Brankář, „dobrodruh“ v PSG i boxer. Sport držel Belmonda (†88) nad vodou
Často jeho herecké výkony splývaly s těmi sportovními. Málokdo z jeho kolegů si tolik požitkářsky užíval pohyb či bleskurychlou akci jako on, dubléra mnohdy nepotřeboval – kaskadérem (si) byl sám... Ostatně, francouzský idol filmového plátna Jean-Paul Belmondo, tenhle hbitý Muž z Ria či Acapulca nebo Profesionál, jenž zemřel v 88 letech, měl k sportu blízko vždy. Zkoušel to jako fotbalový brankář, věnoval se boxu, byl rovněž zapáleným fanouškem a krátce viceprezidentem Paris Saint-Germain. „Sport mě zachránil,“ řekl nedávno, když vzpomínal na mozkovou mrtvici, kterou trpěl v roce 2001.
Fotbal měl muž s rošťáckým výrazem obzvlášť v oblibě. Jako kluk si navlékl brankářské rukavice, a to na popud své matky. Nutno uznat, že si při tom ohledně svého syna, jehož vzorem byl gólman RC Paris René Vignal, až poněkud macešsky nebrala servítky. „V poli je k ničemu. Postav ho do brány,“ měla říct trenérovi.
Slavný „Bébel“, jak Belmondovi přezdívali jeho obdivovatelé, se sice nestal fotbalovou, nýbrž hereckou hvězdou, nicméně nejpopulárnějšímu sportu zůstal věrný. V roce 1973 pomáhal spolu s Danielem Hechterem a Francisem Borellim tahat z finančních problémů čerstvě založený klub Paris Saint-Germain, na čas byl dokonce klubovým viceprezidentem. Posléze už to nemohl časově skloubit s hereckou kariérou. Belmondovi a dalším lidem mimo fotbal, kteří se na resuscitaci klubu podíleli, se přezdívalo „gang v růžových košilích“.
„Jestli jsem do PSG vrazil moc peněz? Ano, hodně,“ ohlédl se jednou. „Bylo to zajímavé dobrodružství. Myšlenka na restart klubu mě hned zajímala. Mrzí mě, že jsem si nenechal alespoň malé procento,“ dodal. PSG v každém případě zůstal věrný jako fanoušek, chodil na zápasy s nezbytnou klubovou šálou kolem krku a tuhle lásku přenesl na syna Paula a vnuka Victora. Na druhé straně se netajil výhradami k rozmáchlé finanční politice katarského majitele Nassera Al-Khelaifiho. „Paris Saint-Germain vyjadřuje soustrast jeho rodině a jeho blízkým,“ reagoval na smutnou zprávu o Belmondově smrti francouzský velkoklub na svých stránkách.
Belmondo se věnoval rovněž boxu, i díky němu byl jako stvořený pro úlohy zábavných ranařů. Impulzem byl souboj o světového šampiona střední váhy ze září 1948, který hltala celá Francie: Marcel Cerdan vs. Tony Zale. I tehdy šestnáctiletý kluk z Paříže surfoval po rádiových vlnách, aby mu neunikl jediný pokus o direkt či hák. A když jeho krajan dosáhl velkého vítězství, zapsal se sám do Klubu Avia a vrhl se mezi provazy. Bilance krátké amatérské kariéry? Devět zápasů, sedm vítězství, po jedné porážce a remíze.
„Box mám rád proto, že mě přiměl snít. Proto jsem zatlačil na dveře Klubu Avia, s touhou nikdy tento sport neopustit a snít – jako Cerdan,“ řekl Belmondo v rozhovoru pro belgickou mutaci Paris Match. „Až na to, že jsem neměl jeho talent. I tak mi tenhle sport učaroval na celý život,“ vyznal se k lásce k zábavě tvrdých chlapů za oněch časů, kdy ještě neznali MMA.
Byl to také sport, kdo francouzskému národnímu hrdinovi pomohl v nejtěžších chvílích života. To když před devatenácti lety utrpěl mozkovou příhodu. Nešlo ovšem tolik o fyzickou stránku věci. „Sport mě zachránil spíš díky stavu mysli, který vyvolává. Vyžaduje totiž odolnost. Je to jako v boxu: nerad jsem dostával rány, ale když už přišly, musel jsem držet klapačku a bojovat dál,“ vyprávěl Belmondo. „Tehdy to bylo stejné.“
Poslední dny už rány neodvracel a odešel v tichosti. Jako nezdolného frajera a chlapa ze staré dobré školy, co umí přijmout i rozdat, si ho však budou díky jeho rolím pamatovat všichni...
