Zpověď Adamczykové o novém jméně i návratu: Hladová jsem nepoužitelná
Byl to jeden z nejsilnějších příběhů roku. Snowboardcrossařka Eva Adamczyková ovládla nedávný světový šampionát poté, co si v prosinci zlomila oba kotníky, přišla o zimní Hry v Pekingu a v tu chvíli si přála, aby vůbec mohla chodit. „Necítím se nijak výjimečně. Sportovci prostě nechtějí nic vzdávat,“ hlásí olympijská vítězka. V obsáhlé zpovědi se vrací ke zranění, mluví o učení textů s manželem a vzpomíná na rodiče.
Ve dvaceti letech se v Soči 2014 stala šampionkou, o čtyři roky později v Pchjongčchangu brala bronz. Ještě jako Samková. Měla zálusk na další medaili, ale smolné předkopnutí prkna v závodě Světového poháru v Montafonu skončilo zlomenými kotníky a operací. „Byl to takový trapný pád,“ vzpomíná snowboardistka, z níž stále i na prahu třicítky vyzařuje pozitivní energie.
„Ale nebojte, i já mám špatné dny,“ hlásí sympaťačka. Na všechny sice působí, že se neustále směje, jenže tak růžové to není. „Jsem úplně normální ženská,“ reaguje mistryně světa z gruzínského Bakuriani, kde suverénně ovládla všechny čtyři jízdy a navázala na zlato z roku 2019. Oprášilo se tak spojení božská Evka.
Když jste po zranění hledala motivaci, přesně o tomhle jste snila? Že vyhrajete šampionát?
„V tu dobu to bylo ještě hrozně daleko. Nejdřív jsem si říkala, že chci hlavně chodit. Když jsem se někdy na přelomu srpna a září dostala poprvé na prkno, spíš se moje myšlenky točily k tomu, abych si ještě ježdění vůbec dokázala užít. Hrozně jsem si přála, aby to nebolelo. Prostě abych se mohla svézt a zažít ten pocit, který miluju. Nad závody jsem v tu chvíli nepřemýšlela. Byla jsem ráda, že se dostanu dolů po sjezdovce.“
Co jste v tu chvíli prožívala?
„Zezačátku jsem byla unavená, navíc to bolelo, což člověka ještě víc vyčerpává. Bylo to nepříjemný. Nejhorší bylo, že mě musel pořád někdo opečovávat. Už jenom vstát z postele, sednout si na vozík a odjet si na záchod byl problém. Postupně se to začalo zlepšovat. Snažím se, abych si špatné věci zbytečně nepřipomínala. Ale jo, nebylo to zrovna hezký. I když jsem návratů po zranění zažila víc, tentokrát byla rekonvalescence náročná.“
O čem váš příběh svědčí? Zjistila jste o sobě něco víc?
„Spíš bych to otočila trochu jinak.“
Jak to myslíte?
„Mile mě potěšilo a překvapilo, jaký moje zlato vyvolalo ohlas. Fanoušci to opravdu brali za velký příběh, vnímali pochopitelně i načasování, kdy jsem kvůli tomu přišla o olympiádu v Pekingu.“
Vy jste to jako velký příběh nevnímala?
„My sportovci jsme zvyklí se vracet po zraněních. I já jsem si tím párkrát předtím procházela, takže to možná vnímám trošku jinak. Snažila jsem se, abych si udržovala čistou hlavu a moc nad tím nepřemýšlela. Život přináší těžké chvíle. Já brala jako samozřejmost, že se pokusím zase zvednout a jít dál. A buď to půjde, nebo ne. Takže se necítím nějak výjimečně. Pro sportovce je automatický, že bojujou. Snažila jsem se tomu dát maximum, s tím jsem spokojená.“
Kdy vám došlo, že můžete bojovat o zlato?
„Už předešlé závody v sezoně jsem se cítila dobře, takže se mi podařilo nastavit hlavu tak, že na to v Gruzii mám a můžu všechny porazit. Což bylo zásadní.“
Jste ráda, že jste inspirací pro ostatní?
„Potěší mě to, i když
