PŘÍMÝ PŘENOS NA ISPORT.CZ | Na triko si nechal vytisknout nápis: Bolest je mýtus. Jan Kareš si to může dovolit. Je totiž světovým rekordmanem ve shybech na hrazdě – tedy v masochismu, při kterém se vám trhají celé dlaně a dostáváte křeče i do nejhlubších části těla. Za rok zvládne přes 60 tisíc přítahů. V 41 letech!
Je vynikající sportovní i skalní lezec, ale oproti špičce v oboru má moc svalů. Dělá trenéra v posilovně a jeho vyrýsované tělo sklízí obdiv, ale s kulturisty se jeho muskulatura srovnávat také nemůže. I proto se Jan Kareš našel v činnosti, která mnoho lidí děsí už od základní školy.
Shybuje. Pořád. Tak často, až se propracoval k řadě zápisů do Guinessovy knihy rekordů. „Jsem egoista, tak jsem našel věc, ve které můžu být nejlepší,“ nezastírá tréninkový maniak, který přežil i pád z 26 metrů.
Už v sobotu 4. dubna, se pokusí o další bláznivý zápis do historie. Ve sportovním centru Big Wall v pražských Vysočanech chce překonat hned tři svá dosavadní maxima – na 6, na 12 i na 24 hodin. V plánu má minimálně 4669 přítahů.
Exkluzivní přímý přenos MŮŽETE SLEDOVAT NA iSport.cz >>
Máte spočítáno, kolik shybů jste v životě udělal?
„Určitě přes milion. Začal jsem v šestnácti a dal jich za rok minimálně třicet tisíc. Je mi jednačtyřicet a můžu odečíst třeba pět let, kdy jsem se věnoval hlavně skalnímu lezení. Ale zase jen loni jsem jich udělal skoro šedesát tisíc. Přes milion to bude.“
| Karešova maxima |
|
232 shybů bez opuštění hrazdy 532 shybů za 30 minut 946 shybů za hodinu (světový rekord je 1010) 3293 shybů za 6 hodin 4669 shybů za 12 hodin 4669 shybů za 24 hodin Pozn.: zvýrazněné výkony jsou zároveň světové rekordy |
K čemu je dobré dělat tolik shybů?
„Když se takhle zeptáte, tak vlastně k ničemu. Je to prostě trénink vytrvalosti. Někdo běhá, já dělám shyby.“
Jak člověka napadne, aby značnou část života visel na hrazdě?
„Jsem klasickej chlap, egoista. Před lety, kdy jsem závodně lezl a zvládal asi šest set shybů za hodinu, jsem se díky kamarádovi dověděl, že rekord je nějakých sedm set. Šel jsem to zkusit na jednu akci, chytlo mě to, viděl jsem, že můžu být nejlepší.“
Shyb je pro vás asi víc než obyčejný cvik, že?
„Je to král. Základní cvik na horní polovinu těla, to je úplně jasný. Někdo říká, že král je dřep, ale já je nemám tak rád, protože jsem měl vážné zlomeniny kotníků. Nemůžu je dělat s velkou vahou, a jelikož cvičím i kvůli svému egu, nemotivuje mě to. U shybů je to jiné. Tam si můžu dělat, co chci, potřebuju jen hrazdu a vlastní tělo. Navíc je to líbivá věc na pohled. Když chlap přijde do posilovny a vystřihne deset perfektních shybů, každý se na něj podívá.“
Ve škole bývá v hodinách tělocviku pro mnoho žáků shyb noční můrou. Měl jste to někdy podobně?
„To úplně ne. Byl jsem sice koktavé obtloustlé dítě, které neřeklo v kuse ani jedno slovo, ale odmala jsem lezl na skalách. K tomu mě přivedl táta. Když mi bylo asi patnáct, motivoval mě silnější kamarád, který uměl dělat shyby s desetikilovým batohem. Obdivoval jsem ho, šel za ním a zeptal se, jestli bych mohl cvičit s ním. Za rok jsem byl lepší než on. Takhle jsem začal.“
Díky čemu jste kamaráda přerostl?
„Člověk zkoušel všechno možné. Skoro každý den jsem dělal dopoledne sto shybů. Od šestnácti do třiadvaceti let jsem shyboval určitě obden. Začal jsem třeba v osm a skončil ve dvanáct. Dnes stovku zvládnu za čtyři minuty, musím se tomu smát, ale začátky byly dřina. Aby si tělo zvyklo na nějaký pohyb, potřebuje udělat minimálně třicet tisíc opakování.“
Což je u shybů opravdu nálož.
„Jsem trochu maniak, takže dnes tohle číslo zvládnu i za půl roku. Jako kluk jsem se k tomu dostával tak, že jsem cvičil každý den alespoň tři hodiny. Závodně jsem lezl, ale tehdy nebyly umělé stěny na každém kroku. Veškerý trénink byl zaměřený na hrazdě a na žebříku. Během šesti měsíců jsem se tak změnil, že mě na internátu nikdo nepoznal. Přibral jsem osm kilo svalů. Vše jen díky shybům a lezení.“
| Jan Kareš |
|
Věk: 41 let (29. září 1973) Výška/váha: 176 cm/82 kg Úspěchy: držitel pěti světových rekordů ve shybech, vicemistr Česka ve sportovním lezení (2000), 17. místo ve Světovém poháru ve sportovním lezení (2001), 3x Ocelový muž (2002-2004) |
Proč nakonec zvítězily shyby nad lezením?
„Takhle to není, lezení je pořád moje vášeň, často navrtávám na skalách prvovýstupy a tvořím cesty. Shyby mě jen proslavily, protože mám fitko a jsem trenér. Živí mě to a je to bezpečnější než lezení. Z něj mám v těle jednatřicet zlomenin.“
To je dost.
„Hodně jich je z výškových prací. To byly hrozný věci. Takhle jsem třeba v Liberci na náměstí stavěl komín, opřel se ve výšce šestadvacet metrů o novou komínovou lávku, jenže ji někdo špatně přidělal, tak se mnou celá spadla. Jel jsem po střeše po prdeli, sletěl na zem a shodil na sebe kompletně všechno. Spadl jsem na všechny čtyři na náměstí a byl úplně v pohodě. To byl zázrak. Jenže pak mi celá lávka řachla na záda. Zlomila mi sedm žeber, lopatku a propíchla plíci.“
Patří dnes tato událost do kategorie historek, kterým se po letech zasmějete?
„Spíš tomu doteď nevěřím. Štvalo mě to, protože jsem z toho byl půl roku v háji a nemohl shybovat. Víte co, přežil jsem to. Kupodivu nejhorší úraz, co jsem měl, byl po pádu z metru.“
Cože?
„Na lezení se používají strašně malý boty, takzvaný lezečky. Měl jsem nový, do nich se leze přes silonku nebo igelit, máte v nich úplně ohnutou nohu. Bylo pět pod nulou a já je šel vyzkoušet na umělou venkovní stěnu. Kvůli teplotě jsem protlačil jeden vstup a spadl z metru na štěrk. Myslel jsem, že to je jen výron, a neřešil to. O pár dní později byla noha totálně modrá, roztříštil jsem si hlezenní kost, jednu z nejtvrdších částí těla. Navíc se mi o ni rozjela holenní kost, takže jsem šel okamžitě na operaci. Říkali mi, že už nikdy nebudu chodit. To samé jsem si o pár let později udělal na druhé noze. Smůla. Ale posílilo mě to, v životě snáším problémy celkem v pohodě.“
Při shybech jste si nikdy neublížil?
„Vlastně taky, protože jsem třeba prvních deset let shyboval úplně blbě. Tlačil jsem lokty k sobě, nedržel správně lopatky. Ta cesta, kterou jsem šel, byla špatná. Fyzioterapeuti šíleli, protože jsem neměl žádné mezilopatkové svaly. V jednu chvíli jsem nebyl schopen udělat správný klik. Začal jsem o tom víc přemýšlet a studovat techniku. Kdybych cvičil hned dobře, jsem teď schopný udělat shybů daleko víc. Technika je základ.“
Jak tedy vypadá ideální shyb?
„Pověsím se zeširoka nadhmatem, mám palec na hrazdě seshora. Tělo je v přímce a nepokrčuju nohy. Z totální nuly, bez jakéhokoliv pohybu, se vytáhnu nahoru. Ale jak to říct… Ideální shyb a shyb, který dělám při rekordech, to jsou dvě úplně jiné věci. Proto každému říkám, že jsem jen našel způsob, jak techniku ošidit, aby mi to uznali. Při rekordech přesně vím, co dělám špatně, fyzioterapeut by mi u toho napočítal mraky chyb a tvrdil, že zapojuju špatné svaly.“
Čím to, že vám navzdory tomu rekordy uznají?
„Protože shyb udělám rychle a vypadá opticky v pořádku. Mám tělo, které se po vyvěšení na hrazdě s propnutýma rukama dostane do luku. Zapojím spodní břicho, udělám neviditelnou vlnu, vyvinu rychlost a dostanu se nahoru. Kdyby to bylo vidět, neuznají mi to. Jenže já se nehoupu. Když ale dělám sám pro sebe perfektní shyby, zvládnu jich maximálně třetinu. Je to takový rozdíl… Druhý den bych byl navíc celý namožený. Při rekordech zapojuju úplně jiné svaly.“
Nejsou vaše rekordy trochu absurdní, když šidíte techniku?
„Tak je to ale přece skoro u všech technických disciplín.“
Když o tom mluvíte takhle veřejně, jak to, že to ostatní neumí ošidit stejně dobře jako vy?
„Lidi, co se mnou cvičí, to pomalu ladí. Vše začíná nádechem a výdechem do spodního břicha. Každému říkám, že pokud chce rekordy, musí dělat shyby hrozně rychle. Jednou jsem koukal na chlápka, co chtěl překonat můj rekord za 24 hodin. To je teď 4669 shybů, navíc jsem to loni zvládl za dvanáct hodin. Hned jsem viděl, že to nemůže dát, protože neměl rychlost a dělal moc opakování najednou. Po devatenácti hodinách skončil s křečema v nemocnici. Neudržel ego. Já dělám série po šesti nebo čtyřech opakováních, abych udržel rychlost.“
Kolik uděláte v kuse opravdu poctivých shybů?
„Když mi řeknete, že po každém shybu můžu odpočívat ve visu, zvládnu jich pětatřicet nebo čtyřicet. Když to bude muset být bez odpočinku, udělám jen pětadvacet. Pokud to člověk dělá opravdu poctivě, svaly se hodně unaví a větší počty moc nejdou. Rekord svojí technikou bez šlápnutí na zem mám naopak 232.“
Jak vás vnímá okolí, když za den zvládnete víc shybů, než většina lidí za celý život?
„Ve světě fitness to berou tak, že jsem lezec, a snaží se najít chyby v mojí technice. Lezci mě zase můžou označovat za fitnessáka, protože mám až moc svalnatou postavu, osmdesát kilo. Vezměte si kulturistu nebo třeba našeho nejlepšího lezce Adama Ondru. Oba mají perfektní tělo k tomu, co dělají. Já jsem někde mezi. Nebudu nejlepší na skalách ani v posilovně. Proto shybuju. Vlastně mě to zas tak moc nebaví. Radši bych si hezky lezl nebo hezky cvičil, ale nebyl bych v tom tak dobrej.“
To zní skoro, že jsou pro vás shyby taková nouzovka?
„Mám jen jediný talent. Jsem masochista. Nic jiného neumím a tím, že se dokážu kousnout, přináší to, co dělám, ovoce. Shybuju kvůli svému egu a kvůli motivaci ostatních. Zjistil jsem, že tím, co dělám, dokážu strhnout spoustu lidí. Beru to jako své poslání a odlišuju se od ostatních. Dnes je fůra trenérů, často na jedno brdo. Mě lidé mnohem víc vnímají a poslouchají. Díky podělaným shybům mám vlastní fitness, pořádám vlastní akce. Jsem tím výjimečný a mám v téhle branži lepší vyjednávací pozici. I když musím říct, že cvičím hlavně proto, abych pak každou volnou chvíli mohl lézt. Je to můj životní styl. Být v přírodě, tichu a vytvářet skalní cesty, které ještě nikdo přede mnou nelezl, je nepřekonatelné. Úplně jiný pocit než bušit v čekárně a hlídat si, jestli jsem snědl deset nebo dvacet gramů tuku.“
Jste díky lezení lepší shybař?
„Dřív jsem shyboval, abych dobře lezl, teď je naopak lezení základ mojí vytrvalosti na hrazdě. Často dělám prvovýstupy, třeba na dvě stě metrů vysokou skálu s převisem. Tahám s sebou batoh s vrtačkou, která váží pět kilo, s vrtáky, s nýty, s jídlem. Takhle jedu ve stěně dvanáct hodin v kuse. Je to dobrý trénink a jsem z toho zničený víc než ze shybů. Jdu pak do hospody a usnu na stole dřív, než mi přinesou jídlo. Díky tomu ale dělám rekordy.“
Jaké prvovýstupy máte na kontě?
„Na Sardinii jsem navrtal určitě přes dva tisíce nýtů, jsou to moje zamilované sektory. Můžu tam být do konce života a stejně budu mít pořád co dělat. A v Česku jsem udělal komplet žulový lom Prosečnice za Prahou. Když se na mě lidi chodili dívat, jak dělám cesty, ťukali si na čelo. Žula je hrozně tvrdá, takže jen ničíte a zahazujete vrtáky. Ale já to beru jako relax, díky lezení mi nehrábne z toho, že jsem od rána do večera zavřený s hrazdou v tělocvičně v centru Prahy. Dělá to ze mě lepšího trenéra.“
Za jak dlouho naučíte začátečníka shyb?
„Se mnou lidi cvičí celé tělo, aby neměli úrazy. Když někdo přijde a neudělá shyb, nenutím ho, aby se hned vytahoval na hrazdu. Odráží se na ni z balanční čočky, nebo se z ní jen spouští a já ho držím. Takhle jsem mimochodem trénoval shyb na jedné ruce a udělal ho díky tomu za chvilku.“
Prý zvládáte i shyby na jednom prstu. Je to pravda?
„To jsem uměl dřív, ale už to nedělám. Je to jiný trénink než na rekordy. Měl bych teď problém i se shybem na jedné ruce, což je odrazový můstek pro shyb na prstu. Trénoval jsem to tak, že jsem udělal třicet centimetrů pod hrazdou smyčku a do ní dával jednotlivé prsty. Druhou rukou jsem normálně shyboval. Díky tomu jsem sílil a kdykoliv udělal shyb na jakémkoliv prstu. Vždycky na mě koukali jak na blázna. Přišel jsem do posilovny a dal si deset shybů. Jeden na každém prstu. To bylo všechno. Měl jsem po tréninku.“
Která část těla u shybů nejvíc trpí?
„Když dlouho visíte na hrazdě, začnou se vám na dlaních dělat a později trhat mozoly. Nikdy se mi nestalo, že bych nějaký rekord přerušil kvůli únavě, vždy jsem doplatil na potrhané dlaně. Tím, jak visíte a potíte se, měkne kůže. Jednou jsem chtěl překonat svůj rekord v počtu na jeden zátah, bylo jen pět stupňů a suchá zima. Dvě stě jsem dal v klidu, u 215 se naškubl a u 220 si urval komplet dlaň a byl konec. No, a masakr jsou taky křeče. Jednou jsem kvůli nim tři hodiny bezvládně ležel, podruhé je přechodil jen díky tomu, že jsem si dal šest ibuprofenů.“
To jste musel být úplně mimo.
„Můj tým mi pak další zakázal, protože o mě začínal mít strach. Čekalo mě dalších 1500 shybů, což byla muka. Koukal jsem do země, nevnímal lidi a dostal se do transu, sledoval jen hodinky a hrazdu. Dal jsem rekord na dvanáct hodin, byl úplně mimo, ale za tři dny jsem už zase mohl trénovat. To je rozdíl mezi mnou a ostatními. Někdo končí v nemocnici, ale já mám dobrou regeneraci, protože trénuju dlouho. Stačí mi chvíle odpočinku a dokážu opakovat stále stejný počet shybů. Nejsem trénovaný na zvedání maximálního závaží. Jsem maratonec, nemám sílu, ale vytrvalost. Vymyslel jsem systém, abych vydržel co nejdéle. Ten trénink je nuda a rekordy mám určitě i proto, že se to ostatním nechce dělat.“
Můžete tu nudu popsat?
„Představte si, že vás čeká sto dvacet sérií shybů, k tomu si pak dáte ještě další cviky v posilovně. To nikoho nebaví. Když trénuju na dvanáctihodinový rekord, otestuju se třeba tak, že po dvouhodinovém tréninku zkusím maximum opakování. Pokud zvládnu pětinásobek toho, co jsem odcvičil, mám formu a trénink je správný. Pak vím, že naostro můžu dělat série po čtyřech shybech s půlminutovou pauzou. Dnes ale trénuju i tak, abych se v žádném případě neunavil, takže velmi krátce. Třeba třikrát týdně, pokaždé jen půl hodiny. Koncentruju se a dám do toho úplně všechno. Potom jsem hotovej a sotva zvládnu dojít do sprchy. Je to prostě na hlavu.“
