Šťastná Sáblíková: Ještěže hymna není tak dlouhá
Na krku se rychlobruslařce Martině Sáblíkové houpala zlatá medaile, přes rameno měla navlečený vavřínový věnec pro královnu evropského víceboje. „Ale teď se těším, až si lehnu,“ říkala s unaveným úsměvem.
Kam uložíte věnec pro vítězku víceboje? Je to pátý, který jste v Evropě či ve světě získala.
„Pojede se mnou domů. Jsou tam zatím tři, protože jeden to nepřežil.“
Titul jste získala v Collalbu podruhé. Vychutnala jste si tento víc díky velkému množství fanoušků?
„Ti byli úplně skvělí. Moc mi pomáhali tím, jak řvali. A hymna pak byla krásná. Jen mi strašně drkotaly zuby, byla mi hrozná zima. Říkali jsem si: Ještěže ta naše hymna není tak dlouhá jako ruská (mezi muži triumfoval Rus Skobrev), protože bych tam bez čepice asi nevydržela stát.“
Ovšem nejvyšší stupínek vám patřil poprvé v poolympijské sezoně, v níž jste byla dvakrát druhá a nezávodila jste kvůli zdravotním potížím. Je pro vás triumf o to cennější?
„Je pro mě důležitý a jsem strašně ráda, že to takhle dopadlo. Ale sezona ještě nekončí, bude to těžší a těžší. Mistrovství světa s Kanaďankami, které jsou hodně silné, bude úplně jiné.“
V Collalbu jste nečelila jen soupeřkám, ale i problémům s třísly. Vaše vítězství občas nebývají ani trochu jednoduchá. Jak bolest překonáváte?
„Při závodě na ni nemyslím. Soustředím se na to, jak jet technicky. To mě naučil trenér Petr Novák. Říká: Když ti něco je, soustřeď se na techniku a budeš možná rychlejší, než když jsi v pořádku.“
