Čáslavská vzpomíná na Havla: Nikdy se nevzdal a jednal fér...
Patřila mezi lidi, kteří stáli Václavu Havlovi za zády poté, co ho sametová revoluce převlékla z disidentského svetru do role politika vedoucího zemi ke svobodě po letech komunistického útlaku. Olympijská legenda Věra Čáslavská a poradkyně bývalého prezidenta v prvních letech jeho vlády v rozhovoru pro Sport lidsky vzpomínala na politika i přítele.
Byl to smutný den. Slavná gymnastka Věra Čáslavská se v něm dozvěděla o smrti Václava Havla, s kterým na Pražském hradě léta spolupracovala. Přesto našla čas a sílu na rozhovor.
Přijměte soustrast s úmrtím vašeho přítele...
„Tu si přejeme navzájem. Já bych spíš něco ráda vzkázala paní Dagmar (Havlovou), jednu větu, kterou jsem převzala od Japonců, kteří přežili tsunami. Myslím, že to pochopí. Je speciálně pro ni: Hlavu vzhůru, ať slzy nepadají na zem...“
Co se vám první vybaví, když si představíte Václava Havla?
„Jeho nebetyčná zodpovědnost. On, než něco vyslovil, všechno si velice pečlivě promyslel. Než něco napsal nebo udělal, vše si prověřil. Neříkal věci do prázdna, nesmysly.“
V roce 1990 jste se stala Havlovou poradkyní, jak k tomu došlo?
„Musím předeslat, že jsem podepsala a neodvolala manifest Dva tisíce slov. Sáhla jsem si na dno, zažila jsem perzekuování a zařekla jsem se, že už nebudu dělat žádné politické proklamace. Pak přišel sedmnáctý listopad a jednoho dne mi můj syn Martin říká: Ráno mě vzbuď brzy, abych byl ráno včas u koně. Ihned jsem mu to zakázala! Na periferii byly milice, nevědělo se, jak to dopadne.“
Co řekl váš syn?
„Že kdyby se začalo střílet, kleknou si a vezmou se za ruce. Když to řekl, porušila jsem své předsevzetí, ihned jsem sedla a začala jsem psát svůj projev a už letěla na balkon Melantrichu. Bylo tam hrozně lidí, kteří chtěli něco říct, promluvit k národu. Pokorně jsme stáli ve frontě. Když jsem to viděla, můj projev se mi jevil dlouhý. Chtěla jsem ho proškrtat, ale nešlo mi to. A pak jsem viděla Václava Havla, jak sedí v rožku a něco si píše.“
Co jste udělala?
„Tehdy jsem ho vůbec neznala, jen jsem věděla, jak vypadá. Ale dodala jsem si odvahy a šla k němu. Nepředstavovala jsem se mu. Řekla jsem: Mám tady projev na celou stránku a mám obavy, že bych mluvila dlouho a na ostatní by se nedostalo. On se na mě podíval a řekl: ,No, to je vaše věc. Jestli máte co říct, tak nic neškrtejte a řekněte všechno, co jste si připravila.“
 |
Kdy se na vás pan Havel obrátil s žádostí, abyste se stala jeho poradkyní?
„Někdy po Novém roce se mi ozval pan Kantor z prezidentské kanceláře, že by mě pan prezident rád pozval na Hrad. Přišla jsem a začali jsme si povídat. Řekl mi: Mně by se moc líbilo, kdybyste dělala primátorku hlavního města Prahy.“
Jak jste reagovala?
(smích) „Říkala jsem si, že nic blbějšího opravdu vymyslet nemohl. Odpověděla jsem: Nezlobte se, pane prezidente, nejsem architekt, ani silná v ekonomice, to nemůžu přijmout. On byl děsně zklamaný. Nikdy se nevzdával, snažil se svou myšlenku dotáhnout ke zdárnému konci.“
Jak argumentoval?
„Řekl: Nemusíte být architektem, vy byste mohla jenom oddávat svatebčany. Zeptala jsem se, jestli bych měla na krku ten řetěz. On říká: No, to byste měla, řekl s ulehčením, že je ruka v rukávě. Jenže já na to: Nezlobte se, takových medailí mi na krku viselo tolik, že o jednu méně nebo víc neřeším. Když viděl, že mám ruku na klice, nabídl mi, jestli bych nechtěla být jeho poradkyně. Tak jsem řekla jo.“
Jaká to byla na Hradě léta?
„Já jsem měla na starosti sociální věci, mládež, tělovýchovu, zdravotnictví. Bylo to náročné. To se vždycky potvrzuje ve stresových situacích. Jednou se ozvaly děti z Jedličkova ústavu, že by rády, aby za nimi pan prezident přišel. Napsala jsem jim odpověď, že jim dá vědět, a letěla jsem za panem Havlem pro podpis. On zase letěl po té dlouhé chodbě s červeným kobercem, kudy chodil pan Husák a všichni papaláši, se svým černým diplomatickým kufříkem. Já ho chytla a volala: Mám hrozně důležitej dopis!“
Co udělal?
„Když zjistil, že jde o pozdrav dětem z Jedličkova ústavu, klekl si na ten koberec, kufříček si dal na zem, na něm se podepsal a letěl dál.“
Jaký měl pan Havel vztah ke sportu?
„Vybral si do svého týmu sportovkyni a podařilo se mu dát dohromady zasedání sportovních federací, dal nám k dispozici celý sál Pražského hradu. Měl vynikající kondici, trousila se jedna návštěva za druhou. Japonského velvyslance přijal ještě v džínách a ve svetru, protože se vracel z mítinku a nestačil se převléknout.“
V roce 1995 jste od Havla jako první sportovec obdržela státní vyznamenání, jak na to vzpomínáte?
„Bylo to pro mě divné. Bývala jsem jeho spolupracovnicí a říkala jsem si: Vyznamenaní mohli být jiní sportovci. Ale pogratuloval mi: Věro, zasloužíš si to!“
Pan Havel se k vám také zachoval lidsky, když udělil milost vašemu synovi...
„On se zachoval lidsky, ale k mému synovi. To, že jsem byla na Hradě, nehrálo žádnou roli. On nedělal protekci. Dostal bezpočet žádostí o milost, první od spolku Šalamoun na obranu nespravedlivě stíhaných. Pan prezident si nechal předložit všechny materiály, měl na to své poradce z trestního práva. Jsme znovu u té jeho odpovědnosti. Nezachoval by se nečestně.“
Václav Havel se ani v posledních letech nestáhl z veřejného života, jak hodnotíte jeho aktivity?
„Myslím, že je naprosto ojedinělé, aby se člověk po třinácti letech ve vrcholné politické funkci znovu vrátil k vlastní tvorbě. Většinou takový člověk už navždy zůstane úředníkem či šéfem čehosi, ale už se k aktivní tvůrčí práci nikdy nevrátí. Náš pan prezident to ale dokázal. Podle mne je to velké osobní vítězství. Nikdy neztratil ze zřetele téma lidských a občanských práv, nikdy z toho neuhnul, ani v prezidentské funkci, dokonce ji na tom jistým způsobem založil. Dnes takový politik nikde na světě není.“
