Rodinné spory kolem Šárky Záhrobské nejsou pro nejlepšího českého sjezdaře Ondřeje Banka zrovna příjemným tématem. Přesto nakonec svolil k rozhovoru na téma rodinné klany v Česku. Chce totiž podpořit kolegyni, která promluvila o konci spolupráce s otcem i rozpadu rodiny. Přesto je často vnímána jako nevděčná dcera, která útočí na muže, jenž ji dostal na vrchol. S tím Bank nesouhlasí.
Ondřej Bank sám dlouho trénoval pod vedením otce. Když však přišel čas dospělosti, role trenéra přirozeně přešla z táty na staršího bratra, který vedl mladé lyžaře.
„Chtěl jsem si lyžování užívat a ne řešit každou hloupost, která se mezi námi s tátou stane. Taťka pak měl čas na svou práci a dělal nám podporu. Pomohl třeba, když nebyly peníze na lyžování,“ líčí Ondřej Bank.
U vaší reprezentační kolegyně Šárky Záhrobské to dopadlo docela jinak, spory s otcem, od kterého odešla, řeší i soudy. Vědělo se mezi lyžaři, že má až takové problémy?
„Šárka o tom už řekla dost, já se v tom rýpat nechci. Odejít od otce pro ni muselo být hodně těžké rozhodnutí, protože na něm byla závislá. Ale nelíbilo se jí, že táta dělá zlé věci. Moc si jí za to vážím. Už dřív jsem věděl, že je silná, ale ještě u mě stoupla. Jinak jsme vnímali, že má s bratrem Petrem brutální režim, ale ne to, jestli jim to vadí, nebo ne. Neuvědomujete si, že je to za limitem.“
Proč?
„Protože to bláznovství k lyžování v Česku patří. Jako malého mě táta bral ze školy a z družiny na tréninky. Taky to můžete vnímat tak, že už je to za hranicí. Jenže pro mě bylo super, že se mi taťka každý den věnoval. Většinou jsou všichni rodiče–lyžařští trenéři trochu blázni. Bez toho to nejde. I můj otec. V naší branži nebyly v té době v Česku žádné informace a všichni začínali jako totální amatéři. Neměli jsme podmínky, takže se všechno dohánělo pílí. Ta hranice je strašně tenká, ale systém je tak nastavený.“
Narážíte tedy na to, že sjezdové lyžování v Česku je založené na rodinných klanech a tvrdém drilu v nich a nikoli na systému svazu. Může se na tom něco změnit?
„Myslím si, že na začátku to bez podpory rodiny nikdy nepůjde. Do patnácti i více let. Pak by se ale děti měly předávat někomu, kdo už je může posouvat dál. I v Česku jsou teď trenéři, bývalí lyžaři, kteří závodili se mnou. Jenže dřív tu informace prostě nebyly. Takže nešlo o to, že by pan Záhrobský byl exkluzivní trenér, ale spíš svou zaslepeností na výsledek dělal pro své děti všechno možné. Až moc. Vnímali jsme třeba, že když byl Petr mladší s ním, byl úplně jiný. Sám se s námi normálně bavil, je to dobrý, pohodový kluk. Ale jakmile tam byl otec, změnil se a odešel pryč.“
Petr Záhrobský starší o sobě často mluví v souvislosti například s trenérem Ante Kosteličem, který dovedl k ohromným úspěchům dceru Janicu i syna Ivicu. Znáte je oba, protože s Chorvaty nyní často spolupracujete. Dají se srovnat?
„Ne. Ante Kostelič je velký, velký blázen. Doteď. I tým kolem něj a Ivici ho občas ve vysílačce radši neposlouchá. Ale velký rozdíl je v tom, že Ante Kostelič fandí ostatním. Třeba z nějakého principu nesnáší Rakušany, ale fandí mně, Natkovi Zrnčičovi-Dimovi a vůbec všem, kdo se normálně chovají a poctivě makají. A díky tomu, co dokázal s dětmi, teď mají v Chorvatsku úžasně fungující svaz. Peníze, servismany, systém reprezentačních družstev. I závodníci, kteří skoro neumějí lyžovat, mají perfektní zázemí.“
Proč to nešlo v Česku?
„Pan Záhrobský dělal vždycky všechno pro to, aby jeho děti byly co nejlepší, ale zároveň aby to všichni kolem měli co nejtěžší. To byla jeho zábava. Když Šárka měla výsledky, ovládal tím svaz. Lidé v něm neměli na to, aby ho nějakým způsobem zpracovali. Bylo to neprůstřelné. Nikdy by nespolupracoval. Spíš se třeba podíval, kdo měl jaké sponzory, a i když je nepsaný zákon, že do partnerů kolegů se nejde, on to dělal. Sám s ním mám takovou zkušenost. Takhle si sehnal partnery a ještě ublížil jinde. Prostě si tvrdě hájil své zájmy bez ohledu na ostatní.“
Proč o Petrovi Záhrobském v podobném duchu nemluvil nikdo veřejně v minulosti?
„Je to blbé, ale některé ty věci jsou fakt až neskutečné. To bylo furt něco. Když může, tak uškodí. Já jsem se před časem zařekl, že ho nebudu nijak řešit, protože je to pro mě prázdná osoba. Je mi putna. Jenže Šárka teď dostává dost zabrat. Přitom si nemyslím, že by dělala něco, co by si její otec nezasloužil. Já mám názor, že na každého jednou dojde. Myslím si, že tohle je ten případ.“
