje se na fotce, ale řekla bych, že to je taková skořápka, nejde o úplně celistvou osobnost.“
Navíc píšete kriticky o lidech z vašeho okolí. Nenapadlo vás, že jim tím můžete ublížit?
„Naprosto tomu rozumím. Věděla jsem, že si to lidi mohou brát různě. A osobně. Měla jsem ale pocit, že to, co jsem tam napsala, jde ze mě. Já s nimi měla tuhle zkušenost a na základě toho jsem to tam napsala. Říkala jsem si, že nemůžu napsat v něčem úplně pravdu a v něčem jiném zase jen půlku, když se mi to hodí.“
Nebojíte se, že jste si za sebou zavřela některé dveře?
„Určitě jsem si zavřela spoustu dveří. Ale nejde mi o lidi, kteří mě zavrhnou na základě toho, že jsem měla takovéto problémy a že jsem se vyjádřila upřímně. Vidím to tak, že jsem si možná i spoustu dveří otevřela.“
Dokážete si tedy nyní po všech těch reakcích představit, že byste se k biatlonu vrátila?
„Za sebe musím říct, že jsem dostala nabídku udělat si vlastní podmínky, které mi budou vyhovovat, abych byla mimo tým. Že bych si složila vlastní … Neumím si představit, že bych se vrátila do týmu. To by asi nepřipadalo v úvahu. Ani kdyby ta kniha nevyšla, tak bych se tam nechtěla vrátit.“
Takže když přijde chuť vrátit se, může přijít styl Anastasie Kuzminové?
„Asi by to jinak nešlo vyřešit.“
Umožnil by návrat váš zdravotní stav? Pomohla pauza vašim bolavým lýtkům?
„I když jsem okamžitě nenastoupila do další péče a rehabilitace, celkově se cítím daleko lépe. Po těch měsících jsem z toho měla už nepříjemné stavy… chtěla jsem si celkově odpočinout od prostředí, které bylo mým denním chlebem. Teď načerpávám energii už z jiných věcí a těším se na to, co přijde. Snad se dám celkově dohromady, to je teď má priorita.“
Jak je vůbec možné, že při tom lékařském zabezpečení, které u biatlonu je, nikdo vaše problémy neodhalil?
„Když máte takové potíže, jako jsem měla já, jste mistr v tom, jak to kamuflovat. Když jsme přijeli třeba na nějakou novou štaci, spousta lidí po příjezdu hledala wifinu, heslo na ni. Zatímco já hledala místo, kde budu po jídle sama, a nikdo mě neuvidí. Zní to hrozně, ale je to tak.“
Cítíte tedy vysvobození, že jste se z toho dostala? Nebo i z vysvobození z biatlonu?
„Jak se to vezme. Je to jedno s druhým. Celkově jsem ráda, že jsem si odpočinula od biatlonu a zároveň jsem ještě radši, že se dávám celkově do pořádku zdravotně. Že jsem si odpočinula celkově.“
Vzpomínáte tedy ještě vůbec na úspěchy, na to, jak jste bavila lidi, a jak to vypadalo, že si to užíváte?
„Rozhodně. Ty momenty jsou možná nejsilnější v mém životě. Trénovala jsem s tím, že jsem chtěla vyhrát, a výhry mě nesmírně těšily. To bylo skvělé. Možná ale, když se člověk snaží něco dokázat, tak kolikrát zapomene, že třeba balancuje na pokraji zdraví nebo se pohybuje lehce za hranou. A pak nakonec to nedopadne a nemůže třeba uzavřít svou kariéru účastí na olympiádě.“
Říká se, že vzpomínka zůstane hlavně na hezké věci. Zůstanou tedy pěkné věci a tou knihou jste ty špatné odložila?
„Myslím, že jo. Snažím se a byla to součást toho očistného procesu, kdy jsem se zbavovala negací. Cítím se o poznání líp, a když si vybavím ten sport jako takový, tak jednoznačně dojezd cílovou rovinkou v Novém Městě na Moravě, to byl asi nejhezčí sportovní den v životě. Asi to předčilo i vítězství na mistrovství světa.“
Co tedy bude dál? Čemu se plánujete věnovat, až ten humbuk skončí?
„Skončila jsem se sportem – s povoláním, které mi zabíralo spoustu času, a hrozně jsem se těšila na to, že budu mít nějaký čas na odpočinek. Bohužel nebo spíš bohudík jsem se však nadchla pro tolik věcí, které mě baví, že to beru jako strašné zpestření. Mám teď tolik energie, že kolikrát ani nemusím chodit spát. Dostala jsem pár výtvarných nabídek na různé projekty a můžu se podílet třeba na práci s takovým výtvarným esem, jako je Jiří Dostál, což mě hrozně baví a moc si toho vážím. Pak dělám tvář několika velkým značkám, to taky zabere nějaký čas. Je to spojené s nějakými sponzorskými akcemi a do toho nějaké vedlejší zájmy. Rekonstruujeme byty, které potom dále prodáváme. A do toho i stavíme dům, takže se vůbec nemáme šanci nudit.“
