Petr Záhrobský starší dlouho vedl dceru Šárku, jenže slalomářská mistryně světa má nyní svůj tým. A tak se táta vrací k synu Petrovi, který po letech bude mít nad sebou trenérský bič. „Ale ten už není takový,“ říká Petr Záhrobský mladší ve společném rozhovoru s otcem.
V minulé sezoně byl nejlepším lyžařem v super-G Evropského poháru. Teď se chce víc prosadit ve Světovém. I díky tátovi. „Postará se mi o lyže, řekne mi na závodech spoustu věcí k trati i jízdě. Mám zase o něco lepší předpoklady, abych udělal dobrý výsledek,“ věří Petr mladší.
S otcem jsou rozdílné povahy, většinou si však neskáčou do řeči. Slovní přestřelka se strhne, když probírají tenisové souboje, v nichž prý vítězí ten mladší. „Nekecej, dostal jsi dva kanáry na Hintertuxu,“ odvětí otec. Syn se nedá: „To je asi dva roky.“ Otec kontruje: „Rok, já si to pamatuju!“
Jak se táta změnil od doby, co nad vámi naposled držel ruku?
Syn: „Než začal jezdit se Šárkou, býval přísnější. Asi to taky bylo potřeba. Když je člověku čtrnáct patnáct, potřebuje ukázat, co je třeba dělat. Dneska už to snad vím sám.“
Takže táta tolik nekřičí?
Syn: „Pokyny nejsou tak direktivní, spíš se bavíme. Táta něco řekne, já přidám svůj názor. Spolupráce je lepší. Mám větší vliv na to, kolik jízd se pojede v tréninku a podobně.“
Pane Záhrobský, v čem synovi nejvíc nasloucháte?
Otec: „Je mu osmadvacet let a v lyžování prožil hodně. Musím naslouchat, jestli je unavený, nebo ne. Jsem trenér a nikdy jsem z kopce nejezdil. Všechno odezírám, některé subjektivní pocity musím brát. Ale svůj názor si umím prosadit, to zase pozor. Když nesouhlasím, dokážu si zahulákat.“
V tréninku si vykáte, tenhle zvyk vám zůstal z dětské hry. Petře, jak to tedy vypadá, když na vás táta zahuláká?
Syn: „Normálně. Padne i hrubší slovo. Zakřičí: Tohle nemáš takhle dělat.“
A řekne nemáš, nebo nemáte dělat?
Otec: „Nemáte.“
Syn: „Někdy tak, někdy tak.“
Jak se umí vžít do vašich pocitů, když sám není lyžař?
Syn: „Docela dobře dokáže porozumět tomu, jak to funguje. Ví, jakou technikou se má jet. Řekne: Tady by bylo třeba jet takhle. A já mu odpovím, že v té rychlosti se to provést nedá. A pak se snažíme najít nejlepší cestu. Cílem je, aby se přiblížila ideálu, který táta vidí zvnějšku.“
Otec: „Byl jsem ze začátku samouk, vidím ideální stopu a nejkratší oblouk. Ale nikdy jsem nejel na sjezdovce 130 kilometrů za hodinu. Náš asistent všechno filmuje. Pak si sedneme a třeba zjistíme, že jsme oba říkali blbost. Nebo že jsme měli dobrou myšlenku a dá se to ještě vylepšit.“
Co máte společného mimo lyžování? O čem si povídáte u oběda?
Syn: „O tom, co se děje. Chodíme spolu občas hrát tenis. Ale většina hovoru se točí kolem lyžování.“
Jací jste?
Syn: „Jsem určitě mnohem klidnější. Moc často se nerozčiluju, nejsem tak impulzivní typ.“
Pane Záhrobský, vy jste opačná povaha. Nevadí vám, že narážíte do zdi klidu?
Otec: „Momentálně ale máme jeden spor. Tvrdím, že Petr je pomalý na startu, a tak debatujeme, jestli bude jezdit s delšími hůlkami. Přeci jen start chce záběr. Petr ovšem tvrdí, že to není podstatné. Tak to budeme měřit na časomíře. Každá setinka je dobrá.“
Syn: „Je, jenže já tam nevidím zrovna rozhodující rezervu.“
Otec: „Ale tady já neustoupím. Musíme to vyzkoušet.“
Syn: „Vyzkoušíme, uvidíme.“
Petrovi je 28 let. Může jeho cesta pořád směřovat nahoru?
Otec: Od 28 do 35 let je optimální sjezdařský věk. Nabírají se zkušenosti. Je třeba mít tratě najeté a vědět, jak se chovat v rychlosti, protože ta s vámi dokáže udělat moc věcí. Záleží na detailech a ty se musejí sbírat. Cesta je pořád otevřená. Když ji urychlíme, třeba se někam dopracujeme.
Pronesl jste před časem, že v Petrově věku už nelze předělávat, co je naučené. Jak se učil sám?
Otec: „Myslím, že dobře. Směřujeme od technické disciplíny (slalomu) k rychlým, to je standardní vývoj. Ubývá vám dynamika, výbušnost, ale přichází vytrvalost, technika pro dlouhé disciplíny. Šárka chce jezdit jen technické disciplíny. Já si pořád myslím, že by měla mít spektrum daleko větší. V kombinaci má vynikající slalom, vzdávat se toho nepovažuju za rozumné.“
Vaše dcera se osamostatnila, má svůj tým. Jak těžké pro ni bude se udržet na vysoké úrovni?
Otec: „To už se musíte zeptat Šárky. Myslím, že to bude setsakramentsky složité.“
Sledujete ji na dálku?
Otec: „Ano. Ale svůj komentář si nechám, až proběhne kousek sezony. Je to nový tým, nechť má prostor otevřený. Pakliže se věci budou ubírat někam, kam se mi to nebude líbit, věřte, že se vyjádřím naprosto bez servítek.“
O tom nepochybuju. Je to pro vás výzva prosadit se po dceři ve Světovém poháru i se synem?
Otec: „Pro mě to bude práce v tvrdším prostředí, ale daleko klidnější. Když jsem jezdil se Šárkou, pořád bylo něco ze strany novinářské. A taky je vždycky jednodušší pozici dobývat, než ji udržovat. Já jsem ji se Šárkou udržel čtyři roky. Bylo to velké vypětí, poslední dva roky supervypětí.“
Kdysi jste řekl, že by bylo ideální složit po lyžařské stránce z vašich dvou dětí jedno, skvělou slalomářku Šárku a rychlého Petra. Co by potřebovali jeden od druhého?
Otec: „Petr by od Šárky potřeboval, aby měl tak stoprocentní zdravotní stav. Šárka zase víc závodní inteligence. V super-G musíte z jedné prohlídky jet závod, kde se pohybujete skoro v rychlostech sjezdu. A to lyžařskou inteligenci vyžaduje.“
Petře, co vy byste bral od Šárky?
Syn: „Schopnost prodat v závodě nejlepší výkon.“
Otec: „Jo.“
Petr: „Šárka to umí velice dobře. Já někdy v tréninku podávám lepší výkony než v závodech.“
