Bauer o nezvolení šéfem běžkařů, špatném systému i podnikání
Cesty českého běžeckého lyžování a jeho velkého šampiona Lukáše Bauera se po krátké pauze mohly zase spojit. Vítěz Světového poháru a trojnásobný olympijský medailista se vloni rozloučil s reprezentační kariérou, po olympiádě ale šel do boje o místo sportovního ředitele běžkařského úseku. Nová Rada však ve funkci ponechala Lukáše Sachera. „Spousta věcí by měla fungovat jinak,“ míní Bauer.
Je to opravdový zlom. Po olympijské sezoně skončili kariéru poslední mohykáni někdejší úspěšné éry. Bílou stopu opustili Martin Jakš, Dušan Kožíšek i Aleš Razým. A teď sešlo i z návratu hlavního esa zlatého času.
Rada běžeckého úseku Lukáše Bauera za sportovního ředitele nevybrala, což může znamenat, že dlouholetý reprezentační tahoun lyžařský svět opustí a vydá se směrem k novým výzvám. „Chtěl jsem se o to pokusit. Mrzí mě, že jsem neuspěl, na druhou stranu volbu respektuju,“ říká Bauer.
S čím jste do volby šel?
„Věřil jsem si, že přicházím s výborným plánem. Sportovní ředitel úseku je v současném nastavení jediná pozice, z které se dají věci ovlivnit. Hodně jsem si to přál, hodně mě to mrzí. Ale nebrečím, nejsem zahořklý. Holt jsem nepřesvědčil Radu, musím to respektovat. Přeju lyžování, ať se mu na zvolené cestě daří. Mým cílem není se teď v dohledné době v tradičním lyžování angažovat.“
Jak si vysvětlujete, že jste nebyl zvolen?
„Zásadní problém tam asi nebyl, naše vize byly s Lukášem Sachrem podobné. Když ale řeknete, že budete podporovat mládež, můžete to dělat různými způsoby. Za mnou je taky nějaká kredibilita a férovost. Ale to si musí vyhodnotit sami.“
Jak jste porážku přijal?
„Jsem z toho hodně zklamaný, dal jsem tomu hodně. Ve finále to dopadlo takhle. Byť jsem věděl, že bych musel pustit laufařský tým, furt mi to dávalo smysl. Žil jsem tam jako sportovec, vím z venku, že by spousta věcí měla fungovat jinak.“
Co by se tedy v českém běžeckém lyžování podle vás mělo změnit?
„Tohle je strašně složité. Všechno, co řeknu, bude ten druhý říkat taky. Základ je dosahovat výsledků, které jsou adekvátní tomu, jaké podmínky máme v České republice. Musíme se vrátit na místa, která jsou pro nás standard. A teď nemyslím výsledky Lukáše Bauera, Kateřiny Neumannové, Koukala, Magála. Takové výsledky nelze opakovat do nekonečna. Neříkám, že by se každých pět let měl rodit vítěz Světového poháru, na to Česká republika nemá. Ale jedenácté dvanácté místo ve štafetě je druhý extrém.
