Po druhé operaci klíční kosti je teď Ester Ledecká jak na trní, zda jí rakouští lékaři povolí pozvolna se vracet na zasněžené svahy. Kontrolní rentgen ukázal, že je vše na dobré cestě. „Zatím trénuju jen nohy, ruku začnu pomalu rozcvičovat,“ hlásila pokrok před středečním vyhlašováním Sportovce roku 2022. Kdy se však postaví znovu na lyže a snowboard zatím nedokáže říct. „Doufám ale, že mistrovství světa v únoru bych mohla stihnout.“
Je to měsíc, kdy jste byla na operaci s klíční kostí. Jak v tuto chvíli probíhá rekonvalescence?
„V pondělí jsem měla kontrolní rentgen, hned jsem ho posílala do Innsbrucku, abych měla nějaký názor od doktora, který mě operoval. A ten říkal, že to vypadá výborně, můžu začít ruku rozcvičovat. Jinak jsem každý den v posilce, makám na nohy, teď už budu moct začít rozcvičovat ruku. Ještě před třemi dny jsem musela mít ortézu, takže ty pohyby jsou ze začátku trochu tuhé. Ale je to na správné cestě.“
Takže už jste optimističtější?
„Snad jo. Teď se cítím dobře, tak snad to půjde podle plánu.“
Vaším cílem je stihnout mistrovství světa v obou sportech. Věříte, že to vyjde?
„To teď nemůžu říct, pořád čekám na zelenou od doktorů, kdy budu moct na sníh. To je pro mě důležitá věc, abych se dokázala dobře připravit. Zatím jsem ji nedostala, snad to přijde brzo.“
Sledovala jste závody Světového poháru, který už je v plném proudu?
„Některé jsem sledovala. Hlavně kluky, tam je to v pohodě, na ně jsem zvyklá koukat i během sezony. Ale když jsem koukala na holčičí závody, bylo to trochu těžší. Jsem zvyklá, když se na ně dívám, že během několika minut pojedu ten kopec taky, protože koukám na televizi na startu nebo z hospitality. Teď je to takové zvláštní, ale je důležité se v tom zorientovat, vidět závody, jak jsou brány postavené, jak trať pojali další rok, tak se snažím nasledovat.“
Co vás v rekonvalescenci čeká teď?
„Teď budu každý den v posilce, posilovat co nejvíc nohy, co budu mít povolené. S fyzioterapeutem budeme rozcvičovat ruku a pracovat na tom, co jde. Já si budu aspoň vizualizovat ježdění na lyžích a snowboardu a doufám, že už brzo budu drandit někde na kopci.“
Jste optimistka, že alespoň část sezony stihnete?
„Věřím tomu.“
Bude se to vyvíjet ze dne na den, nebo jste si dala nějaký deadline?
„Asi se budu rozhodovat těsně předtím, všechno bude záviset, kdy dostanu od doktorů zelenou, abych mohla trénovat. A uvidíme, kolik času budu mít na to, abych se rozkoukala, něco sjela. Bude to na knap, ale věřím, že to zvládnu.“
Jak konkrétně jste se mohla připravovat doteď?
„Od doby, co jsem slezla z operačního sálu a dostala jsem zelenou na to, že můžu začít dělat nohy, tak je dělám. Nejdřív to byly takové ty statické cviky, dřepy o zeď, pořád nějaké výdrže v dřepu a podobně a teď už můžu dělat i trošku dynamičtější věci. Jsme ráda, že to postupuje tím správným směrem. Na nohy děláme něco každý den.“
Co nějaké závody před MS ve Francii? San Anton ani Cortina d´Ampezzo ne a budeme rádi, když vás uvidíme ve Francii?
„Asi ano. Samozřejmě udělám, co bude v mých silách, abych se vrátila co nejdřív, ale nedokážu to garantovat. Sama nevím a čekám, co budu mít povoleného.“
Kolik tréninku odhadujete, že byste potřebovala, než se odvážíte do závodů?
„Já bych potřebovala reálně tak tři měsíce a myslím, že ve finále to budou tak tři dny. Ale budeme bojovat a uvidíme.“
Jak to zvládá vaše závodní dušička?
„Je to těžký. A bylo to hlavně těžký, jak jsem se teď koukala na Sofii (Goggiaovou), jak to dala, jak byla ze dne na den zpátky (ve Sv. Mořici si v pátek zlomila záprstní kůstky, absolvovala operaci a v sobotu už vyhrála další závod – pozn. red.). Já jsem zrovna ten den měla rentgen a dostala jsem zprávu od doktora, že můžu začít pomalu, ale na sníh musím ještě počkat. To bylo poměrně složitý. Ale prostě je to tak, jak to je. Takhle jsou teď rozdané karty a s tím se musí hrát.“
Abyste mohla nastoupit k závodům, bude k tomu potřeba reprezentační smlouva. Jak pokračují vyjednávání?
„Nejsem u každého jednání, to by mě asi vysálo. Ale můj tým s právníky na tom pracují, oni by vám asi řekli víc. Co já vím, tak se to blíží k nějakému zdárnému konci a já doufám, že budou obě strany spokojené.“
Nebojíte se, že by se to mohlo někde zadrhnout?
„Zatím jsem nad tím neuvažovala, jsem docela optimista. Věřím, že se domluvíme.“
