Uprostřed probíhajícího světového šampionátu v biatlonu se Gabriela Soukalová vrátila do stopy. Šest let od konce své kariéry stála na startu na běžkách poprvé a ve firemní štafetě v rámci Jizerské 50 pomohla svému týmu k třináctému místu a na trati předjela i svou maminku. „Trochu jsem se bála, že prošvihnu předávku,“ smála se.
Měla za sebou jen tříkilometrovou trať, jela ji ale naplno a v sychravém jizerském povětří se Gabriela Soukalová doslova klepala zimou. Ve vyhřívaném stanu ale rychle roztála.
Jak to, že je vám taková zima?
„Pravdou je, že poslední roky jsem raději trávila čas v plus pětadvaceti nebo třiceti spíš než v minus pěti. Je fakt, že dneska jsme jenom přišli a už po dvou minutách mně byla tak strašná zima, že jsem se musela dost intenzivně hýbat. Prostě jsem si za ty roky odvykla. To jde rychle…“
Jak jste se cítila v závodě?
„Kluci ze skútru, co mě točili, tak říkali, že to vypadlo rychle, že jsem jela dobře. Doufám, že to nevypadalo úplně špatně a čas taky tak pomalý nebyl. Ale je fakt, že jsem se vůbec nedívala, jestli jsem jela rychle nebo pomalu. Ve finále o ten čas ani tak nejde.“
Jaké bylo si zase po čase prožít předstartovní stres?
„Ani moc ve finále nebyl, jen jsem se trochu bála, že prošvihnu předávku. Jak to bylo pro mě trochu zmatečné, že jsem se předtím rozjížděla, nevěděla jsem, jaký úsek štafety se odjel. Tak jsem tam číhala asi zbytečně brzo. Naštěstí se všechno povedlo. Stihla jsem to, myslím, že v tomhle směru bylo všechno povedené.“
Nestýskalo se vám po tom stát na startu?
„Je to zvláštní, já jsem se cítila, že jsem doma, vlastně se tak cítím na každém startu. Jsou to takové zvláštní pocity, když se sejdete se svým vnitřním já, že cítím, že tam patřím, že tam jsem já. Nikdy jsem si nemusela hrát na sportovce, protože jsem věděla, že jsem sportovec tělem i duší. Dneska to bylo hodně umocněné i tím, že jsem na trati předjížděla mojí mamku.“
Vaše maminka Gabriela Soukalová starší jela v přesném složení stříbrné štafety ze Sarajeva 1984 s Květou Peckovou, Dagmar Hromádkovou a Blankou Paulů, co říkáte jejímu výkonu?
„Jsem na ni hrozně pyšná, protože pro mě to jsou borci, jsou to mé celoživotní vzory. Je to pro mě motivace do budoucna, žít tak, aby člověk pořád měl nějakou fyzičku, našel nějaký balanc, hýbal se, byl příkladem pro další lidi. Za každého takového člověka jsem moc ráda.“
Mluvila jste s ní po závodě?
„Mluvila, ale strašně krátce. Paradoxně po dojezdu vypadala líp než já, což pro mě asi není moc dobrý… (smích) Předjížděla jsem ji pět set metrů před obrátkou, na největším kopci U buku. Když jsem viděla, jak jede pořád tím skluzem, který si pamatuju ještě z těch starých záběrů z olympiády, tak mi to přišlo až neskutečné. Jela docela frekvenčně, na to, že mamka za pár dní oslaví sedmdesáté narozeniny. To teda klobouk dolů! Jsem hlavně ráda, že se nikomu z té štafety nic nestalo. Já jsem se hrozně bála, ty sjezdy nejsou moc milosrdné, bála jsem se, aby se tam někdo nezranil, aby nedošlo k nějaké kolizi. Naštěstí všechno vyšlo podle plánu a všichni jsou celí.“
Měla jste čas se na závody připravit?
„Chtěla jsme se připravovat hrozně moc, ale bohužel teď mám poslední týdny nějaký problémy s kolenem, musela jsem jít i na opich a docela mi to otéká i při běžných denních činnostech, takže mně to je trochu líto, že jsme tomu nemohla dát trochu víc. A taky hlavně, že podmínky tady jsou úplně perfektní. Takové chce každý lyžař zažít a já nemůžu chodit ani na procházky na magistrále…“
Chybí vám sport?
„Jak se to vezme. Spíš než závodní sportování mně chybí taková ta bezstarostná doba, kdy měl člověk na sebe pořád relativně dost času. Teď s rodinou je ta situace úplně jiná, trochu se to otáčí, což asi zažívá každý. Ale když bych to měla shrnout, tak bych rozhodně neměnila, protože mám pocit, že to je zatím moje nejhezčí životní období, s malou jsem každý týden pyšná za každý pokrok. Myslím, že si to s taťkou náležitě užíváme.“
Vlastní sportování vás už tolik neláká?
„V současné době já jsem tak zabitá prací z časového hlediska, ještě k tomu mám malé dítě a snažím se být Izabelce co nejlepší mámou, i tak bych řekla, že moje pracovní aktivita je někdy větší, než by se k mateřství hodilo. Ve finále mám teďka jasné priority. Neumím si představit, že bych v sobě uměla najít tolik energie a času, a že by se podmínky vyřešily, abych o něčem takovém mohla vůbec přemýšlet. Tahle cesta mě v současné době ani nenapadá.“
Co říkáte na výsledky z Oberhofu, šesté místo Markéty Davidové a osmnácté Terezy Voborníkové?
„To jsou krásné výsledky na úvod! Věřím, že se šestým místem půjdou udělat velké věci. Markéta má moji důvěru. Doufám, že ještě uvidíme spoustu hezkých závodů. Dělá mi radost, jak se rýsuje klučičí tým, vidím tam velký potenciál do budoucna. Klukům je dnes 21, 22 let, sbírají zkušenosti, ale do pár let by z nich mohla být slušná štafeta. Věřím, že je to pak nakopne a budeme vidět i pěkné výsledky i v individuálních závodech.“
Fakt vás neláká jim ještě pomoct?
„Když jsem končila, zažila jsem něco jako mentální vyhoření. Zažila jsem dobu, kdy mi výsledky nepřinášely takovou radost, na kterou jsem byla zvyklá v předešlých letech. Mám pocit, že jsem si vyplnila všechny ambice. Nebyla jsem nikdy typ člověka, který když si dá nějaký cíl, musel by ho pořád opakovaně dosahovat. Většinou si stanovím jeden cíl, a když ho splním, odškrtnu si ho, že je to hotové. Vím, že spousta fanoušků by mě asi na závodech viděla ráda, ale když cítím, že není stoprocentní motivace, nechci se do toho pouštět. Jakákoli jiná motivace než srdeční není dobrá. Navíc jsou dneska všichni hrozně mladí... Je tam jen pár lidí, které si pamatuju ze své éry, u různých národů došlo k výměně generací. Když vidím, jak mi s věkem ubývá energie, neumím si to vůbec představit.“
Změnil se biatlon od vaší éry?
„Rozhodně, jde to dopředu. Když vezmu časy střelby, jsou o několik vteřin rychlejší, než jsme byli zvyklí my. Já jsem vždy vydělávala na tom, že jsem běžela rychle a měla přesnou střelbu. I v životě se snažím dělat vše precizně, takže bych se asi nikdy nedostala se do fáze, abych byla schopná střílet mezi nejrychlejšími. Asi na to nemám povahu. Sázím na jistotu, na to že posouvám své hranice postupně, než abych šla po hlavě do výrazných změn.“
