Strachová získala před deseti lety zlato na MS. Teď bude znovu bojovat o medaile
PŘÍMO ZE ŠVÝCARSKA | Úspěšnější lyžařku v alpských disciplínách Česko nemá. A Šárka Strachová patří i k unikátům na světě. Po 14 letech se vrátila do Svatého Mořice na mistrovství světa, které se tu jelo v roce 2003. A teď bude startovat na svém devátém světovém šampionátu. Navíc na tyhle velké akce se připravit umí.
Do Svatého Mořice, přesněji do nedaleké Pontresiny, kde český tým přebývá, dorazila Strachová na poslední chvíli ve středu, závodí v sobotu. A rozdávala úsměvy. „Mám velmi dobrou náladu. Poslední týden jsme teď netrénovali v Livignu, kam jsme se přesunuli z Rakouska. Byla jsem trochu nemocná na přelomu ledna a února, měla jsem nějakou nepříjemnou virózu, takže jsem se postupně dostávala do tempa. Ale tak poslední tři dny se cítím velmi dobře,“ prozradila.
Nemoc ale její přípravu nijak extrémně nenabourala. Dostavila se totiž v týdnu, kdy stejně plánovala odpočinek. „Trochu to nabouralo Stockholm, kde jsem se necítila úplně dobře (31. 1. 2017, skončila 9.), tam to tak nějak vrcholilo, ale pak jsem byla týden doma, takže jsem měla čas to doléčit. Ale samozřejmě tělo je potom trochu vyvedený z míry, trochu slabší, takže jsme se zase postupně vraceli do tréninku.“
Podmínky v Livignu si pochvalovala, navíc byla zhruba ve stejné nadmořské výšce, jako je teď v Mořici, což jí také pomohlo. A ve středu absolvovala jen krátký hodinový přesun.
Ve čtvrtek pak mohla oslavit desetileté výročí zisku zlaté medaile na MS ve švédském Are. „Je to už hrozně dlouhá doba,“ zasnila se při vzpomínce na tento triumf.
Příjezd na poslední chvíli je i otázkou nabytých zkušeností. „Podmínky na trénink v místě konání šampionátu nebývají úplně nejlepší, je tady hodně týmů, i hodně exotických zemí, který taky chtějí trénovat. Organizátoři upírají všechnu pozornost na závodní tratě, takže tréninkové nejsou vždy úplně nejlepší, takže i proto jsme volili příjezd až na poslední chvíli,“ vysvětlila majitelka 4 medailí z MS a jedno z OH.
Za deset let, které od zlatého šampionátu uplynuly, se toho v jejím sportu hodně změnilo. Lyžování se podle ní posunulo mílovými kroky kupředu. „I laik, kdyby se podíval, jak se jezdí teď a před deseti lety, musí vidět, že pojetí jízdy je úplně jiný. I mnohem větší dynamika, agresivita, nahrává tomu materiál, který se zrychluje, je vykrojenější.“
Stejně jako lyžování se ale změnila i sama závodnice. Ta přiznala, že v době, kdy jí bylo dvacet pětadvacet let, pro ni bylo lyžování nejdůležitější v životě. A co teď?
„Musela jsem se měnit, abych technicky stačila, stále se držela v té světové špičce, na což jsem velice pyšná, že se mi to povedlo. Není to vůbec jednoduché. A jinak samozřejmě závody prožívám jinak. Ono ve dvaceti je to jiné, to je vidět třeba na Petře Vlhové, Mikaele Shiffrinové, Wendy Holdenerové, že pro ně je to lyžování opravdu vším. Je to jejich život a stejně to bylo u mě. Ale tím, že už mám něco za sebou, mám nějaké medaile… I ten život vám ukáže, že jsou důležitější věci, než jen to lyžování. Pak i přístup k závodům je jiný a musím se do toho možná i víc nutit, nejenom být dravá, ale ještě pořád v ten den závodu to brát, že v ten den je to střed vesmíru a jít si za výsledkem,“ zakončila.
