POLEMIKA o Sportovci roku: Je první místo Josefa Dostála nepochopitelné?
Je víc olympijské zlato, nebo triumf na legendárním Wimbledonu? Členové Klubu sportovních novinářů postavili o něco výš vítězství na Hrách v Paříži, a proto se Sportovcem roku v tradiční anketě stal kajakář Josef Dostál. Druhou tenistku Barboru Krejčíkovou porazil o padesát bodů, další olympijský šampion kanoista Martin Fuksa skončil třetí. Redaktoři deníku Sportu Martin Hašek a Jan Jaroch se v POLEMICE přou, kdo si prvenství zasloužil víc.
Martin Hašek
Dostál uspěl v nejtěžší konkurenci, té historické
Vybírat českého Sportovce roku je čest a velká zodpovědnost. Jsme slavný sportovní národ a v desítce jsou pokaždé mistři oboru. Jak je těžké z nich volit vítěze, jsem poznal v posledních dnech, když jsem o tip poprosil několik sportovních hvězd. Legenda Milena Duchková-Neveklovská, tenistka Kateřina Siniaková i oštěpař Jakub Vadlejch zvolili diplomacii, než by řekli jedno jméno.
Když teď víme, že členové Klubu sportovních novinářů vybrali za letošního vítěze Josefa Dostála, moc dobře vím proč. Jedním z hlavních důvodů je neobyčejná konkurence, z níž díky zlaté olympijské medaili z Paříže vyčnívá jeho fantastická kariéra. Nejde o porovnání s ničím menším, než s celou báječnou historií českého sportu.
V dějinách letních olympiád existuje jediná česká sportovkyně, která má víc medailí, než on. A její jméno mluví za všechno: Věra Čáslavská.
Dostál měl v Paříži unikátní šanci korunovat své mnohaleté úsilí. Výjimečný byl od mládí. Se svými 202 centimetry byl v kajaku zjevením, něco jako Usain Bolt se svým dlouhým krokem na atletické stovce. V čtyřkajaku získal svou první olympijskou medaili už v devatenácti, ale brzy se rozhodl jít po vlastní cestě. V roce 2014 vyhrál mistrovství světa na olympijském kilometru ve čtyřkajkaku i v singlu. Medaile pak sbíral dál, ale na další zlato v olympijské disciplíně čekal až do Paříže.
Přiletěl do ní už jako česká legenda. Měl čtyři olympijské medaile a šanci srovnat počtem placek běžce Emila Zátopka s gymnastou Ladislavem Váchou. A taky oštěpaře Jana Železného, který zatím jako jediný Čech získal medaile na čtyřech letních olympiádách.
Dostál si za svým cílem šel odvážně. Dva roky před Paříží ukončil spolupráci s osvědčeným koučem Karlem Leštinou a svěřil svůj osud parťákovi Pavlu Davídkovi. Když viděl loňský úspěch kanoisty Martina Fuksy, s otevřenou myslí si vzal to nejlepší z jeho cesty. A v Paříži ho čekal závod jeho života.
Rychlostní kanoista nemá čtyři grandslamy v roce jako tenisté. Naopak musí všechno prodat v jediném závodě, jednou za čtyři roky. I kanoista Martin Fuksa to zvládl v Paříži na zlato, které pro něj prolomilo olympijské prokletí. Pro Dostála znamenalo poslední kamínek do symbolické koruny jeho kariéry.
Je to muž, který vyrovnal Zátopka i Železného. Muž, který dorostl legendám. Je zjevné, že tahle historická váha jeho zlata pohnula hlasující k tomu, aby v nesmírně složité volbě mezi českými sportovními hrdiny vybrali právě jeho.
Jan Jaroch
Nevynucená chyba. Na piedestal patří Krejčíková
Pro začátek jedno přiznání – jako vítězku v anketě Sportovec roku jsem volil Kateřinu Siniakovou. Olympijské zlato, dva grandslamové tituly a tři další vyhrané turnaje, konec roku jako světová deblová jednička, během něj kariérní maximum v singlu. V jejím komplikovaném a zároveň životním roce se dokonale snoubila síla olympiády s úspěchem v individuální části sezony. Ale chápu, v očích hlasujících je to „jen“ debl.
Pokud však přistoupíme na tuhle logiku, pak je nepochopitelné první místo Josefa Dostála. Sympaťák od vody v jednatřiceti urval pátou olympijskou medaili a první zlatou, s Martinem Fuksou mírnili český debakl v Paříži. Ale pořád je to přeci „jen“ rychlostní kanoistika, sport s menší konkurencí a globálním dosahem i ve srovnání s tenisovou čtyřhrou.
Ankety v olympijských letech obvykle přinášejí kroucení hlavou, jejich výsledky diktuje náboženství pěti kruhů. A v tenisově zhýčkaném Česku na to doplatila Barbora Krejčíková. Do včerejška platilo s jedinou výjimkou pravidlo, že wimbledonský titul v červenci znamenal v prosinci vítězství ve Sportovci roku. Jedinou „chybou v Matrixu“ byl ročník 1998, kdy ani zisk talíře Venus Rosewaterové nestačil Janě Novotné, bývalé trenérce Krejčíkové, k tomu, aby překonala nadpozemské výkony hokejového brankáře Dominika Haška v Naganu. Se vší úctou k Josefu Dostálovi, jeho tři a půl minuty finálového pádlování na kanále ve Vaires-sur-Marne takové emoce jako kdysi Dominátor nebudily. To už v paměti mnohem víc zůstala vrytá letošní semifinálová otočka Krejčíkové proti Jeleně Rybakinové či pevné nervy ve wimbledonském finále s Jasmine Paoliniovou.
Z olympijských her má Česko a Československo dohromady 83 prvenství. Wimbledon, který se koná už od roku 1877, tedy o dvacet let déle než novodobé olympiády (a každoročně, nikoliv jednou za čtyři roky), dokázala ve dvouhře ovládnout pouze čtyři jména reprezentující naši zemi. Čísla jasně ukazují, co je výjimečnější počin.
Ano, Krejčíková neměla zdaleka ideální sezonu. Také za ni od Sportu dostala v tenisovém vysvědčení pouze dvojku. Její dva týdny na londýnské trávě byly ale největším jednorázovým úspěchem, jaký český sportovec letos udělal. Přesto končí v novinářské anketě jako druhá – v tenisovém slangu první poražená. A to je nevynucená chyba.
