Jako živá voda na konci sezony zapůsobil na biatlonistku Terezu Voborníkovou nedávný juniorský světový šampionát. Tam získala dva tituly a jednou brala bronz. Ze tří závodů slušná bilance. A to ji přitom původně od účasti zrazovali. Nyní už je po krátkém odpočinku opět na závodech Světového poháru v Estonsku. „Takové výsledky vás ženou dál, je to velká motivace,“ říká jednadvacetiletá sportovkyně.
Nápis na plotě a dort. Takové uvítání měla doma v Hostinném Tereza Voborníková, která se vracela s čerstvou olympijskou zkušeností a hlavně třemi medailemi z juniorského mistrovství světa. „Ty má teď taťka vystavené před televizí,“ vyprávěla blonďatá slečna. Zavzpomínala také na olympijské hry, náročný přesun z Číny do USA, ale i na nápad, jak na juniorském MS vyjádřit podporu Ukrajině.
Tereza Voborníková, dvojnásobná mistryně světa. Jak vám to zní?
(usměje se) „Pořád neuvěřitelně, nemůžu si zvyknout, že se to fakt stalo a že mám medaile doma.“
Kde jste jim našla místo?
„Zatím si je vystavil taťka v obýváku před televizí, užívají si je doma.“
Máte za sebou první účast na ZOH a úspěšné juniorské MS. To musí člověka nakopnout do další práce.
„Ano, myslím, že jak olympiáda, tak mistrovství světa byly obrovskou motivací. Sama teď i cítím, že se mi na tréninky i závody chce mnohem víc. Člověk by chtěl sice už být taky doma, ale výsledky ho ženou dál.“
Jaké to bylo, když jste se dostala na olympiádu?
„Jela jsem tam jako pátý člověk, takže jsem nevěděla, jestli vůbec budu startovat. Úplně si pamatuju, když mi přišel Egil (Gjelland), náš trenér, na pokoj říct, že budu závodit. Byla jsem radostí bez sebe. V tu chvíli to byla obrovská euforie.“
Zakřičela jste si radostí?
„Nahlas asi ne, ale vevnitř jsem křičela hodně.“
Jaký je váš největší zážitek z Pekingu?
„Úplně celá atmosféra. Všichni sportovci nafasovali oblečení, byli jsme stejně ustrojení, letěli jsme společně letadlem. Potom ve vesnici člověk potkával ostatní sportovce. To všechno se mi líbilo, nikdy jsem nic takového nezažila.“
Bylo to stále hodně ovlivněné covidovými restrikcemi?
„Bylo to pořád ještě hodně omezené. Respirátory byly asi to nejmenší. Nemohli jsme se ani moc navštěvovat a bydleli jsme sami na pokoji. V domečku, kde byl ubytovaný český tým, jsme měli společenskou místnost. Ale ani jsme tam moc nechodili. Covid by nás mohl lehce vyřadit ze závodů, proto jsme byli hodně opatrní. Myslím, že nás to omezovalo dost.“
Vy jste ale ještě před koncem olympijských her balila kufry a přesouvala se do USA na juniorský šampionát. Jak složitá operace to byla?
„Složitá byla hlavně pro lidi, kteří to organizovali. Protože zajistit tolik letenek, hotel na jednu noc, přepravu lyží, zbraně takhle na poslední chvíli…. I kvůli covidu se nevědělo, jak se bude dát odlétat z Číny. Bylo to hodně náročné. Na mě bylo už jen vzít všechny věci a odcestovat. Jsem všem fakt vděčná, že mi to umožnili.“
Kdy jste se dozvěděla, že jedete?
„Až den předem. Pořád to byly spekulace. Jo, ne, uvidíme, a nechceš si to ještě rozmyslet? Já jsem si pořád stála za tím, že je to můj poslední rok v juniorech a že bych fakt chtěla jet.“
Tahle vaše tvrdohlavost se nakonec dost vyplatila.
„Myslím, že se to nakonec vyplatilo na obou stranách.“ (směje se)
Co všechno náročná cesta do USA obnášela?
„Nejdřív jsme jeli tři nebo čtyři hodiny na letiště do Pekingu. Tam to bylo fakt náročné, byli jsme tam asi šest hodin. Samotný let pak trval deset hodin do Vancouveru. Tam jsem strávila tři čtvrtě dne a další den ráno jsem přelétala do Seattlu a odtud do Salt Lake City.“
Když už jste byla v Americe, cítila jste před prvním startem, že máte takovou formu?
„Ne. Byla jsem strašně nervózní, protože jsem nevěděla, jak na tom jsem, co se mnou udělá další časový posun a jestli jsem dostatečně zregenerovaná z cesty. Po první medaili se mi strašně ulevilo, že jsem si to svoje splnila a můžu si to tam už užít.“
Co se týče samotného výkonu, myslíte, že vám pomohl dlouhý pobyt ve vysoké nadmořské výšce? Nejdřív jste byli v Anterselvě a pak nějaké tři týdny v Číně.
„Určitě to hrálo velkou roli. Nemusela jsem se aklimatizovat na tamní nadmořskou výšku a s dechem jsem tam neměla žádné problémy. I tam to bylo totiž skoro stejně vysoko jako v Číně.“
Nejdřív jste získala bronz ve vytrvalostním závodu. Vybudilo vás to do dalších startů, nebo to bylo spíš uklidnění, že už nějakou medaili a úspěch máte?
„Individuál mám nejradši. Ve finále jsem z výsledku byla zklamaná, protože tam ode mě přišly dvě zbytečné rány. Fakt to byly úplné blbosti, už jsem chtěla být na trati a uspěchala to. Pak jsem si to hrozně vyčítala a trošku se na sebe i zlobila. Nechtěla jsem to stejné zopakovat i ve sprintu. Svým způsobem se mi tedy ulevilo, že medaili mám, ale současně jsem byla naštvaná, protože jsem věděla, že to mohlo být mnohem lepší. Individuál je na tohle prostě nejsnazší. Ve sprintu musí člověk udělat všechno perfektně. V individuálu, když třeba hůř běží, ale trefí se, dožene to na střelnici.“
Vám ale ve sprintu vše perfektně vyšlo, brala jste zlato. Na stupních vítězů jste pak měla cedulku s nápisem Pray for Ukraine (Modleme se za Ukrajinu). Jak tento nápad vznikl?
„Všude na internetu jsem četla informace o současném dění a pořád přemýšlela nad tím, jak je to strašné. A nepostřehla jsem, že by někdo z juniorů nebo organizátorů vyslal do světa nějakou takovou zprávu. Přišlo mi super, že jsem vítězka a můžu ke světu skrz tuto problematiku promluvit zrovna já. Taky mě k tomu inspirovala mladší ségra, která se o to hodně zajímala.“
Nebylo to ale tak jednoduché, že?
„Asi nedošlo úplně ke správné výměně názorů mezi organizátory. Šla jsem je poprosit, jestli by mě s tím mohli vyfotit. Bylo to už po vyhlášení a měli jsme tam focení i po jednotlivcích. Fotograf se zeptal pořadatelů a ti řekli, že v žádném případě. Další den mi přišla omluva jak od IBU (Mezinárodní biatlonové unie), tak od samotných organizátorů a zveřejnilo se to pak i prostřednictvím IBU. Vyfotili mě totiž lidé z našeho týmu a fotka do světa stejně šla.“
Domů jste se dostala na chvíli po pěti týdnech. Jaké jste měla přivítání?
„Bylo to moc hezké. Dostala jsem od babičky a rodičů kytičku, babička mi koupila dort. Doma na plotě byla cedule: Vítej doma. Bylo to všechno strašně hezké.“
| Narozena: 31. května 2000 (21 let) ve Vrchlabí |
| Klub: KB Jilemnice |
| Debut v SP: 6. ledna 2020 |
| Největší úspěchy: 2x 1. místo na MSJ 2022 (sprint, stíhací závod), 3. místo na MSJ 2022 (vytrvalostní závod), 7. místo na MSJ 2021 (stíhací závod), 5. místo na MSJ 2020 (štafeta), účast na ZOH 2022 |
