Přečkala olympiádu v totalitní Číně, aby ji v jiném autoritářském státě zastihla válka. Sikroskařka Nikol Kučerová se před závody Světového poháru v ruském středisku Sunny Valley přidala k mezinárodnímu bojkotu a pak prožila nervózní desítky hodin shánění spojení do Česka. „Jsem ráda, že jsem doma,“ oddechla si.
Ačkoli na olympiádě v Číně trávila čas v uzavřené bublině, Nikol Kučerová je homo politicus, dívá se kolem sebe daleko za hranice skikrosových tratí. Na olympiádě v okolí Pekingu startovala navzdory svému přesvědčení, závod na území válečného agresora ale už proti tlaku ruských pořadatelů odmítla. „Pro mě to bylo morálně docela jasné,“ říká Kučerová. „Koukáme s otevřenou pusou, co je v jednadvacátém století možné.“
V pátek jste spolu s ostatními zahraničními závodníky v Sunny Valley nenastoupila do kvalifikace, bylo obtížné pak zařídit cestu domů?
„Všechno bylo zmatené... My jsme tam ani neměli odjet. Předpokládalo se, že se něco stane, ale FIS závody zrušit nemohla, protože neměla v ruce nic skutečného. Z olympiády jsme měli přichystaný charter, ale i tak jsme se divili, že jsme odletěli. Přilétli jsme, v úterý Putin vstoupil do Donbasu. Ještě to nebyla válka, ale já jsem tu situaci sledovala, tušila jsem, že se u toho nezastaví. Bylo nám divné, že se nevracíme domů, že se ze strany organizátorů nic neděje. Pořád jsme dělali, že budeme závodit.“
Ve čtvrtek nicméně Rusko zaútočilo i na území za hranicemi samozvaných republik, kdy se v Sunny Valley začal řešit bojkot víkendových závodů?
„Ve čtvrtek po tréninku se o tom začalo mluvit víc. Já jsem dávno měla v plánu se zeptat šéfa svěťáku. Ve čtvrtek jsem ho potkala a řekl, že FIS nic nezruší, protože by to bylo politické rozhodnutí, že FIS není politická organizace. Že se válčí všude na světě, a že jsme v bezpečí. Polemizovala jsem s tím, říkala jsem mu, že jsou to zvláštní argumenty. Ten člověk si to sám nemyslel, ale nemohl rozhodnout, nebylo to v rámci jeho kompetencí.“
Během pátku se FIS nakonec rozhoupala a zrušila všechny závody Světového poháru v Rusku do konce sezony. V tu chvíli už ale v Sunny Valley proběhla kvalifikace, do níž nastoupili jen domácí závodníci…
„Muselo přijít politické rozhodnutí, které jim za mě trvalo dlouho. Měli rozhodnout mnohem dřív, než jednotlivé státy rozhodly, že nepojedeme. Někteří to konzultovali doma. Závodníků, kteří chtěli závodit, bylo hodně a moc se jim nedivím. Třeba nesledují politiku, jsou tam od toho, aby sportovali, měli jsme tam nejlepší trať za sezonu. Naštěstí to dopadlo tak, že kvalifikaci nejel nikdo, kromě ruského týmu, který asi nastoupit musel. Já jsem s nimi nemluvila, oni moc dobře neumí anglicky. Pozdravíme se, jsou to takové easy talks. Jejich názory neznám, ale dovedu si představit, že nic jiného dělat nemohli.“
Co se dělo dál?
„Dvě hodiny potom, co oni odjeli kvalifikace, přišla zpráva, že je závod zrušený. Do dalších dvou hodin byla většina lidí z FIS sbalena. My jsme už ve čtvrtek hledali letadla. Našli jsme spoj, kterým bychom do Prahy odlétali v pátek ráno. Ale byli jsme tři hodiny autobusem od Čeljabinsku, potřebovali jsme transfer na letiště. A organizační výbor říkal, že autobusy nebudou.“
Cítili jste ze strany organizátorů neochotu?
„Podle mě spoléhali na to, že když nás pozdrží, kvalifikaci pojedeme. V tu chvíli by se mohly vyhlásit výsledky z kvalifikace. Ze strany organizačního výboru prý byly velké tlaky, aby se jelo. Drželi nás tam, bylo to docela dlouhé. FIS nám moc nepomohla, aspoň z mého pohledu to bylo zvláštní. Už jenom to, že se sportovci musí domlouvat, že nenastoupí do závodu, je špatně. Sportovci by takové rozhodnutí dělat neměli.“
Jak se na tu situaci díváte s odstupem?
„Ze zpětného pohledu to vypadá, že jsme řešili blbosti, že to bylo totálně jasné. Pro mě to morálně docela jasné bylo. Ale nemyslím, že většina lidí tam sleduje normálně politiku jako já. Já si na závodech pouštím zpravodajské kanály úplně běžně. Ne každý to dělá a já tomu rozumím, není to tak, že bych někoho obviňovala, každý jsme jiný, každý to vnímá jinak. Důležité je, že shoda padla, a ráno nikdo na závody nepřišel.“
Jak jste se na místě cítili?
„V přímém nebezpečí jsme nebyli, ale když člověk sledoval zprávy, obavy, že letadla přestanou létat do Evropy, byly na místě. V sobotu jsme byli poslední letadlo, co sedlo do Prahy. Je to brutální…“
Jak konkrétně jste řešili dopravu?
„V pátek ráno jsme měli předzamluvenou letenku, původní letenku na pondělí jsme ale nemohli zrušit, abychom nevypadli ze systému. Museli jsme čekat, až se potvrdí shuttle busy. Organizační výbor nám je evidentně nechtěl dát. Ale když bylo jasné, že jsme do kvalifikace nenastoupili a nikdo závodit nebude, pak povolili shuttly zařídit.“
Jak nakonec proběhla cesta zpět?
„Nebyl problém. Jen jsem všem říkala, ať nevydávají žádná prohlášení, nechtěli jsme si cestu komplikovat. Bylo strašně důležité, aby nás odbavili až do Prahy. Vyzvedávat si v Moskvě zavazadla a přejíždět na jiný terminál vlakem, by bylo strašně složité, neměli bychom šanci to stihnout. Potřebovali jsme být, v uvozovkách, hodní. Nakonec to proběhlo v klidu. Pokud by nebyla tahle situace, byla by to běžná cesta z Ruska. Ale vnímali jsme, že je všechno jinak. Mezinárodní terminál v Moskvě byl poloprázdný. Když jsme nastoupili do letadla do Prahy, byli jsme hodně šťastní. I na náladě ze strany letušek bylo poznat, že to není běžná cesta.“
Jak se teď doma díváte na diskuzi o izolaci Ruska ve sportovním světě?
„Nepřijde mi úplně správné, pravdivé, když se říká, že je sport úplně oddělený od politiky. Teď vidíme, že není. Naše závody měla FIS zrušit už ve středu. Schovávat se na to, že by to bylo politické rozhodnutí… Politické rozhodnutí bylo i ty závody nezrušit. Absolutně si neumím představit, že by teď někdo letěl do Ruska. Navíc, jak by se tam dostal… V tuhle chvíli je to proklamace toho, že tam nechceme závodit. To je naprosto správně.“
Jedna věc jsou závody v Rusku, ale co účast ruských sportovců v mezinárodních soutěžích?
„Ve sportovním prostředí panuje neshoda, jestli nechat nebo nenechat ruské závodníky startovat. Můj osobní názor je, že by neměli startovat pod ruskou vlajkou. Chápu, že nikdo nemůže za to, že se narodil jako Rus, že mluví rusky. Ale v tuhle chvíli jezdit pod ruskou vlajkou mi přijde jako přímá podpora toho, co Rusko provádí. Pokud budou závodit pod hlavičkou mezinárodních federací, v našem případě FIS, já s tím problém nemám. Myslím, že se sportovní prostředí sjednotí, že Rusko bude nějakým způsobem vyloučené. Chceme být solidární i k Ukrajincům, svazy vyhlašují, že ukrajinským sportovcům pomůžeme, poskytneme jim azyl a necháme je tu sportovat. Sportovní svět se postaví za svoje lidi, což je v pořádku, to ukazuje i sílu sportu, že dokáže pomáhat.“
Co na současnou situaci říkáte z lidského pohledu?
„Je to strašný… Já jsem z toho úplně vyřízená. Už před olympiádou bylo vidět, že aktivity jdou tímhle směrem. Komentátoři říkají, že válka je už od roku 2014, kdy Rusové počkali, až skončí olympiáda v Soči a všichni vojáci, co tam byli, odešli na Krym. Ale stejně si myslím, že si nikdo nedovedl představit takový rozsah. Je to něco nepředstavitelného. My a generace mých rodičů jsme válku takhle blízko nikdy nezažili. Zvykli jsme si, že se válčí na Blízkém Východě, ale tohle je blízko geograficky i kulturně. Známe spoustu Ukrajinců, kteří tady pracují, žijí. Na veterině pracuje jedna paní z Ukrajiny, kterou dobře známe. Uvědomujeme si, že ti lidé mají své rodiny, které odtamtud nemůžou dostat. Nedokážu pobrat, že by se to stalo mně, mé rodině…“
Jak se po událostech posledních dní díváte na nedávnou diskusi o zimní olympiádě v totalitní Číně? Není to důkaz o tom, že sport se spojitosti s politikou nemůže vyhnout?
„Na olympiádě bylo hezké, že se ještě před konfliktem ukrajinští sportovci objímali s ruskými. Že to v Číně nemělo být, si uvědomují všichni. Ale nic se s tím nedalo dělat. Když se olympiáda před sedmi lety přidělovala, všechny západní země z toho vycouvaly. Bylo vidět, že olympiádu není možné uspořádat v normální zemi. Šest let se nic nedělo a dva měsíce před olympiádou všichni řešili, že je olympiáda v Pekingu. A já říkala: A kde jste byli šest let? Na olympiádě žádný problém nebyl. Kvůli koroně jsme nikam nemohli. Ale já si nejsem vůbec jistá, že kdyby nebyla korona, že by bylo něco jinak. Před Pekingem 2008 bylo doufání, že když se tam dá olympiáda, i díky tomu se budou snažit nám přiblížit. Lidská práva, že tam importujeme náš způsob života. Po olympiádě se ukázalo, že ty představy byly hezké, ale mylné. Nemyslím si, že tahle zimní olympiáda na tom cokoli změní. Tyhle země chtějí sport, je to pro ně skvělá propaganda.“
Máte teď myšlenky na další závody?
„To jsou dvě rozhodnutí úplně na opačném pólu. Připadá vám zvláštní v téhle situaci řešit sport a závodění, minimálně vůči lidem, co jsou ve válce. Je to na druhou stranu náš život, každý chodí do práce. Třeba i tím, že budeme startovat, pomůžeme. V tuhle chvíli počítáme, že sezona doběhne, jak má. Záleží, jak na tom budeme psychicky. Myslím, že to nějak odjedeme. Jsem ráda, že jsem doma, teď mám v hlavě trošku jiné věci. Ale mám na to víc než týden, zvládnu se do toho znovu dostat.“
