Když před vyprodanou Vysočina Arenou na mistrovství světa předával svůj štafetový úsek, Češi byli první. Tenhle emotivní zážitek, podobně jako parádní desáté místo s jedinou chybou ve vytrvalostním závodě, si biatlonista Tomáš Mikyska nese do nové sezony. Přípravu mu zkomplikoval covid i jeho tradiční problémy s kolenem. „Trošku v něm lupá, ale drželo,“ říká před víkendovým startem SP v Kontiolahti.
Vzpomenete si někdy na atmosféru v Novém Městě na Moravě? Štafetu jste předával na prvním místě, ve vytrvalostním závodě jste z dvaceti ran jen jednou minul…
(usmívá se) „Teď na to furt vzpomínám, to mě bavilo. Hlavně ta štafeta, jak jsem jel první úsek. Trošku mi to chybí. Bylo to super, myslím si, že tenhle rok to ve Švýcarsku nebude jako v Novém Městě…“
S kolenem už jste byl dvakrát na operaci, co se dělo tentokrát?
„Trošku mě to znervóznělo, bál jsem se, aby tam nebyla operace. I kdyby byla, mně by to nevadilo, ale vadilo by mi, že musím ležet v nemocnici. Byl jsem u dvou doktorů. Pan Pilný v Novém Městě říkal, že je to v pohodě. Pak jsem byl u pana Smetany, který mi to operoval. Ten říkal, že teď je to určitě v pohodě, pokud s tím nemám problémy, ale hned, jak skončí sezona, mám za ním přijít a koukneme na to magnetickou rezonancí. Je možné, že kousek toho menisku (Mikyska ho měl utržený – pozn. red.), který se zpátky přišíval, trošku povolil, že by to museli trošku došít.“
Omezuje vás koleno v něčem?
„Nijak jsem to nepocítil, maximálně si musím dávat pozor při vstávání z ležky. Měl jsem trošku problém, když jsem se stavěl nahoru, občas mi v tom přeskočilo. Musel jsem propnout nohu, aby to naskočilo zpátky a mohl jsem jet. Asi tam nějaký kousek dělá neplechu, že to přeskakuje, ale na lyžích úplně bez problémů… Horší je to při běhu. Musím si dávat pozor, abych se netočil v koleni.“
Jak se vyrovnáváte se zákazem populárního fotbálku?
(usmívá se) „Když kluci jdou hrát, je tam Ondra Moravec a kouká, jestli hraju, nebo ne. Už jsem si nekopnul… Nebaví mě to. Musím chodit běhat, všichni mají aspoň srandu, já si běhám sám…“
Jak jinak hodnotíte trenérský nástup bývalého reprezentačního parťáka Onřeje Moravce?
„Je to s ním super, dává nám hodně rad, všechno je s ním v pohodě, žádné stresy. Nechává každého z nás, jak si to děláme, neopravuje nás. Ondru znám, neberu to jako změnu. Určitě nabudí, že tady máme Ondru Moravce, který má medaili z olympiády. Dokonce jsem s ním závodil, všichni z našeho týmu k němu vzhlíželi.“
V čem je jeho konkrétní přínos?
„Všechno, střelba, lyže, hodně spolupracuje s Perem-Øyvindem Torvikem, hodně s ním řešíme techniku. Per nejezdí úplně všude, přijede na tři dny, koukne na nás, ukáže nám co a jak. Jinak mu posíláme přes aplikace videa, on k tomu dá komentář, řekne, co bychom měli dělat líp a Mori to s námi probírá. Teď jsme měli přednášku na kontrolních závodech ve Vuokatti. Točil nás, říkal nám, jak jedeme, co můžeme dělat líp. Dokonce jsme měli přednášku, jak bychom měli rozjíždět závod.“
A jak?
„Na fakultě, kde je (Nord University – pozn. red.), mají přímo studie, že zkoušeli dvě skupiny a každé řekli, ať jede jinak. Jedna podle sebe, druhou naučili systém, co testovali. Ukázalo se, že závod rozjeli rychleji než ti, co závod napálili od začátku. Per říká, že hlavní první dvě až čtyři minuty nejde o to rozjet závod co nejrychleji. V těch prvních čtyřech minutách si závod prohrajete, protože to rozjedete moc rychle. V tu chvíli každé kolo ztrácíte víc, než kdybyste to rozjeli pomaleji a tempo stupňovali.“
Jak vypadá trénink střelby po odchodu Matta Emmonse?
„Děláme furt to samé. Od Matta tam hodně zůstala cvičení, co jsme dělali. Co sem Matt přinesl, bylo super. Všem se to moc líbilo, i s holkama jsme dělali různé soutěže. Od toho jsme neodstoupili, maximálně jsme začali víc střílet v zátěžích, dřív jsme stříleli víc klidovky.“
Jak vám v přípravě sedl častější pobyt ve vysokých výškách?
„Určitě je lepší, že se podíváme do víc areálů, můžeme trénovat na tratích, kde budou Světové poháry. Tenhle rok závodíme (na mistrovství světa) v Lenzerheide, kde je to čtrnáct set metrů, tam se to určitě bude hodit. Příští rok už bude olympiáda v Anterselvě, což je nejvýše položený areál, tam se trénování ve výšce určitě hodí.“
Jaké máte pro sezonu osobní cíle?
„To nevím, já budu rád, když budu dobře jezdit a bude se nám dařit. Kdyby se povedla nějaká medaile s klukama ve štafetě, to by byl pro nás velký úspěch. Uvidíme, nějaké výsledky do desítky, kdyby byly, tak bych se vůbec nezlobil.“
Vaše sestra Svatava začíná sezonu v IBU Cupu, potkáte se i ve Světovém poháru?
„To se uvidí. Ona si dělá věci po svém, je to s ní těžší… Záleží, jak se cítí. Jeden závod má fakt dobrej, pak třeba dva úplně na nic. Bude to mít těžké, aby se dostala sem.“
