Do oslavné nálady galavečera českého sportu přiletěl judista Lukáš Krpálek se zklamáním na duši. Ve středu na mistrovství světa v Baku přišel o medaili kvůli spornému rozhodnutí sudích a stále se s křivdou vyrovnává. „Mrzelo mě to, měl jsem kousek k medaili,“ říká Krpálek.
Byl pro vás problém slavnostní večer po návratu z Baku stihnout?
„Mně to vyšlo úplně přesně. Včera večer jsme měli naplánovaný návrat sem do republiky. Dnes je tato akce, vyšlo to úplně přesně.“
Jak zapomínáte na zklamání z MS?
„Samozřejmě je to čerstvé. Potom, co tohle rozhodnutí padlo, jsem se sbalil, okamžitě jsem vypadl z haly. Vůbec jsem to nechtěl řešit, vím, že bych nic nezměnil. Byl jsem nějakou tu hodinu sám. Mrzelo mě to, byl jsem kousek k medaili, bohužel jsem odjížděl bez ní. Musím si z toho vzít ponaučení, jít příště do zápasů tak, aby se to nestalo. Snažit se jim nedat šanci v normální časové době, vzít si z toho to nejlepší. Včera večer jsem se vrátil, pocity jsou tam hodně smíšené. Převládá spíš zklamání.“
Jaké jste po rozhodujícím zápase s Mongolem Ulzíbajarem, který vás porazil po sporně posouzené situaci, zaznamenal reakce ve světě juda?
„Když jsem se pak potkával s judisty z různých zemí, všichni mi řekli, že tohle rozhodnutí nemělo být. Je to sport. Ve sportu takové věci jsou, bohužel, my sportovci s tím tolik neuděláme.“
Byl pro vás v takovou chvíli problém držet se uctivé filozofie juda a neprotestovat?
„Já nejsem člověk, který by chtěl dělat nějaké scény, ale když je něco moc, nechci si to nechat líbit. Já jsem tam čekal, že by to ještě změnili. Nevěřil jsem tomu, že by to mohli uznat. Když to uznali, tak jsem prostě odešel. Samozřejmě mě to mrzelo. Člověk tam jede, aby získal medaili. Když zápas rozhodne taková chyba, člověka to hodně mrzí. Na druhou stranu je to páté místo, pro mě je to super. Bylo to moje první mistrovství světa v těžké váze, asi bych chtěl fakt moc, kdybych chtěl medaili.“
V Praze jste oslavil sto let českého sportu, jaké byly?
„Já myslím, že hodně úspěšná. Tolik sportovních okamžiků, které za tu dobu byly, to je něco nádherného. Já doufám, že v dalších sto letech bude něco podobného, že i za sto let se bude sportovat jako dnes.“
