Marie Sehnálková
Premium
23. října 2023 • 11:00

Český transgender sportovec o účasti na závodech: Nevíte, čím procházíme

Vstoupit do diskuse
6
TOP VIDEA
Bořil v ofsajdu? Asi ano, ale žádný záběr není stoprocentní. Nejasná ČK pro Petráka
SESTŘIH: Boston - Toronto 2:3. Pastrňák dal první gól v play off, rozhodl ale Matthews
VŠECHNA VIDEA ZDE

Trénuje box, píská hokej a má rád matematiku. Třicetiletý Theodor Štreit je příjemný a charismatický mladý muž. Málokoho by napadlo, že sympaťák z Olomouce se před několika lety pokusil vzít si život. Důvod? Necítil se dobře ve svém těle. Narodil se totiž jako Tereza. K vlastnímu sebepoznání ho přivedl sport.



Sportovním světem hýbou spory o startech transgender sportovkyň v závodech žen. „Mrzí mě, když se někdo, kdo neví, čím si ti lidé prochází, vyjadřuje o tomto tématu apriori velmi negativně,“ říká Theodor Štreit, který zhruba před šesti lety prošel tranzicí, tedy přeměnou ze ženy na muže. „Mezinárodní sportovní organizace neví, jak se k tomu postavit. Myslím, že by se měla především nastavit nějaká obecná pravidla,“ dodává muž, který tvrdě pracuje na tom, aby si co nejdřív mohl splnit svůj životní sen – absolvovat boxerský zápas.

Kdy jste přišel na to, že je s vámi něco jinak než s jinými ženami?
„Jistou rozdílnost jsem si uvědomoval celý život. Začalo to už někdy ve školce. Nesnášel jsem dívčí věci. Moje mamka si vždycky strašně přála holčičku, takže mě navlékala do šatiček, česala mě… Já to ale nesnášel. Nechtěl jsem nosit dívčí barvy, sukně ani sponky ve vlasech. Byl to docela boj, ale naštěstí to pak vzdala. Na základce už jsem si nosil, co jsem chtěl. Byl jsem na krátko ostříhaný a nejčastěji mě bylo vidět v neutrálním volném oblečení. Spolužáci si uvědomovali rozdíly mezi mnou a dalšími holkami ze třídy a začali mi přezdívat Terezián. Nijak jsem to ale neprožíval.“

Přátelil jste se spíš s děvčaty, nebo s chlapci?
„Bavil jsem se spíš s holkama. Sice každému bylo na první pohled jasné, že jsou mezi námi rozdíly, ale vycházel jsem s nimi v pohodě. Vždycky mi ale docela vadilo, když jsme se měli společně převlékat do tělocviku. Musel jsem si zalézt do kabinky, nemohl jsem s nimi být v jedné místnosti. Z nějakého důvodu jsem se při tom cítil vždycky hrozně nepříjemně. Naopak s klukama jsem se dřív moc nebavil. Vadilo mi, že mají, co já jsem mít nemohl. Záviděl jsem jim, jak je přijímá společnost a jak mají některé věci úplně jednoduché, kdežto já na ně musím tvrdě makat.“

Na základní škole jste začal dělat ju-jitsu. Jak jste se k tomu dostal? Není to úplně typický dívčí sport.
„Bylo to někdy v první nebo ve druhé třídě na základce. Tehdy jsem škádlil spolužačku a všiml si toho jeden kluk, který se jí zastal. Vzal mě a vyzdvihl mě do výšky. Už nevím, jestli jsem se mu vysmekl nebo mě pustil na zem, ale spadl jsem na hlavu. Bylo mi pak špatně, takže to řešila i mamka. Na základě toho se rozhodla, že mě přihlásí do nějakého kroužku, abych se uměl bránit. Deset let jsem pak dělal ju-jitsu. Nesmírně mě to nadchlo. Líbilo se mi, že jsou tam všichni v kimonech a neřeší se, jestli jste holka, nebo kluk. A hlavně mi to šlo. Když jsme se rozdělovali do týmů, trenér vždycky říkal, že já jsem za dva kluky. Díky tomu mě začal brát i na různé ukázky, vystoupení, show… Miloval jsem to a úplně jsem tím žil. Ve čtrnácti jsem pak začal dělat reálnou sebeobranu, kde se situace podobaly těm, které můžete zažít i na ulici. Součástí přípravy na tyto situace byl i box a já se v tom úplně našel. Vedle boxu jsem v té době taky začal pískat hokej.“

Pískat hokej je psychicky náročné

Jak jste se dostal k pískání?
„Měl jsem tehdy nejlepší kamarádku, která hokej úplně zbožňovala, takže jsme do toho šli spolu. Holky na téhle dráze mají menší konkurenci, takže se za relativně krátký čas můžou dostat docela vysoko. Já jsem navíc měl výhodu

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
6
Články odjinud


Články odjinud