Údery raketou vyměnil za rány pěstmi a kopy. V tenisu se Richard Pavluv (26) dokázal i přes pozdější start probojovat mezi TOP 50 nejlepších tenistů v Česku. Bílý sport mu ale nikdy pořádně neseděl a po ukončení hráčské kariéry se vrhl do bojových sportů. Našel se v kickboxu, ve kterém se v červnu stal mistrem republiky. „Z tenisu jsem býval frustrovaný, ale díky němu mohu dělat kickbox,“ řekl diplomovaný tenisový trenér.
Na výsledky ani přehnanou radost z úspěchů si nepotrpí. Když už Richard Pavluv nastupuje do ringu, vždycky zaměřuje svoji pozornost na kvalitu provedení jakéhokoliv pohybu a dosažení mistrovské úrovně. V minulosti se i kvůli nevhodně zvoleným tréninkovým metodám pořádně spálil, tak moc, že skončil na koronární jednotce. Čerstvý magistr z FTVS se hodně zabývá mentální stránkou, v mnohém se inspiroval od prvního českého šampiona UFC Jiřího Procházky, s nímž si dokonce zatrénoval.
Patří Jiří Procházka mezi vaše vzory?
„Dřív jsem hodně vzhlížel k Jirkovi Procházkovi, pak jsem zjistil, že každý musí najít vlastní cestu. Učím se tedy hlavně sám od sebe, vnímám své tělo a mysl, ne někoho jiného, kdo má třeba úplně jiné potřeby a myšlení. Samozřejmě je hezké mít vzory, ale opravdu se snažím vytěžit co nejvíc ze sebe.“
Obdiv k Procházkovi a dalším bojovníkům ovšem zůstává, nebo ne?
„Může mi to dát inspiraci, ovšem záleží na mně, jestli se budu cítit dobře a bude to správné. Jinak k Jirkovi Procházkovi chovám pořád obrovský obdiv. Neznáme se úplně osobně, ale koukám hodně na jeho videa i ze zápasů, kde se dá dobře navnímat.“
A co jste zpozoroval z videí českého samuraje?
„Před dlouhou dobou neměl úplně dobře ukotvenou mentální složku. Postupem času se však z něj stal velký válečník s tím, že mentální složka ho odděluje od ostatních průměrných zápasníků. Řekl bych, že to mi dal jako hlavní inspiraci.“
Na sociálních sítích máte i několik společných fotek. Stihli jste si také promluvit?
„Potkali jsme se poprvé v roce 2016 a už tehdy měl svoji mentální stránku hodně dobře obsáhlou. Ptal jsem se ho, jestli pracuje s nějakým mentálním koučem, protože jsem o tomto aspektu výkonu moc nevěděl. Mluví dost stroze, ale napřímo a řekl mi: ´To musíš najít sám v sobě.´“
Pochopil jste hned Procházkova slova?
„Ne, v tu chvíli jsem si říkal, co je to za kec. Jiná cesta k tomu ale nevede. Na to, aby člověk pochopil, o čem mluví, chce roky intenzivní práce sám na sobě. Když si Jirkovy podcasty pustím s odstupem času, pořád nalézám nové věci. Zkrátka s tím, co říká, jsem se ztotožnil, dává mi to smysl v životě. Touto cestou bych chtěl taky jít a bylo by úplně jedno, jestli bych dělal balet či krasobruslení.“
Měl jste tedy ještě možnost se s ním znovu pobavit?
„Později jsem měl s Jirkou ještě trénink, což bylo také fajn. Byl bych ovšem rád, kdybych měl tu čest s ním déle trénovat, sdílet žíněnku, abych mohl něco okoukat. Sen by byl sparing.“
Byl pro vás zmíněný trénink náročný?
„To tedy. Jirka je na tom fyzicky neuvěřitelně. Samozřejmě znám tréninky bojových sportů, jenže tohle byl intenzivní mazec. Takhle se rozhodně nedá jet každý den. Jak Procházka říká, byl to takový jeho nedělní BJP trénink. Jen to nebylo v neděli.“ (směje se).
Prozraďte, jak se v bývalém tenistovi probudila vášeň pro bojové sporty?
„Chtěl jsem je dělat odmala, už asi od šesti let, kdy jsem o tom řekl tátovi. Našel jsem si i nejbližší boxernu, tedy v kasárnách ve Staré Boleslavi. Říkal jsem, že chci boxovat, že se mi to líbí, ať tam zajede a přihlásí mě. Jeli jsme tam, šel dovnitř a asi po deseti minutách se vrátil s tím, že takhle malé děti neberou.“
Hodně vás to tehdy mrzelo?
„Byla to škoda, ale nechal jsem to plavat. Asi až v mých osmnácti mi táta řekl, že tehdy čekal jen deset minut, nikoho se na nic neptal a šel zpátky. Evidentně nechtěl, abych boxoval. (směje se)“
Zřejmě i z důvodu, že váš otec je pediatr.
„Přesně tak. Zná to, má zkušenosti s tím, co se boxerům děje. Doktoři tyto sporty spíš vnímají kriticky. Odmalička jsem ale pořád koukal, jak se někdo někde pere, třeba Chuck Norris v televizi. To mě bavilo. Táta mi také třeba vyráběl meče, se kterými jsme se řezali. Pořád jsem se chtěl rvát.“
Každopádně přednost dostaly souboje na tenisových kurtech.
„S tenisem jsem začal zhruba ve čtrnácti, což už je extrémně pozdě. Přesto jsem dokázal dohnat deficit v technice a dalších věcech. Nicméně sám v sobě jsem cítil, že to není úplně sport pro mě.“
Proč myslíte?
„Tenis je hodně o trpělivosti a v době, kdy jsem ho hrál, jsem ještě neměl takové mentální dovednosti jako teď. Pro mě byl tenis neustálý kolotoč, kdy jsem měl zápasy každý víkend a na kurtu jsem denně strávil klidně šest hodin. Typově mi to nesedělo, jak temperamentem, tak i somatotypem. Vždycky jsem byl na rychlé a krátké akce.“
Tři minuty v ringu jsou tedy pro vás pravděpodobně lepší než hodiny na kurtu.
„Rozhodně. Tenis byl pro mě vždycky strašně dlouhý, i co se týká pozornosti. To určitě hrálo roli, ale hlavně jsem si řekl, že v tenise už se nemám kam posunout. Bylo také hrozně těžké utáhnout to finančně, což je velká výhoda bojových sportů. Tenisté na profesionální úrovni jsou schopní dát kolem dvou set tisíc za měsíc, to kickbox se dá dělat za podstatně menší peníze. Jen pro srovnání, za lekci tenisu dáte zhruba tisíc korun, za skupinovou lekci kickboxu se může dostat na stovku.“
RICHARD PAVLUVnarozen: 8. 11. 1996 (26 let) v Praze |
V tenisu jsem nedokázal ocenit sám sebe
Vybavíte si, čím vás tenis na začátku zaujal?
„Abych byl upřímný, když se hodně zabývám mentální stránkou, měl jsem vnitřní pocit nedostatku. Řekl jsem si, že začnu sportovat a tím získám nějakou prestiž a oslovím lidi, abych byl ve společnosti brán vážně. Začal jsem tedy s tenisem, pořád jsem se zlepšoval, hrál první ligu, ale žádné příjemné pocity při naplňování mých cílů jsem necítil. Byl jsem frustrovaný a s tenisem skončil. Šlo mi hlavně o to zaujmout ostatní lidi, což byla to mylná představa.“
Byť jste byl z tenisu frustrovaný, na co budete nejraději vzpomínat?
„Paradoxně nejradši vzpomínám na to, když jsem hrál dobře a prohrál jsem. Já už v životě nechci dělat věci kvůli výsledkům. Ty mě nezajímají. Chci být hlavně v životě spokojený. Sport vám samozřejmě může zprostředkovat příjemné i nepříjemné emoce.“
A v kickboxu převládají příjemné emoce?
„Musím říct, že s kickboxem jsem zatím zažil hlavně příjemné pocity. Samozřejmě je to vždycky výzva, ale necítím takový tlak a tak nepříjemné emoce jako při tenisu, kde je to extrémně náročný. Pro mě byl vnitřně úspěch, když jsem se při hře cítil dobře, i když jsem prohrál. Povedlo se mi i vyhrávat, což bylo také fajn. Zcela objektivně bych bral jako mé nejlepší výsledky hraní v první lize, vítězství v německé Oberlize a čtyřnásobnou účast na mistrovství republiky seniorů.“
Předpokládám, že pro vás zmíněné výsledky nemají takovou váhu.
„Sportovci časem zjistí, že úspěchy nejsou to, co by přinášelo dlouhodobé štěstí. Pokud v tom chce člověk vydržet a skutečně se posunout na nějakou úroveň, musí mít především lásku k té činnosti a ne vidinu vnějších materiálních věcí, kterých může dosáhnout skrze sport.“
Dokážete si představit, jak jsou mentálně nastavení nejlepší tenisté na světě?
„Super otázka. Na toto téma jsem dělal diplomovou práci na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Zabývali jsme se právě mentální stránkou. Vybral jsem asi šest hráčů, kteří byli do třístého místa světového žebříčku. Mezi nimi byl i někdejší čtvrtý nejlepší tenista světa. U nich bylo krásně vidět, že výkonnost, které dosáhli, byla přímo úměrná úrovni jejich mentálních dovedností. Jinými slovy, mentální stránka skutečně rozhoduje nejen na top úrovni, ale už od začátku, jak člověk přistupuje k tréninku a na co zaměřuje pozornost. Výsledek se nedostaví sám. Trénink musí být systematický a splňovat přesně to, co hráč využívá v zápasech a prodat to v nich.“
A co jste ještě zjistil při rozhovorech s vybranými tenisty?
„Když jsem s nimi mluvil, bylo vidět, že je na ně vyvíjený obrovský tlak. Oni ale přemýšlejí trošku jinak než běžní lidé. Tlak si dokážou pro sebe přebrat takovým způsobem, že ho vlastně vnímají pozitivně. Berou to tak, že jim to je příjemné. V tom je lidská mysl krásná. Ptal jsem se i bývalého čtvrtého hráče na světě, co prožíval, když přišel na zaplněný stadion pro dvacet tisíc lidí.“
A co odpověděl?
„Všichni diváci sledují každý jeho pohyb, chybu, vítězný úder… Někdo by z toho mohl mít úzkost, ale on mi řekl, že mu to je příjemné navzdory obrovskému tlaku. Že je rád, když vidí, jak publikum sleduje, že zahrál tak dobrý balon.“
Vy byste si zřejmě jako tenista něco podobného nedokázal užívat, nebo ano?
„To samozřejmě souvisí i se sebevědomím, které jsem v té době a při hraní tenisu neměl. Jak jsem začínal pozdě, první roky jsem pořád prohrával, což ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Nedokázal jsem ocenit sám sebe. Do zápasů jsem kolikrát chodil s tím, že jsem poražený už před začátkem. Rozhodně bych si to tak neužíval.“
Zatímco v kickboxu to máte obráceně.
„Řekl bych, že ano. Samozřejmě jsem pokorný k ostatním fighterům, respektuju je, ovšem sám sebe dokážu ocenit a vidím, že jsem udělal obrovský posun.“
Tělo mi dávalo signály, ať zpomalím
Každopádně tenis jste neopustil úplně. Získal jsem magisterský titul v oboru trenérství v tenisu a jako kouč se i živíte. Baví vás tato práce?
„Musím říct, že škola (FTVS) mi dala opravdu hodně nejen do tenisu, ale především po všeobecné stránce sportu, což je naprosto klíčové. Mě obecně baví učit lidi, cokoliv. Asi to mám spojené s tím, že celkově rád pomáhám lidem. Říkám si, kdybych měl dost peněz, dělal bych to klidně i zadarmo. Rád předávám informace lidem, kteří o ně mají zájem. Nerad bych však trénoval a ani netrénuji někoho, kdo tam je z donucení a sám od sebe nechce.“
Našel jste se v trénování tenistů, nebo byste v budoucnu chtěl změnu?
„Když jsem se zamýšlel nad tím, co bych chtěl skutečně dělat, kdyby byly podmínky, tak bych mohl dělat trenéra bojových sportů, což by podle mě bylo úplně nejlepší. Baví mě hledat detaily, rozebírat boj a přenést vše do reality. To bych si dokázal představit jako ideál a samozřejmě zabývat se ještě mentální stránkou.“
Nově nastupujete do I. ČLTK Praha na pozici kondičního trenéra. Vnímáte to jako prestižní adresu?
„Takhle už to úplně neřeším. Chci především co nejlépe odvést svoji práci. Jak jsem říkal, že mě moc nezajímají výsledky, tak mě moc nejde ani o to, kde to je. Chci to zkrátka dělat dobře, být při práci sám se sebou spokojený, a aby i ostatní byli spokojení se mnou.“
Jak myslíte, že vás ovlivnil tenis do života a případně i do bojových sportů?
„Tenis obrovským způsobem formoval můj život, nejen ze sportovního hlediska či životního stylu. Utvářel i moji osobnost. Byl jsem tím naprosto pohlcen. Rozhodně mě přiměl k tomu, abych se zabýval mentální stránkou. A do kickboxu mi dal… no nevím, jestli to byl přímo tenis, ale určitě jsem získal pohybový základ. Co je také potřeba říct, dalo mi to práci, díky které teď můžu dělat kickbox. To je pro mě hlavní.“
Vím, že v tenisu jste kolikrát šel s přípravou až za hranu, až vám tělo udělilo stopku. Můžete přiblížit, co se stalo?
„Skončil jsem na koronární jednotce, měl jsem vyplavovaný troponin do krve, což může být známka infarktu, ale taky se to většinou děje při nějakých dlouho trvajících činnostech jako například při maratonu. Tělo mi dávalo signály, ať zpomalím, že jdu za hranu svých sil.“
Dost drsná lekce. Byla určitým způsobem přínosná?
„Rozhodně. Tenis mě naučil jednu důležitou věc – vnímat sám sebe a situace, ve kterých se člověk ocitá. Dává nám to signály nejít proti tomu. Člověk pak tvrdě narazí, jako se to stalo víckrát mně po fyzické i psychické stránce. Naučil jsem se respektovat svoje tělo, a co mi říká. Když se necítím, na trénink prostě nejdu a nebudu se hnát jen za výkonem. Má to tak spousta lidí. V tenisu jsem si nakládal, protože jsem si pořád připadal, že v tom nejsem tolik dobrý, že potřebuji trénovat víc. To je ale past. Kéž by se tohle dostalo k ostatním lidem. Tím, že budou neustále trénovat fyzickou složku, nebudou mít ze sebe lepší pocit.“
Cítíte, že nyní jste získal balanc a víte, co si můžete dovolit?
„Balanc je nesmírně důležitý, ale musím dělat to, co mě v té rovnováze udrží. Troufám si říct, že takhle to má více lidí. Už i Jirka Procházka říkal, že je potřeba se v tréninku udržovat pořád ve středu, to samé platí i v životě. Kdo bude příliš pracovat, za nějakou dobu vyhoří. Pořád se tedy snažím držet si nějaký svůj střed.“
Záliba v bojových sportech ve vás byla od dětství, ale jak jste se vlastně dostal ke kickboxu?
„Začínal jsem s brazilským jiu-jitsu, což mě tolik nebavilo. Přišlo mi nereálné ve skutečném boji. Pak jsem tomu dal pauzu, jelikož jsem hrál tenis, až později jsem se dozvěděl o kickboxu. Začal jsem chodit na hodiny a bavilo mě to. Po konci s tenisem jsem chtěl dělat něco, co mi je přirozené. To byl pro mě boj, ale měl jsem jednu potíž.“
Povídejte.
„Hodně velký strach. Až úzkostně jsem se bál nějakého konfliktu a opravdové konfrontace, když lítají rány. Na druhou stranu to pro mě byla a je výzva. Musím říct, že jsem se za tu dobu obrovsky posunul. Když to vedete rozumně, začínáte lehce a postupně přitvrzujete, člověk si zvyká.“
Už jste ten strach dokázal překonat?
„Pořád tam je, ale samozřejmě se zmenšil. Řekl bych, že je do života důležité se strachem umět pracovat a rozkrýt, čeho se vlastně bojíte. Pak už záleží na tom strach nějakým způsobem přijmout. To už je hodně o mentálním aspektu, čemuž se já poslední tři čtyři roky intenzivně věnuji.“
Mistr ČR? Potvrzení, že jdu po správné cestě
Lákalo by vás vyzkoušet si MMA?
„Určitě by mě to lákalo. Rád na MMA koukám. Boji na zemi úplně nerozumím, ale postoji celkem ano. Na dovolené jsem si říkal, že bych chtěl nyní zavést aspoň jednou týdně trénink wrestlingu a samozřejmě se dál rozvíjet i v těchto oblastech. Rozhodně chci ovšem dál zápasit v kickboxu, klasickém boxu. MMA přijde na téma, až se naučím práci na zemi a wrestling.“
Utkvěl vám v paměti první kickboxový zápas případně nějaký výrazný moment ze začátků?
„To nebylo ani tak o zápasech jako spíš o trénincích, které jsou pro mě těžší než zápasy. Vybavuji si, že když jsem šel při jednom z prvních tréninků na sparing, kolega mi hned vyhodil čelist, že jsem se nemohl dva týdny najíst. To bylo dobrý.“ (směje se)
Zkušenosti vás ale posílily.
„Myslím si, že je to hodně tím, že lidi nevědí, co přijde v zápase. Když už ale máte nějaký dovednosti, soustředíte se na jiné věci než dostat ránu. Soustředíte se na pohyb, načítáte si soupeře a přemýšlíte, co provedete. Hlava už není zaměstnaná jen tím, abych nedostal bombu.“
Údery raketou, nebo rány boxerkou? Co je pro vás náročnější?
„Čistě subjektivně byl pro mě rozhodně těžší tenis. Na druhou stranu v kickboxu si sáhnu rychle a intenzivně na dno svých sil. V tenisu to ale pro mě bylo náročný až vyčerpávající po dlouhý časový úsek.“
V červnu jste vybojoval titul mistra České republiky a rovnou ve dvou kategoriích. Byť výsledkům nepřikládáme velkou váhu, má pro vás tento triumf nějaký význam?
„Pro mě to je opět jen vnímání toho, jakou mi to dává zpětnou vazbu z tréninků. Potvrdil jsem si, že jdu po správné cestě, že mám takhle trénovat dál. Už jsem zahodil nějaké emoce a euforii okolo, pro mě to opravdu znamená jen správnost cesty.“
Bezpochyby výborné potvrzení.
„Určitě. Cením si za to hlavně mých dvou trenérů. Petr Kotík, který mi hodně pomáhá s nohama a celkově s jejich propojením s rukama, je super člověk po lidské i sportovní stránce. Druhý trenér Jirka Havel je dost podobný, jen mě má čistě na ruce. Oba mají velkou zásluhu na tom, že jdu tak rychle nahoru. Z mého pohledu mám nejlepší trenéry v republice.“
Jaké máte další cíle v kickboxu či celkově v bojových sportech?
„Nemám to úplně cílené na kickbox, ale spíš na sebe samotného a můj život. Nezajímá mě, jestli vyhraju nějaké tituly. Upřímně mi to je jedno. Když už se pro to rozhodnu, chci přijít do zápasu, odvést stoprocentní výkon a být se sebou spokojený nehledě na výhru či prohru. Chci se posouvat jako člověk a zápasník dál. Co přijde, to přijde, tomu jsem otevřený. S trenérem nejspíš vyrazíme do zahraničí na amatérské turnaje a uvidíme, jak se mi bude dařit.“
Stačí se podívat na vaše sociální sítě a člověku dojde, že jste zběhlý cestovatel. Máte destinaci, která vás nejvíce ohromila?
„Rozhodně Indonésie, konkrétně ostrov Sumatra. Je to místo, které pro náš západní svět není úplně pochopitelné. Řekl bych, že z hlediska služeb to není úplně dobře zařízený stát. S Thajskem a dalšími turistickými místy se nedá srovnávat. Bylo to tam ovšem nádherné. Trekování v džungli, chytání ryb, potápění se. Určitě bych také doporučil Vietnam, který mě okouzlil především tím, jak tam jsou lidé hodní a milí.“
Sedí vám více asijská mentalita?
„Je mi příjemnější. Vietnam má ovšem i krásnou přírodu a především výborné jídlo. Jinde v Asii nemají tak pestrou kuchyni, třeba měsíc jsem tam jedl jenom dvě jídla. Vietnamská kuchyně je ale velice rozmanitá. To byla paráda.“
Pavluv očima trenéraPetr Kotíkosminásobný mistr světa v kickboxu, Bojovník roku 2006, šéftrenér KOSAGYM V Česku šel rychle nahoru, teď cizina„Řekl bych, že Ríša je případ sportovce, který tenis dělal velice dobře a teď to úročí v tréninku a celkově v kickboxu. Bojové sporty mají trošku handicap v tom, že sportovcům obecně chybí běhání, skákání, nějaká základní atletika. Ríša už s tím přišel z tenisu. Umí se také připravit na výkon v turnaji. Velký plus má i v kondici. Pro něj je tedy hlavně důležité se dostat do techniky a taktiky sportu, což se podle mého názoru docela daří. Už jen podle toho, jak zápasí v Česku, jeho výsledky jsou celkem rychle na nejvyšší úrovni. Nyní se uvidí, jak se mu bude dařit v zahraničí. Měl by to být logický postup každého fightera. Čeští soupeři už jsou zmapovaní a co si budeme povídat, není jich tolik. Hlavní soupeření je za hranicemi. Rozhodně nechci říct, že bychom měli špatné zápasníky, ale nemáme takový počet. Pro Ríšu by byla škoda toho nevyužít nebo aspoň nezkusit popasování se světem. Určitě má tah na bránu, je cílevědomý.“ |
