Ivo Pospíšil
13. prosince 2019 • 22:57

Charvátová otevřeně: O pádu, potížích se zažíváním i možném konci

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

PŘÍMO Z HOCHFILZENU | Říkalo se jí Lucie, postrach střelnice. Rány létající po terči všude možně. Ve štafetách kámen úrazu. Jenže rakouský Hochfilzen – to je její místo! „Jsem ráda, že jsem to nevzdala,“ přiznala v pátek Lucie Charvátová. Čtyři roky po jejím „zázračném“ 5. místě ve sprintu tu teď dojela šestá. A story jejích posledních 48 měsíců, to je mix pádů, ztracené olympiády i myšlenek na konec. Svítá nyní naděje?



Po čtyřech letech jste opět v Hochfilzenu na stupních vítězů. Kde se to ve vás vzalo?
„To je asi tím zázračným místem, kterým Hochfilzen pro mě je a které pro mě moc znamená. Kdykoliv sem přijedu, mám na něj krásné vzpomínky, protože to páté místo z roku 2015 bylo dodnes mým nejlepším životním umístěním.“

Takže jste se sem už od Östersundu těšila? 
„Jo, dorazím sem z tmavého severu a jsem nabitá pozitivní energií. Teď mi tu sice trochu chybělo mé oblíbené sluníčko a umrzlý umělý sníh, jenž tu bývá, ale i tak jsem se s podmínkami vypořádala docela dobře. Nebyl čas na žádnou nervozitu, startovala jsem skoro na začátku (s číslem 4), zabojovala, co to šlo, a takhle pěkně to dopadlo.

Jen pozitivní energie z Hochfilzenu by však určitě nestačila k tomu, abyste po tak dlouhé době opět konkurovala nejlepším, že?
„Ne, to určitě ne. Určitě je to dané trenérskou změnou, která nastala. Jsme vytrvalostní sport a všechno trvá nějaký čas, než se ukážou výsledky. Dva roky spolupráce s Egilem Gjellandem mi určitě pomohly k tomu, abych se vrátila tam, kde jsem bývávala. Jsem ráda, že jsem to nevzdala a jsem zase zpátky. Cítím se o dost líp. I atmosféra v našem týmu je najednou úžasná. Člověk musí umět trochu žít, nesmí pořád prožívat jen ten biatlon. S holkami se dokážeme bavit o všem možném i nemožném, děláme, co nás napadne, a jsme takové spontánní. I to určitě přispívá k pohodě, harmonii a z toho se pak výsledky dělají mnohem jednodušeji, než když je člověk mrzutý a neví, jestli tu má být nebo má radši dělat něco jiného.“

Pochybovala jste o sobě během těch čtyř let?
„Musela jsem bojovat. Pořád jsem věřila sama v sebe, že jsem závodníkem a že jsem už něco dokázala, tudíž se to nedá úplně ztratit…Věřila jsem, že správný trénink mi dopomůže k tomu, abych zase mohla být zpátky. A jsem ráda, že jsem navázala na léto, kdy se začalo ukazovat, že je trénink nastavený správným směrem (stala se mistryní světa v letním biatlonu). Takže co se týče bodovaných pozic ve svěťáku, to je minimálně něco, čeho bych měla stabilně dosahovat. Jsem tedy ráda, že i ten začátek sezony vypadá celkem pozitivně. Musím to trochu zaklepat, snad by to mohlo i vydržet. Na lyžích se cítím líp a to je pak ruka v ruce, protože pak i líp střílím a víc si střelecky věřím. Když jsem se vloni trápila běžecky, neměla jsem se o co opřít a závod co závod to bylo trápení. Je lepší, když si to můžete užít – sice to sportovci říkají hodně často, že závod si musíte hlavně užít, a ne každý to chce slyšet, ale vlastně i o tom to je.“

Minulou sezonu jste měla průměr střelby 71%, nicméně teď ve sprintu jste minula jen jeden terč a to ještě velmi těsně. Jinak byste byla na bedně.
„Tak to nevím, jestli jsem chtěla slyšet, ještě jsem své střelby přesně neviděla. Na té ležce jsem bojovala se zmrzlými prsty a necítila spoušť. Jsem ale ráda, že jsem nejančila, a tak nějak v klidu jsem to udržela, i když jsem to necítila. Jestli jsem mohla být bez té jedné rány na bedně, je škoda, ale já dvě nuly jsem nikdy v životě nedala, a i 1+0 je pro mě nadprůměrná střelba, za kterou jsem ráda. Opakuje se přesně to, co tady bylo před čtyřmi lety – tehdy jsem taky střílela 1+0. Pro mě je moc důležité, že tu stojku jsem dala za nula. Jsem moc spokojená.“

Omlouváme se předem za případně citlivou otázku, ale mohlo vám k rychlejšímu běhu pomoci, že jste údajně i přes léto zapracovala na své váze?
„Ono to bylo vše na sebe tak nějak nabalené. Není to však tak jednoduché. Jakmile to tréninkově není nejlepší, stahují se k tomu zdravotní problémy, kterými jsem si prošla. A mně se problémy z tréninku nabalily na metabolismus. Mé tělo není dodnes schopné kvalitně zpracovávat sacharidy. Bojovala jsem s tím dlouho, vše se vyřešilo až dlouhodobou léčbou a přestupem ke stravě. Musím být strašně opatrná na sacharidy, protože už to pravděpodobně nikdy v životě nebude dobré. Přitom sportovec samozřejmě z těch sacharidů těží nejvíc. Já se musím primárně víc zaměřovat na bílkoviny, ze kterých musím čerpat nějaké zdroje.“

Čili…
„Je to těžké, možná jsem trochu zhubla, a ano, určitě mě to limitovalo… Přiznávám, je to citlivé téma, ale rozhodně vím, že ty problémy byly spojené s tím, jak špatně se mi trénovalo a že to bylo příčinou i tréninku, že se mi metabolismus totálně zabrzdil. Zpomalilo se mi tělo, nebylo schopné se rychleji hnout a cokoliv přijalo, nebylo schopné ani zpracovat. Proto automaticky ztloustlo. Jestli tenhle trénink naopak přispěl k tomu, že se cítím líp a i na lyžích se mi líp lyžuje, jsem za to strašně ráda, ale nemyslím si, že to byla úplně má vina. Je to tak, že když se necítíte tréninkově dobře, odnesete to i zdravotně. Někdo má imunitní problémy, někdo svalová onemocnění, pro mě to vždycky bude metabolismus, o který se nikdy nebudu moci opřít. Musím si to hodně hlídat, jídlo od rána do večera, ale umím s tím nějak bojovat.“

Co si tedy odpíráte?
„Snažím se neodpírat nic, ale snažím se i nic nepřehánět. Samozřejmě, vždycky si jakoby nějak pomůžu nebo doženou energii sladkostmi, ale musím si dávat především pozor na sacharidy: rýže, těstoviny, brambory… musím třeba vše kompenzovat grilovanou zeleninou s grilovaným masem. Od rána do večera bych klidně mohla jíst grilované maso, nevadilo by mi to, ale musím střídmě. Hlavně hlídat sacharidy.“

Prý jste v jednu fázi sezony zvažovala i konec kariéry. Ještě před příchodem trenéra Gjellanda. Je to pravda?
„Jo, přemýšlela. A co říct: Egil je ta spása – s ním je to už i ten druhý rok lepší, víc jsme se poznali. Ani letos na jaře nebylo to pokračování jednoduché, ale musím říct, že naše týmová atmosféra se sjednotila natolik, že i to je ten důvod, že jsem ráda, že jsem zůstala. Jasně nejsem úplně nejmladší, ale nemyslím, že bych to tu musela zabalit. Mám nějakou vizi, co bych chtěla dál dělat, nebudu se zdržovat ve vrcholovém sportu po celý život. Jsem ráda, že tím, že sportuju, můžu studovat, a byť studuju déle, je to i úspěšné, baví mě to a vyplňuju si tím volný čas mezi tréninky. Kdybych skončila, asi bych se tím trápila a nebyla bych spokojená v tom, že bych věděla, že by to rozhodnutí nebylo z plného přesvědčení. Pořád mě něco nahlodávalo proč to ještě nezkusit, když už to k něčemu směřuje a s Egilem je to tak dobré.“

Co tedy Egil Gjelland změnil a zlepšil? Je to prý i hodně o individuálním tréninku.
„Věří nám a důvěřuje. Máme větší zodpovědnost samy za sebe, můžeme se svévolně a svéprávně rozhodnout, říct svůj názor, ale je to i styl tréninku, který jsem tenkrát znala z běžeckého lyžování. Není to nic světoborného – základní běžný trénink, intenzivní trénink, který se kompenzuje lehkým objemem v nízké intenzitě. A asi je to základ úspěchu. Má to systém a z toho plánu je jasně vidět, kam to tím Egil směřuje. Není to nic složitého a zvláštního, ale má to ucelený systém a myšlenku, kterou když v tom člověk najde a pochopí, tak mu to může pomoct. Konkrétně na mě tenhle typ tréninku funguje. Kdysi jsem takhle trénovala a bylo to dobrý.“

Je určitým snem i další olympiáda, když jste o tu poslední třeba přišla?
„Jo, minimálně do té doby bych chtěla sportovat. Tehdy před rokem to nebylo úplně ideální, ale nějak jsem to zvládla. Nebylo jiné zbytí, tak to bylo.“

Jak tedy s tímhle čerstvým úspěchem v kapse vyhlížíte v Hochfilzenu příští štafetu?
(povzdychne si) „Jeeeee. Ona už je teď v sobotu že? Ta štafeta pro mě bude vždy obtížná. Vždy si říkám, že by to mohlo dopadnout – jdu do toho s přesvědčením, že to bude dobré, a ne, že bych se toho bála, ale nějak to prostě nejde. Nevím proč a ani nevím, co a jak udělat. Přitom bych to chtěla strašně moc změnit.“

Třeba i v tomhle vám ale oblíbený Hochfilzen vyjde vstříc.
„No, já už chtěla i v tom Östersundu začít sezonu jinak, ale nevyšlo to. Nevím, co k té štafetě říct. Po závodě mě to vždy mrzí, snažím se sebevíc, ale vždy tam něco podělám.“

Program a výsledky SP v Hochfilzenu >>

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud