Premium
18. února 2023 • 19:30

Legenda Rygl o závodění v „pravěku“ i zlatu: Tisíce lidí pískalo kvůli okupaci

Autor: Zaznamenala Scarlett Wilková
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Zimák k play off NHL. Lener i analytik tipují postup Bostonu. V čem se Nečas blíží Pastovi?
Mám rád, když Ostrava žije Baníkem, říká Buchta. Je rychlejší než Tanko?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Přijel jsem vlakem domů do Tanvaldu a školy ten den daly žákům kvůli mně volno. Když místní zubař viděl mou medaili, řekl, že by z toho bylo zlata na celou hubu. Tehdy jsem si připadal jako nejslavnější člověk na světě. Takto v rámci Paměti národa vzpomíná legendární český sdruženář Ladislav Rygl. Přečtěte si jak jeho vyprávění zaznamenala Scarlett Wilková.



Narodil jsem se dva roky po válce v Kořenově, to je vesnička před Harrachovem. Jediný sport, který se v té oblasti dal dělat, bylo lyžování. Sněhu tam bylo dost, zábavy tolik ne, tak jsme lyžovali, jezdili na běžkách, skákali na můstku.

Táta mě v tom podporoval, taky závodil, i když ne vrcholově. Živil se různými pracemi, byl činný ve Slavoji Kořenov, tehdy pořádali slavný Kořenovský běh. Maminka byla brusičkou skla, dělala pěkné věci.

Moje dětské vzpomínky jsou spojeny s životem u Jizery na česko-polské hranici. Byl tam most, celnice a my často do Polska nakukovali.

Do měšťanské školy jsem chodil do Harrachova, protože tam byla sportovní třída. Ředitel byl ohromný fanda do lyžování, a když byly v Harrachově mezinárodní závody, my ze sportovní třídy jsme měli pár dnů volno, abychom se mohli koukat. Moc jsme si toho považovali a náš vztah ke sportu se tím utužoval.

Z té doby znám kluky, kteří pak začali dělat severskou kombinaci. Pak Bohouš Rázl zakládal juniorské družstvo a vybral naši partu z Harrachova. Tak jsme vytvořili základ juniorky v severské kombinaci. Každý z nás chtěl být jako Fin Tauno Lautinen. Soutěžili jsme mezi sebou tak, že jeden byl Tauno a jeden Lautinen.

Dětství na hromadách sněhu

Když si vzpomenu na dětství, vybavuju si hromady sněhu. Tehdy nikdo neřešil, že nejsou upravené a vyházené chodníky. Člověk si sám musel prošlapávat stopu v půlmetrových závějích a nikoho nenapadlo hudrovat. Dnes mi připadá až komické, že někde není vyhrabáno deset centimetrů sněhu a lidé si hned stěžují.

V Harrachově jsem se potkal s pozdějším kolegou z reprezentace Tomášem Kučerou. Trénovali jsme třikrát, čtyřikrát týdně. S našimi jsem tehdy už bydlel v Tanvaldě, tak jsem přes týden přespával u babičky v Kořenově, abych se dostal do školy a na tréninky rychleji.

V té době jsem školu bral tak nějak bokem, hlavní byl pro mě sport. Vzpomínám si, že jsem na potítku při maturitě koukal z okna na naše údolí a říkal si, že už to hlavně chci mít za sebou.

Ladislav Rygl na žákovských závodech v Harrachově v roce 1960
Ladislav Rygl na žákovských závodech v Harrachově v roce 1960

Boty z tulení kůže

Na první velké mezinárodní závody jsem odcestoval jako junior ke konci gymnázia, jeli jsme do bavorského Reit im Winkl. Sraz jsme měli na hlavním nádraží, na Kozím plácku v Praze jsme dostali tepláky s nápisem ČSSR a modré hubertusy. Z kapsy mi koukala šiška salámu. Do Alp jsme jeli z Mnichova mercedesem. Považovali jsme si toho, že jsme jeli na mezinárodní závody a takhle se o nás starali. Takové auto jsem viděl poprvé.

Ladislav Rygl

Věk: 75 (16. července 1947 v Kořenově)

Pozice: bývalý československý reprezentant v severské kombinaci a později trenér

Největší úspěchy: mistr světa Vysokých Tatrách (1970), Sportovec roku (1970), v letech 1969-70 byl na 2. místě světového žebříčku

Zajímavosti: spoluzakladatel Střediska vrcholového sportu ve Vrchlabí, trenér juniorské reprezentace, reprezentační trenér sdruženářů Švýcarska, v Dukle Liberec trénoval i českou reprezentaci. Stojí za úspěšnou sdruženářskou kariérou syna Ladislava Rygla mladšího (mj. 3x vítěze závodu SP)

Z Reit im Winklu jsem si odvezl ohromný zážitek. Žili tam lyžováním, starali se o nás se vším všudy a všechno bylo na rozdíl od Československa čisté a upravené. Další rok jsme tam jeli znovu, skončil jsem třetí a mohl jsem si vybrat jednu z krásných cen. Vzal jsem si boty z tulení kůže.

Náš trenér Bohouš Rázl říkal: „Ježíšmarja, Laďo, cos to udělal? Kdyby sis vzal rádio, mohl bys ho prodat, otočit, mohl jsi vydělat fůru peněz. A ty si vezmeš boty z tulení kůže!“

Ale chodil jsem v nich moc roků, až do mistrovství světa v roce 1970 ve Vysokých Tatrách. Byly vynikající, a když jsem si v nich stoupl do kaluže, nepropustily žádnou vodu, jen se naježily. Tak snad jsem neprodělal tolik, co mně spočítal Bohouš.

Vozili jsme si obvykle jen drobnosti a věci, které byly potřeba k lyžování, třeba vosky. Pamatuji si, že jsem si koupil běžecké boty a dokonce i lyže, které mi pak vůbec nejely, tak jsem je prodal.

Závodili jsme v pravěku

Pak jsme jezdili do zahraničí poměrně často. Vlakem, s přestupy, tahali jsme bagáže pro skok i běh, byla to dřina. Dnes to kluci mají pohodlné, naloží vše do auta, které je doveze na místo. Ve srovnání s dneškem jsme my závodili v pravěku. S lyžemi jsme si všechno dělali sami, jezdil s námi akorát trenér. Nebylo takové zabezpečení, jako je teď.

V sedmašedesátém jsem byl na mistrovství juniorů v Rakousku druhý, to byl pro mě velký úspěch. Následovala olympiáda v Grenoblu 1968. Nezapomenutelný zážitek. Při zahájení jsem si říkal, že to je něco, že se já, člověk z vesnice Kořenov, dostal na tak velký závod.

Ale nedařilo se mi. Dvakrát jsem upadl, což mě rozčiluje ještě teď. Měl jsem ambice. Trať byla zledovatělá, já chtěl jet rychleji z kopce, upadl jsem v místě před výběhem nahoru, pak v dalším. Prostě jsem ve snaze jet co nejrychleji nezvládal zatáčky. Skončil jsem šestnáctý a moc mě to štvalo.

Tehdy mi šlo lépe skákání než běh, ale později jsem byl lepší běžec.

Vzbudil mě rachot

V roce 1968 jsem studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. 21. srpna jsem byl doma v Tanvaldě, v ostrém tréninku, protože jsme se připravovali na další sezonu. Vzbudil mě k ránu hrozný rachot. Šel jsem do města, bylo šest nebo sedm ráno. Všude byla obrněná vozidla.

Pak jsme se dozvěděli, že v Desné se srazilo ruské auto s cisternou, vybuchlo to tam, hořelo, nějaká paní s dcerkou zahynula. Byli jsme zhnuseni. Pamatuju si, že jsme přestali trénovat, vůbec na to nebyla nálada, morálka. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud