Fernstädtová o cukrovce: má ji i můj táta, svým příběhem chci inspirovat
Měsíc před olympiádou jí diagnostikovali cukrovku prvního typu. Zatímco jiným na jejím místě by se zhroutil svět, česká sportovkyně se rozhodla nadále pokračovat v přípravě na Hry v Pekingu. Tam si nakonec vyjela umístění v elitní desítce. „Přišlo asi milion zpráv. To, že jsem se z nemocnice dostala na olympiádu, je důkaz, že můžete sportovat i s cukrovkou," říká česká závodnice s německými kořeny.
Tisíce zpráv si vyměnila skeletonistka Anna Fernstädtová se svojí lékařkou během olympijských her v Pekingu. Do Číny odjela krátce poté, co zjistila, že má cukrovku prvního typu a potřebovala rady, jak se chovat. Nyní už si dokáže hlídat hladinu cukru v krvi sama a ráda by svým příběhem inspirovala ostatní.
Jak se vám zatím daří skloubit sportovní život s cukrovkou?
„Těžké to bylo hlavně ze začátku. Zjistili jsme to zhruba měsíc před olympiádou na světovém poháru ve Svatém Mořici. Protože mi tam bylo strašně blbě, jela jsem do nemocnice, kde mi lékaři diagnostikovali cukrovku. Pár dnů jsem pak strávila taky v IKEMu. Musím poděkovat lidem okolo mě, protože i kvůli nim se to povedlo docela dobře zvládnout. Vyřešili jsme tréninky i závody a všechno jsme měli pod kontrolou. Jasně, byly to nervy, ale nakonec jsme to zvládli.“
Do jaké míry tím byla ohrožena vaše kariéra?
„Cukrovku prvního typu má i můj taťka, a protože taky vrcholově sportoval, vím, že to jde skloubit. Věděla jsem od něj, že to přinese straně moc práce a že to člověka v životě omezí. Každý den na to musíte stále myslet, ale kariéru kvůli tomu určitě končit nemusíte.“
Zvažovala jste, že byste kvůli cukrovce vynechala Hry v Pekingu?
„Že bych kvůli nemoci nechtěla odjet, nad tím jsem nepřemýšlela. Problém byl, že jsem měla tak vysoké hodnoty glykémie, že jsme nevěděli, jak rychle to dostaneme dolů a jestli to do Her stihneme. Ale nakonec to klaplo.“
Když teď znáte svou diagnózu, může vám to pomoct ve zlepšování výkonů?
„Do jisté míry ano. Celou uplynulou sezonu jsem byla unavená, ale vždycky jsem si našla nějaké vysvětlení, proč to tak je. Pravým důvodem byla ovšem vysoká glykémie, což pro tělo není dobré. Půlrok jsem tedy trénovala bez toho, abych dobře regenerovala. Díky tomu, že lékaři zjistili, co mě trápí, jsem se teď po dlouhé době cítila normálně. Inzulín totiž napomáhá regeneraci.
Čím vás cukrovka nejvíc omezuje?
„Pořád to musím sledovat. Počítáte sacharidy, pak si píchnete inzulín a následně musíte čekat patnáct až pětadvacet minut, než můžete jíst. To je asi ten největší rozdíl. Jinak si dávám víceméně vše, na co mám chuť.“
Jak jste se sžila s pravidelným pícháním inzulinu?
„Není to nejpříjemnější, ale skoro to není cítit. Co mi na tom vadí o dost víc, je neustálé počítání sacharidů a čekání na to, než může člověk po inzulínu jíst. I když máte hlad, nemůžete si dát rychlou svačinu. Ze stravování se teď stal docela dlouhý proces, ale s tím se nedá nic dělat.“
Jak často berete inzulín?
„Mám jeden noční, který je pomalý a funguje přes celý den. Pak si jej dávkuju na každé jídlo. Už jsem si, ale poradím. Vím, kolik si mám aplikovat a nemusím to s nikým konzultovat.“
Říkala jste, že byste ráda inspirovala ke sportu i ostatní, kterým byla diagnostikována cukrovka. Máte už nějaké ohlasy?
„Přišlo asi milion zpráv. (usmívá se) Doufám, že o mě ví hodně lidí a dětí se stejným problémem. Mám pocit, že dnes stále převládá názor, že s cukrovkou nemůžete sportovat a v mnoha dalších věcech se musíte omezovat. To ale není pravda. Všechno jde. To, že jsem se z nemocnice dostala na olympiádu, je důkaz, že sportovat s cukrovkou opravdu můžete.“
