První krůčky pozdějšího fenoménu světového sportu viděl v přímém přenosu. Bývalý hokejový šampion Jan Klapáč pomáhal své vnučce a pozdější trojnásobné olympijské vítězce Ester Ledecké objevovat kouzlo sportu. „Nejdůležitější bylo, že prohra je rub a líc stejné mince,“ říká Klapáč, který byl Unií profesionálních trenérů oceněn jako Objevitel roku.
Před půlstoletím fandil Ivan Trojan jako malý kluk Janu Klapáčovi, když s udatným československým týmem přinesli národu titul hokejových mistrů světa. Při nedělním vyhlášení ankety Trenér roku herec svému hrdinovi osobně blahopřál a na jeviště Dejvického divadla pozval i Ester Ledeckou , která seděla uprostřed rodinné výpravy v první řadě.
Co ceně říkáte?
„Je to pro mě samozřejmě příjemné překvapení. Myslím si, že na tomhle místě by měla být spíš moje dcera. Ta od začátku kariéry Esterky s ní dělala letní přípravu, má na tom nejméně stejnou zásluhu. Chtěl bych jí poděkovat za výdrž, celá rodina Ester podporuje.“
Vy jste dal do hry své dlouholeté zkušenosti z vrcholového sportu, co jste Ester naučil?
„Musím říct, že jsem ji spíš začínal přetahovat na to sportovní náboženství. Snažil jsem se jí vštípit sportovní zásady jako respekt k soupeři, protože bez soupeře by nemohla zvítězit. Že vítězství trvá do půlnoci, po půlnoci se začíná znova. To nejdůležitější bylo, že prohra není žádný hanlivý výraz, že je to rub a líc jedné mince. Z obojího se musí závodník poučit. Myslím, že si to brala dost k srdci, mám hluboký respekt k tomu, jak přistupuje ke sportovní atmosféře, k soupeřkám, že se chová, jak by se jako sportovec chovat měla.“
Ester si nejdřív vyzkoušela hokej, jak jí to šlo?
„Musím říct, že to byly zajímavé zatáčky. Tehdy ji trénoval profesor Perič, který je dnes docentem na fakultě tělesné výchovy. Hrozně si přála, aby mohla trénovat s klukama. A on jednou přišel: Esterko, nechceš trénovat s námi? Tak začala trénovat s kluky a pamatuju si jeho památný výrok, kdy říkal: Kluci, nejlepší z vás je tady Esterka! Když se rodiče přestěhovali do Špindlerova Mlýna, tak tam začali s lyžováním. Tam jsme to začali brát trochu vážněji, začali jsme rozvíjet pohybové schopnosti a dovednosti. Tam to celé začalo.“
Jak to šlo dál?
„Hrozně ji to bavilo, byli pořád na sáňkách, na lyžích, na snowboardu. Tam ji chytl jiný sport a já jsem rád, že u toho zůstala. Já jsem vždycky chtěl, aby Esterka ten sport dělala k tomu, aby se harmonicky rozvíjela její osobnost, aby měla ze sportu radost. Když jsem viděl rodiče, které stojí u mantinelu nebo za plotem tenisového kurtu a hanlivě nadávají na svoje děti, tak to jsem těžce snášel.“
Kdy jste poznal, že má na sport talent?
„Když mám být upřímný, v určité chvíli jsem zkusil, jak říkají veslaři a cyklisté, takový test schopnosti trpět. Jednou jsme si v lese, kde jsme chodili běhat, udělali testík. A viděl jsem, že má úžasnou vůli, že když si něco vezme za své, že to dotahuje do konce. Ale bylo to pro mě taky poučení. My jsme si s Jardou Holíkem telefonovali, on měl dceru, která byla věkově asi jako moje dcera, tak jsme si vyměňovali zkušenosti. A já jsem získal takovou zkušenost, že trenér nemůže jenom trénovat, aby sportovec dělal, co mu trenér řekne.“
Jak to myslíte?
„Já jsem přišel na to, že je třeba přesvědčit toho sportovce, aby on sám chtěl, aby tomu dal něco navíc, aby si to vzal za své, že chce opravdu něčeho dosáhnout. To bylo pro mě dost veliké poučení. Když byla malá, koukala, co ostatní dělají. Tak jsem jí řekl: Nemůžeš se koukat po ostatních, musíš se věnovat sama sobě, připravovat se na závod. Ona si to vzala za své. Dodneška, když si něco vezme, tak to dělá poctivě, v tom je její velikost.“
Na čem jste spolu pracovali?
„Já jí jednou dělal časový snímek tréninku a říkám: Podívej, ty z té hodiny a půl jezdíš dvanáct minut! Nahoře stojíte, povídáte si, sjedete dolů, tam si dáte nějakou housku nebo čaj, jedete zase pět minut nahoru. Když si to spočítáš, tak toho čistého času moc nenatrénuješ. Ona si to skutečně začala brát za své. Nakonec jí jiní trenéři vyčítali, že kazí morálku. Protože jí jiní trenéři dávali za vzor, že si dává navíc. Byl jsem rád, že k tomu takhle přistupuje a ono jí to vydrželo.“
O Ester má při závodech velký strach
Která z vašich rad Ester je podle vás ta nejdůležitější?
„Naučit se prohrávat. Že to není něco špatného. Momentálně jsem horší, nebo je soupeř lepší. Tak mu jdu pogratulovat. Ale aby se nebáli prohrát! Tak to v životě je. Nejdřív se musíš naučit prohrávat, abys jednou mohl zvítězit. Děti to bytostně prožívají, když jim rodiče nadávají, okolí je peskuje. Mají být spíš pokyny, které je vedou k tomu, aby měly ze sportu radost, aby je to těšilo. Klobouk dolů před rodinou, nikdy jsem neslyšel, aby ji rodina za něco peskovala.“
Jak tedy sportovní výchova probíhala?
„Zvýšený hlas byl první stupeň trestu a pak už nebylo nic, protože ty děti to vzaly za své, řekli to táta nebo máma a bylo to. Tam se nemluvilo hanlivě proto, že prohrála. Naopak, Esterka měla starost, jestli jí vlají vlasy pod přilbou. Užívala si dětské radosti a to bylo správné. My jsme se nikdy nezabývali tím, že prohrála, že by to bylo špatně. Ano, tady si udělala chybu, bylo by možná dobře, kdybys to promyslela. Vyjeli jsme s koly do lesa, tam jsme si sedli, dali jsme si svačinu, já jí vysvětlil, jak to bylo v Dukle, jaké jsem měl kamarády, co jsme zažili. Přitom jsem jí vysvětlil, co se děje v organismu, když trénuje. Že musí trénovat věci, které zvýší její výkonnost, pomůžou rozvíjet některé vlastnosti, tréninkové dovednosti, návyky.“
Dřív jste se Ester staral o kondici, teď má ale vaše vnučka už početný profesionál tým, stále k tréninku přispíváte?
„Já už jsem dneska spíš konzultant, protože všechno převzala dcera. Dělala vrcholově krasobruslení, tu jsem taky trénoval. Ví, o co jde, ta tréninková zátěž je časově podobná jako u hokeje, to všechno ví a zná. Dneska už je ale Esterka samostatná. Když se dělají testy, ví, o co se jedná, co má zlepšit. My jsme dlouho, ještě donedávna, nezvedli činku. Dělali jsme jen posilování vlastní vahou, silový rozvoj jsme extra nedělali. Vše jsme dělali herní formou, pak to dávkování bylo takové, aby to lehce snášela a nebylo to ubíjející, monotónní, jednotvárné, aby jí to bavilo.“
Jak jste toho docílil?
„Měli jsme bazén, kde jsme plavali, ze štaflí jsme udělali prkno, ze kterého jsme skákali do bazénu, pak jsme tam dali trampolínu. Košíkovou jsme hráli, volejbal, na kole jsme jezdili. Když byla menší, dělali jsme plno jiných sportů, možná tam se taky rozvíjely ty její dovedností a návyky. Ale děti z toho měly radost. Oba dva, Jonáš taky, byl juniorský přeborník ve snowboardu. Ale třeba hokej, to nebylo jeho, neměl rád kontaktní sporty, tak přestal. Byl jinak založený, spíš k umění, po tátovi.“
Ester je celou kariéru pod tlakem, aby si vybrala mezi svými dvěma sporty, jaký je váš názor?
„Víte, já taky váhal. Myslel jsem si, že by soustředění na jednu disciplínu bylo lepší. Ona přešla na snowboard, protože jí funkcionáři svým způsobem zablokovali, aby mohla dělat lyžování. Já jí nechával prostor, chtěl jsem, aby se svobodně rozhodla. My ji netlačili, aby byla nejlepší, my chtěli, aby to dělala. A na jaké úrovni to bude, nebo kam až dosáhne, jsme neřešili. My nechtěli mít světovou mistryni. Ale musím se přiznat, že to pro nás překvapení bylo.“
Jak s ní prožíváte její závody?
„Když mám být upřímný, mám velký strach. Když vidím, že jede sto třicet... Zkuste si vyndat ruku z okýnka ve sto třiceti a uvidíte, co to je za tlak. A když pak třeba spadne… Ale musím s tím žít. Když jsem byl poprvé v Garmischi na Světovém poháru, tak jsem stál vedle trati, a jak ten led duněl… Hrozně jsem se o Ester bál. Měl jsem velký strach a mám dodneška. Snowboard je něco jiného, ale ty rychlosti jsou úžasné. Hrozně ji obdivuju.“
