Ivo Pospíšil
18. listopadu 2019 • 19:14

Sáblíková o bolesti, dnešních mladých i vděčnosti: Za srandičky jsem ráda!

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Karel Čapek dal světu slovo robot. A ona jako by sci-fi o nezranitelnosti změnila v realitu. Mohlo sněžit, mohlo pršet, mohly padat trakaře... Martina Sáblíková (32) však byla vždy mašinou na rekordy a medaile. „Už jsem se ale změnila. Pochopila jsem, že musím tělu něco vracet,“ říká. Chybělo málo a vinou táhlých zranění ukončila kariéru. Jenže se zotavila a v minulé sezoně urvala tři tituly na MS a tři světové rekordy. Co předvede letos? V rozhovoru pro iSport Premium se rozpovídala o tréninku, bolesti, působení na mladé i špičkování s juniory, či o nové sezoně, kterou zahájila o víkendu čtvrtým místem na trojce v Minsku.



Vstupuje už do 22. sezony v kariéře. Ta je za ty roky orámovaná třemi olympijskými zlaty, dvaceti světovými tituly nebo třinácti triumfy v SP. Pamatuje si však Martina Sáblíková ještě ten úplně první rok?

„Těžko říct, ale vím, že si pamatuji začátky na kolečkových bruslích. Byla jsem na jednom tréninku, líbilo se mi to, a do toho šli kolem kluci z týmu a ptali se mě, zda jdu na trénink. A jelikož mi to přišlo ošemetné, řekla jsem jen Jo, jdu, poslala bráchu domů a od té doby tam zůstala,“ směje se rychlobruslařka, která i ve 32 letech hodlá vládnout světu.

Jak se od té doby změnila rychlobruslařka a žena Martina Sáblíková?
„Asi jsem po těch letech víc vyspěla. Víc už dbám třeba na regeneraci. Dřív jsem si myslela, že mé tělo zmůže vše, ale v posledních třech letech jsem s těmi všemi zdravotními potížemi pochopila, že tomu tak není. Že i v té sportovní kariéře musí člověk odpočívat a dát si prostor pro regeneraci. Od té doby se snažím už víc hlídat a dávat na sebe pozor.“

Bylo to vystřízlivění z bezstarostných časů?
„Lehce ano. Předtím jsem si myslela, že mě to nikdy nedostihne a bylo to o něčem jiném. Připadala jsem si jako nesmrtelná. Dřív mi stačila hodinka, dvě a cítila jsem se, jako bych ani nic netrénovala. Kdežto teď? Člověk odjede něco velkého a cítí to ještě pomalu dva dny. Jako by to dřív šlo samo.“

Nestýská se vám po těch časech?
„Je to tak. Ale to je normální. Pochopila jsem, že to tělo má nějaký limit a že se mu to musí také vracet zpátky.“

Vracíte se i k některým zápiskům z tréninkových deníků a porovnáváte?
„Občas si to pročtu. Třeba teď před sezonou jsem si říkala, že se podívám, co jsem dělala asi pět let zpátky. Že jsem toho musela dřív zvládnout víc. Místo toho jsem ale zjistila, že jsem absolvovala prakticky to samé. Měnily se jen určité dávky, ale smysl a systém byl stejný. Těžko říct, asi je tělo za ty roky zvyklé.“

Proslulé jsou však i vaše motivační zápisky v denících. Řeknete si třeba teď o nějakém: Jo, tak tohle bylo nadčasové?
„Já tam mám prakticky pořád to stejné.“

Například?
„O mně je známé, že mám ráda film Pokojný bojovník, kde ta moudra létají skoro v každé větě. K tomu jsem se upnula třeba v roce 2010, a když byl nějaký problém, něco jsem si z toho přečetla. Nebo třeba Sven Kramer, jeden z nejlepších bruslařů v historii a člověk, který mě provází celou kariéru, má motto: Bolest je dočasná, ale vzdát se je navždy. To se mi také hodně líbí. Byť vzdáte třeba jen pouhé dva kroky, může vás to stát přesně tu desetinu, která ve finále rozhodne.“

Vaše kolegyně z reprezentace Nikola Zdráhalová říkala, že teď také posouvá hranice bolesti v tréninku za hranu. Při zmínce o vás ale řekla: No, Martina, to je zase úplně jiná liga.
(směje se) „To si ale zase nemyslím. Když vidím Niki nebo naše juniory v tréninku, je na nich znát,

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud