Už v 21 letech si Radim Grebík vysloužil titul nejlepšího českého triatlonisty. Mezi jeho největší úspěchy patří třinácté místo na mistrovství Evropy 2022 v Mnichově nebo 51. místo na mistrovství světa téhož roku v Abú Dhabí. I když už dnes triatlon odsunul na druhou kolej a naplno se věnuje povolání strojvedoucího, ke sportovním tématům má stále co říct. V rozhovoru prozradil, jak ustál období celosvětové pandemie covidu-19, které se na jeho kariéře podepsalo v mnoha ohledech, a jaké jsou podle něj současné dopady pandemie na český triatlon.
Loni jste byl nejvýše postaveným českým triatlonistou. Teď už má pro vás prioritu povolání strojvedoucího. Co je za tím?
„Řekl bych, že pro hodně sportovců je sport jejich životním naplněním. To, čemu chtějí zasvětit život, v čem mají své sny. Já v posledních měsících své vrcholové sportovní kariéry začal zjišťovat, že to takto necítím. Začal jsem hledat něco jiného, co by dávalo smysl mně, a zhlédl jsem se právě v povolání strojvedoucího. Řídit jsem chtěl už od malička. Je to totiž práce pro lidi, která mi dává nějakou zpětnou vazbu, zatímco sport dělám jen sám pro sebe, což mě vnitřně drtilo.“
Jak to vypadá s vaší kariérou strojvedoucího teď?
„Od srpna procházím v Depu Olomouc jízdním výcvikem, který se dělí na pasivní a aktivní. Ten teoretický pasivní už mám za sebou a teď už jezdím s vlaky jako praktikant. Za čtyři týdny mě čekají závěrečné zkoušky. Když je udělám, bude ze mě konečně strojvedoucí.“
Od triatlonu jste ale neodešel úplně, protože se sem tam objevíte na nějakých českých závodech. Jak často tedy teď trénujete? Máte ve sportu do budoucna ještě nějaké ambice?
„Ano, prozatím bych se chtěl stále udržovat alespoň na české úrovni, i když teď pauza od vrcholového triatlonu tělu i mysli neskutečně prospívá. Zatím trénuju úplně nahodile, jak mi vyjde čas a jak cítím, že se mi chce. Takže to je tak dvakrát týdně a spíše se kvůli dostupnosti věnuju hlavně běhání. Kolo přijde až s jarem a s plaváním je to občas komplikovanější, protože musím chodit na veřejnost. Vnitřně cítím, že bych chtěl do budoucna tréninky zase zintenzivnit, ale to přijde až s časem.“
Místo sportovce raději dobrovolníkem
Co se vám vybaví, když se řekne triatlon a covid-19?
„Období pandemie bylo pro spoustu triatlonistů časem velké nejistoty, která v některých zůstala dodnes. Mně osobně se ale taky vybaví, jak jsme byli jako sportovci uzavření ve svém vlastním světě. Byli jsme pořád tak trochu stranou a hrabali jsme si na svém vlastním písečku, zatímco kolem nás řádil smrtící virus. Na jednu stranu to bylo pochopitelné, protože je to naše práce. Na druhou stranu toho teď s odstupem času lituji, protože takto ignorovat celospolečenské výzvy je podle mého přesvědčení zkrátka špatně. Kdybych mohl, teď bych to určitě udělal jinak a neuzavíral se do bubliny vrcholového sportu.“
Co konkrétně byste tedy změnil?
„Někteří z mých kolegů se třeba úplně vykašlali na sport a šli dobrovolně pomáhat tam, kde to bylo potřeba, například v sociálních službách. I to je možné řešení. Sport je skutečně podružné téma ve srovnání s celospolečenskou krizí.“
Jaká byla vaše prvotní reakce, když v březnu 2020 celý svět ochromila pandemie koronaviru?
„Tehdy jsem byl se svým týmem na soustředění na Mallorce, ze kterého jsme museli okamžitě přicestovat zpátky domů do Česka a strávit čtrnáct dní v karanténě. I tak jsme ale trénovali v domácích podmínkách. V té době jsme si z toho spíš dělali srandu a nebrali to celé moc vážně. Nikdo z nás nečekal, že bude pandemie tak vážná a budeme mít skoro tři roky problém se znovu podívat někam do zahraničí.“
Když mluvíme o problémech s vycestováním, dokázal jste se adaptovat na tréninkové podmínky v Česku?
„Naštěstí podmínky pro triatlon jsou v Česku dobré. Běhat se dá celoročně a jezdit na kole taky, pokud není zrovna úplně extrémní zima. Jediný problém byl s plaváním, když byly v době obou lockdownů v roce 2020 i 2021 zavřené všechny bazény. Kvůli tomu jsme museli třeba i v březnu chodit trénovat na otevřenou vodu, která byla tak ledová, že nám ani neopren moc nepomáhal.“
Z Vašeho Instagramu ale vím, že netrénujete jen běh, kolo a plavání, ale připravujete se také v posilovně. Jak jste se vypořádal se zavřenými fitness centry?
„Asi měsíc po vypuknutí pandemie přišel můj trenér s dlouhým seznamem věcí, které si musím pořídit, abych mohl trénovat doma. Koupil jsem si bosu, různé druhy činek, komponenty na kola, speciální sportovní výživu a další vybavení. Řekl bych, že tohle je jeden z mála pozitivních dopadů pandemie covidu-19. Naučili jsme se efektivně trénovat i v domácích podmínkách a s relativně nízkými náklady, a současně tržby prodejců sportovních potřeb musely za covidu neskutečně vzrůst.“
Striktní selekce triatlonistů
Triatlon je sport hodně založený na sponzoringu. Nebyl to v době pandemie covidu-19 problém, když se rušily vrcholné mezinárodní soutěže a triatlonisté nebyli nikde vidět?
„Rozhodně ano. Dost lidí si prošlo obrovskou mírou nejistoty. Jako sportovci jsme v době pandemie víc než vlastní výkony řešili, abychom nepřišli o nějakého partnera a tím pádem i o finance, které nám umožňují opatřit si vybavení a sport vůbec provozovat. Řada z mých kolegů o sponzory úplně přišla, což pro ně byla velká čára přes rozpočet. Popravdě si nejsem jistý, zda se jim tyto partnery podařilo vůbec získat zpátky. Já měl veliké štěstí, že mě v mé kariéře podpořily státní organizace, jako je vysokoškolské centrum Victoria nebo Česká triatlonová asociace. Český svaz také už od počátku pandemie tlačil na vládu, aby nám i v době lockdownů povolila tréninkovou přípravu. V podstatě se mi tím svaz stejně jako ostatním sportovcům postaral o to, abych mohl vůbec trénovat.“
Kdo z triatlonistů mohl v době lockdownů trénovat a kdo ne?
„Tohle byl podle mě největší problém českého triatlonu v době covidu, částečně je vidět ještě dnes. Ve většině sportů to totiž fungovalo tak, že se povolily tréninky reprezentantům, ale v triatlonu to takto udělat nešlo, protože reprezentantů je v tomto sportu opravdu hodně. Kdyby se povolily tréninky každému reprezentantovi, už by se rovnou mohly povolit úplně všem. Tehdy se hodně tlačilo na vládu, aby se toho povolilo co nejvíc. Spoustu lidí se na to dívalo sobecky. Proč by tamti mohli trénovat a já ne? První žádali o tréninky medailisté z evropských nebo světových soutěží, kteří si nárok na trénink zdůvodňovali reprezentací země. Pak ale o přípravu usilovali i mistři nebo třeba medailisté z republiky. Dospělo to až tam, že na svaz psali i lidé, kteří dělali triatlon jen jako hobby. Právě pro český triatlonový svaz bylo neskutečně náročné to vybalancovat. Nakonec to dopadlo tak, že triatlonisty s nárokem na trénink navrhoval svaz a schvalovala je hygiena.“
Jinými slovy svaz vybral nejlepší triatlonisty, kteří mohli trénovat denně, a kdo byl třeba jen o pár desetin horší, nemohl trénovat vůbec…
„Přesně tak to bylo. Vlastně jsme byli rozdělení do velmi uzavřených bublin podle výkonnosti. Věřím, že pro kvalitní triatlonisty, kteří nebyli vybráni, to muselo být psychicky neskutečně náročné a demotivující. Několik z nich také kvůli tomu se sportem skončilo.“
Pozitivní dopad pandemie
Prodělal jste nemoc covid-19? Jaký jste měl průběh?
„Nemoc jsem prodělal zhruba před dvěma lety. Setkání s covidem mi otevřelo oči. Průběh jsem měl opravdu náročný včetně horeček a problémy s dýcháním. Neumím si představit, co cítili staří lidé, dyž jsem já jako mladý sportovec měl takové problémy. Po uzdravení jsem chodil na přednášky pana doktora Dostála z pražského Centra sportovní medicíny, který nám radil, jak se po prodělání nemoci vrátit do tréninku. Nemálo triatlonistů naběhlo po covidu do plné zátěže a odvařili se až tak, že museli se sportem i úplně skončit. Pan doktor Dostál mi osobně doporučil, abych týden nebo dva chodil jen na procházky a až pak se začal pomalu vracet do tréninkové přípravy.“
Abychom to shrnuli: jaký má pandemie covid-19 dopad na český triatlon?
„Musím říct, že i přes všechny problémy a nepříjemnosti, se kterými jsme se v době pandemie potýkali, vnímám celkový dopad na dnešní triatlon víc jako pozitivní. V podstatě to protřídilo sportovce na mentálně silné, kteří zůstali, a na mentálně slabší, kteří s triatlonem úplně skončili. Vnitřně silné triatlonisty to pak ještě posílilo. Pandemie hodně stmelila i můj tým. Jsou to všechno úžasní lidé, kteří mi pomohli ty náročné časy přečkat. Jako triatlonisti teď navíc víme, jak lze trénink kombinovat, jak ho lze upravit. Když chodím dnes na tréninky triatlonu, má to úplně jinou úroveň než před covidem. Trenéři vědí, že abychom třeba zaplavali dobrý výsledek, nemusíme denně odtočit kilometry v bazénu. Dá se to kompenzovat třeba doma taháním gumy nebo jinými cvičeními. Současně ale musím říct, že se na můj vkus všechno zajelo až moc rychle do starých kolejí, což podle mě není úplně dobře. Nemoc, kvůli které jsme ještě nedávno nemohli ani z domu, už teď nikdo minimálně ve sportovním světě nebere vážně. Hodně věcí smetla se stolu i válka na Ukrajině.“
