Dalibor Bauer: Hlavně že Lukáš nekouřil ve sklepě
Ze světa chladných strojů utíká do klidné přírody, aby osobně podporoval syna na závodech. Dalibor Bauer, 56letý otec fenomenálního běžce na lyžích Lukáše, neskrývá hrdost.
„To, čeho dosáhl, je hodně pěkný. Sice nemá žádnou zlatou, ale myslím, že to ještě přijde,“ říká pevným hlasem. Současně projevuje obavy o synovo zdraví, vrcholového sportovce z něj mít nechtěl.
| Dählie byl formát, Northug je ubožák |
| Zavolejte za týden, jsem zavalený prací. Po týdnu: Musím pracovně do ciziny, nemohli bychom to povídání udělat za 14 dnů? Po dalším týdnu zavolal sám: Mám teď tři čtvrtě hodiny, pojďme na to. Hlas Dalibora Bauera se při domlouvání schůzek ztrácel v řevu soustruhů, fréz a brusek. Roboty ve své firmě ve Vojkovicích na Karlovarsku měl nad hlavu. „Jsem majitel, a tím pádem asi i ředitel,“ poznamenal s úsměvem. Že se jeho společnost činí v oblasti obrábění kovů, bylo v mnohém příznačné. Přemluvit Bauera seniora k jediné póze pro fotografii? Dlouho se zdálo, že spíš ohnete ocel. „Nejsem mediální typ. To je Lukášova věc. Abych byl upřímný, ani dělat rozhovor se mi úplně nezamlouvá,“ konstatoval chladně. Opakované prosby a také přímluva lyžařova manažera Martina Müllera však přece jen zabraly, byť na poslední chvíli. „Povedl se vám úspěšný blafák,“ odtušil. Sotva ale spustil, uvolnil se. A občas z tvrdé skořápky vykoukl i dojatý otec. „Když Lukáš poprvé vyhrál závod Světového poháru v Novém Městě, byla to bomba jako hrom. Z kopce Malé Tatry jsem ani nemohl doběhnout dolů, to byla nádhera! Stejně jako letošní olympiáda,“ líčil. „Bohužel pro Lukáše napadl nevhodný sníh, trať byla moc rychlá a lehká. On namítá, že lehká nebyla, ale nebyla to ta jeho soda. Nebyla,“ zdůrazňuje. Když výjimečně necestuje na závody osobně, sleduje synovy výkony na Světových pohárech z obýváku. „Ale protože jsem kuřák a doma kouřit nesmím, tak jdu radši do hospody,“ vysvětloval. Noviny prý nečte, ale specializované weby sleduje, i ty zahraniční. O běhu na lyžích toho ví hodně. Čerpá i z osobních prožitků, vždyť dění kolem světové elity sleduje zblízka přes 14 let. „Dählie byl fakt dobrej běžec a formát. I jako člověk. Ale Northug je ubožák, vesnickej balík. Bohužel. Je dobrej, ale nesportovní. Dodnes těžce nese, jak ho letos Lukáš zdrtil při Tour de Ski na Alpe Cermis,“ dodal spokojeně. „Ale tam se opravdu zdálo, že Lukáš přijel lanovkou. Já stál v půlce kopce. Pro ostatní to bylo krutý.“ |
Lukáš chodíval do vaší továrny na brigády. Kolegové z reprezentace si jej dobírali, že u soustruhu pochopil, že musí sportovat naplno, aby u strojů neskončil natrvalo. Jak to bylo?
„Jako kluk jsem byl zvyklý na nějaké povinnosti. A měly je i moje děti. Myslím si, že není špatné, když děti vědí, že je něco za něco. Nedřel jsem je. Ale pro letní prázdniny měli kluci, tedy Lukáš a jeho starší brácha Honza, nařízenou měsíční brigádu. Bylo jedno kde. Měl jsem firmu 12 kilometrů od Ostrova, tak přijeli ráno na kole a pět šest hodin tu něco dělali. Obyčejnou nádenickou práci jako všichni. Lezli jsme třeba spolu po střeše při její opravě. Pak zase sedli na kolo, udělali si ještě nějaké kolečko a spojili práci s tréninkem.“
Pomohla Lukášovi zkušenost z kovovýroby? Vážil si víc lyžování?
„Asi to pro něj odstrašující nebylo. Když se dnes scházíme a povídáme, každou chvíli mu z legrace řeknu: Hele, jestli ti to nepůjde, vrátíš se zpátky k mašině a uvidíš! On odpoví, že Kačka, manželka, by byla ráda, kdyby chodil do práce na osm hodin a pak byl doma. Každopádně by lyže ještě nějakou dobu dělat měl. Na svět pořád má, bylo by chybou skončit. Druhé místo ve Světovém poháru, který Čech to kdy jezdil, že jo. Je to krásný.“
Až jednou skončí s lyžováním, plánujete ho začlenit do vašeho byznysu?
„Ještě neví, co bude jednou dělat. Ani jsme o tom moc nemluvili. Nějaké představy měl, ale už se změnily. Když bude chtít dělat u mě, budu rád. Když ne, taky jeho věc. Ale zdá se, že k tomu trochu začíná inklinovat... Už je zralejší.“
Lukáš nevyvrací, že mu pomohl k úspěchům určitý druh masochismu, zarputilosti a tvrdohlavosti. Pozoroval jste to na něm už odmalička?
„Myslím, že masochisti jsou všichni běžci a vlastně všichni sportovci. Vždyť si musí odříct tolik věcí, které lidi běžně prožívají! Vede cikánskej život, půl roku je v podstatě v maringotce. Když je člověk sám, ještě to jde. Ale teď už má rodinu a je to znát, schází mu. Na každého to jednou dolehne. Ale chce být nejlepší, a to je dobře. Věci se mají dělat na plný plyn. To dělá.“
Když začal jako sedmiletý běžkovat v Ostrově nad Ohří, bylo to na váš impuls?
„Pozor, to byl registrovaný. Ale začal už ve 4 letech. Řeknu to takhle: byl jsem mladej, moc jsem nevydělával, žena byla na mateřské. A běžky byly docela laciné zařízení. Dalo se na nich volně potulovat po krajině, terén na lyžování v Ostrově je. Navíc jsme začali budovat chatu v Potůčkách v Krušných horách, kde byly ideální podmínky. Jeli jsme třeba na chatu autobusem a 30 kilometrů zpátky jsme vzali na lyžích. To už kluci v 8 letech zvládali bez problémů.“
Vy sám jste závodně sportoval?
„Dělal jsem motokros, taky jsem jezdil dost na kole. Pak se ale v Ostrově začal formovat takový zájmový kroužek rodičů. A jednou visela na nástěnce cedule, že přijímají děti do běžeckého oddílu. Šlo mi o to, aby kluci něco dělali. Člověk, který se pohybuje, je odolnější. Malý Lukáš byl hodně často nemocný. Měl problémy s dýcháním.“
„Jo jo. Bylo to dost silný, samá angína, nastydnutí. Nevěděli jsme, co s tím. Primář na dětském oddělení nám doporučil, ať se s ním pohybujeme, když prší a je ošklivě. Takže jsme s ním trajdali venku v nečasech a začalo se to zlepšovat. Jakmile začal s lyžemi, zase to bylo lepší, protože byl celý den venku. Na chatě se sem tam vykoupal v potoce. A najednou to začalo fungovat.“
Proto má dodnes při závodech nejradši nepříjemné počasí?
„Ano. Má rád takovej jetel, bílou tmu. Lukášův nástup na běžky byl souhrou více okolností a náhod. Nechtěl jsem, aby mi kluci běhali kolem baráku a okopávali rohy. Kdyby si vybrali něco jiného, klidně. Ale moc možností neměli. Na fotbal nebo hokej jsem nikdy moc nebyl, tak jsem kluky táhnul spíš k tomu, co zajímalo mě.“ (úsměv)
A k motokrosu ne?
„Tam byl tvrdej odpor od manželky, to by neprošlo. Ani jsem na to moc netlačil. Motorku měli kluci na chatě taky, jezdili na ní po lese. Ale jako malí na to moc nebyli.“
Byl už mrňavý Lukášek trochu samorost?
„Ani ne. Vždycky měl nějakou představu, té se držel. Když něco chtěl, prosazoval si to. Ale v normálních mezích. Byl trošku umíněnej, zažranec, ale to já jsem taky. Když si rozhodnu, že chci něco dělat, tak to prostě budu dělat a hotovo.“
O Lukášovi se ví, že v úplných začátcích měl velké problémy srovnat se s lyžařskou technikou, ve výsledcích se hledal na chvostu. Vy jste u něj pozoroval vlohy?
„A víte že ani ne? Nikdy jsem si nepřál, aby dělal vrcholový sport. Chtěl jsem, aby mu to hlavně fungovalo ve škole a měl věci, které jsou důležité pro život. Ve sportu jsem viděl výplň, aby neměl čas na hlouposti, kouření ve sklepě a podobně. Na chalupě byla parta kluků v jeho věku, stavěli si bunkry, až do páté třídy bylo sportování hrou. O lyžaře se starali rodiče, nadšenci, amatéři, byli jsme slabounkej oddílek. Až jeden z nás, Láďa Palivec, který si udělal trenérské zkoušky, domluvil Lukášovi přechod do silného Slovanu Karlovy Vary. V 11 letech tam šel na zkušenou, kluci i holky byli na vyšší úrovni přípravy, dost na ně ztrácel. A přišel zlom, že se mu nechtělo chodit.“
Prý brečel doma na schodech. Jak jste ho k tréninku přinutil?
„Pravidelně si stěžoval na bolest hlavy nebo břicha... Měl to těžký. Říkal jsem mu: Nedá se nic dělat, začal jsi s tím, tak prostě do 15 let budeš dělat lyže a pak se rozhodni sám, doma mi sedět nebudeš. A musel jít. Když nechtěl, tak jsem ho tam odvedl. Ale nebylo to zase tak hrozný. Brzy začal sbírat malinké úspěchy, některým už se vyrovnával, docela ho to chytlo. A v patnácti už hořel. Hodně dobře se ale prosadil až jako 19letý na juniorském mistrovství světa v Canmore 1997, kdy byl stříbrný na třicítce volně, za Švédem Elofssonem. Byli jsme úplně vyřízení, že se to povedlo.“
Tehdy vás poprvé napadlo, že by se mohl prosadit na světové scéně?
„To bylo o rok dřív na juniorském šampionátu v Asiagu. Tehdy jsme za ním jeli poprvé do světa, ještě se švagrem a Láďou Palivcem. Byli jsme docela vykulení, kluků tam byla velká hromada a Lukáš mezi nimi celkem jel, skončil sedmnáctý. Nejvíc jsem si to ale uvědomil, až když odjížděl na olympiádu do Nagana. To už jsem si říkal: Sakra, už s tím nic neudělám, Lukáš to asi bude dělat. Nechtěl jsem. Ze zdravotních důvodů. Ale je to jeho volba, jeho práce, jeho úspěch.“
Pak mi tedy povězte, jak snášíte časté zprávy o jeho potížích s průduškami, astmatem a virózami? Nebo že je mu ve stopě na omdlení?
„Je to sport. Nemám právo za něj rozhodovat. Teď už ne. Když člověk něco dělá naplno, dostane se do situace, kdy toho má plný zuby. Nejen ve sportu. Ale sport mu hodně zdravotně pomohl. Zvýšila se mu výrazně kapacita plic, což je u astmatiků výborné. Běžný život bude mít jednodušší. Kdyby nesportoval na lepší úrovni – nemluvím o vrcholné – byl by určitě daleko víc nemocný. Nicméně vrcholový sport zatěžuje celý organismus, klouby, opotřebení je daleko vyšší než u běžných lidí. Jsem rád, že je úspěšný, hrozně mu fandím. Ale ve skrytu duše vnímám, že život je delší než sportovní kariéra.“
Od patnácti let trénuje pod vedením Miroslava Petráska. Zdá se, že to byla trefa?
„Přesně. Navíc bratr Píďa, tedy Martin Petrásek, byl Lukášův veliký vzor. Bydlel ve vedlejším baráku, takže jsme ho vždycky viděli na koloběžce, bez ní neudělal v tréninku ani ránu. Když se někde konala beseda s Píďou, Lukáš u toho nemohl chybět.“
Vyzvídal jste často u trenéra, co má s Lukášem za lubem?
„Určitě. Míra chodil i k nám domů a sám nás každou chvíli informoval. Když Lukáš začal studovat průmyslovku, zastával jsem postoj, že má škola přednost. Míra přišel párkrát orodovat, aby Lukáš mohl někam jít. Já mu jen oznámil, že když bude škola v pořádku, tak může. Ale jinak jsme se vždycky dohodli, do většího střetu jsme nikdy nešli. Míra to s Lukášem vždycky uměl. Dokázal kluky zaujmout, v tom měl obrovský potenciál. A hlavně mu Lukáš bezvýhradně věřil. Navíc byl z Ostrova. Našli se, pořád k sobě mají dost blízko, i když už každý bydlí jinde.“
Vím, že nadšeně cestujete na Lukášovy závody do ciziny. Jak často se vám to daří?
„Často. Na sprinty teda nejezdím, protože v nich Lukáš není spokojenej. Když se mu nedaří, má to odmalička tak, že se uteče vyvztekat a schovat někam do lesa. U toho být nemusím. Ale o víkendech na závodech bývám. Chtěl jsem letět i do Vancouveru. Ale je celosvětová krize, mám 26 zaměstnanců, jsem za ně zodpovědný. Právě mi přišla hodně důležitá zakázka, takže jsem to nakonec vzdal. Navíc mi tam neseděla jedna věc.“
Jaká?
„Jsem zvyklý na něco jiného. Na olympiádu v Turíně jsem dojížděl. Dva dny jsem tam byl, pak jsem odjel domů a zase se tam vrátil. Na otočku jsem jezdil i do Ramsau na mistrovství světa: ve 3 ráno jsem sedl do auta, přijel, kouknul na závod, sedl do auta a jel domů. Druhý den jsem byl v práci, další jsem opět vyrazil do Ramsau. Letos jsem znovu objel celou Tour de Ski. Byl jsem docela velkej cesťák po Evropě. Jen do Skandinávie nejezdím, to už je daleko.“
Dělá Lukášovi vaše účast na závodech dobře?
„Ani nevím. Jeden čas jsem říkal, že jezdit nebudu, vozil jsem mu smůlu. Pak jsem začal jezdit načerno, nevěděl, že tam jsem.“
To v cíli asi zíral?
„Řeknu vám to takhle: Lukášův program je na závodech tak nabitý, že si tam pokecáme třeba chvíli ráno. Pak má trénink, tak se motám kolem tratí, poklábosím s klukama ze servisu. Následuje závod, po něm ještě nějaké vyjetí. Takže se starším synem postáváme někde u plotů a čekáme, až Lukáš vyběhne a pokecáme. Nebo si sedneme večer. Nebo taky ne, protože je utahanej nebo jedeme domů. Jde spíš o to, že ví, že tam jsme.“
Oba jste ohromně vytížení. Jak často se s Lukášem vídáte?
„Naposledy jsme se viděli po Tour de Ski. V zimě je pryč, to se vídám spíš s děckama a Kačenou, jeho manželkou. Vídáme se tak často, jako se vídají dospělé děti s rodiči. Zhruba jednou za měsíc nebo dva, na narozeniny, na Vánoce.“
Jste pyšný na to, jak jste Lukáše vychoval?
„Tak vychoval... Nevím, jak to vlastně je, jestli člověk vychovává. Byla na to i manželka, něco jde samo. V době, kdy lyžování začalo být finančně náročné, jsem sháněl peníze, taky jsem musel dělat brigády, nebylo to tak jednoduché. Ale v Lukášově případě se to zhodnotilo. Jsem spokojený, že mu to jde a že jsem mu mohl trochu pomoct. Ale všechno ostatní si pochopitelně udělal sám, to už je jeho zásluha. Jen se trochu bojím o jeho zdraví. Nejsem člověk, který se bojí nemocí, sám jsem nikdy nemocný nebyl. Ale znám pár vrcholových sportovců, kteří na tom po kariéře nejsou nejlíp.“
