Milionář Kalemba vybrakoval Superlov: Člověk se bojí, aby nebyl za blbečka. Pomohly terapie
Přichází Jiří z Kladna. Takhle uvítal v dalším díle populární televizní soutěže Superlov moderátor Ondřej Sokol sportovního komentátora Jiřího Kalembu. Ten se netají tím, že je velkým fanouškem nejrůznějších kvízů a v Superlovu to dokázal. Odnesl si totiž nejvyšší výhru jeden milion korun. V rozhovoru pro web iSport se rozpovídal o pocitech, které s ním během natáčení cloumaly, o rozjetí nového televizního kanálu Sporty TV, ale i o tom, jak mu pomohly terapie v hledání lepší verze sebe sama. Navíc nechybělo zase tolik a po úspěšném natáčení se z něj mohl stát další lovec.
Netaktní dotaz na úvod. Už ten balík přišel na účet?
„Ano! Natáčelo se už 3. ledna. Tam mi řekli, že výhra přijde za nějakých devadesát dní. Začátkem dubna to cinklo.“
Jaký to byl pocit, když jste si kontroloval internetové bankovnictví?
„Velice nevšední. Takovou sumu jsem na účtu nikdy neměl. Zároveň ale musím dodat, že vzhledem k tomu, jak se pohybují ceny všeho, tak se necítím, že bych se měl přestat v životě snažit, protože mám vystaráno. Je ale super, že si člověk může víc plánovat věci dopředu a nemusí být ve stresu z toho, že se porouchá auto a rozbije pračka, jako to má řada lidí. A je potřeba dodat, že nejsem milionář, přišlo to zdaněné. Hezky to zhodnotil můj kamarád z gymplu, který mi napsal, že mi konečně za mé chytračení někdo zaplatil. Za pár minut stresu je to dobré bolestné.“
Přihlásil jste se sám, nebo to udělala nějaká dobrá duše z vašeho okolí?
„Chtěl jsem do Na lovu. Říkal jsem to i v tom díle, že jsem obrovský fanoušek té soutěže a kvízů obecně. Lovci mi přišli jako velmi zajímavé osobnosti. Chtěl jsem je zkrátka potkat. A produkce se mi ozvala, že by mě brali spíše do Superlovu.“
Jak jste zvládl casting do soutěže?
„Probíhá online, asi jsem se jim nějak zalíbil, tak mi právě pak po nějaké době dali vědět, že by mě chtěli do Superlovu. Pár lidí se mě ptalo, jestli to byl nějaký VIP díl, protože to berou tak, že jsem, řekněme, známá postava. Nemyslím si, ale že spadám do kategorie Roberta Záruby nebo Míry Bosáka. Podle mě jsem spadl do nějaké kategorie, že zajímavě mluvím a mám nějaký příběh, tak mi dali šanci.“
Platí takové to otřepané klišé, že doma z gauče je to jednodušší?
„Fakt to tak je. Přímo na místě si člověk není jistý vůbec ničím. I na tu první otázku, jakým jazykem psal Jonathan Swift, jsem odpovídal tázacím tónem. Možná někdy při zkouškách ve škole nebo při vypjatých pracovních situacích jsem byl v podobné zóně jako tam. Soustředil jsem se jen na to, co říká Ondřej Sokol.“
Přitom ale máte výhodu, že jste na kamery zvyklý.
„Ona je to ale zkušenost, kterou člověk jen tak nezíská. Najednou se bojíte udělat chybu, abyste nebyl za blbečka. Dostal jsem se do nějaké mentální levitace.“
Já byl v Na lovu, takže vím, o čem mluvíte. Kdo si to nezažil, nepochopí. Zároveň je ale taky asi něco jiného, když člověk komentuje, nebo prodává všeobecné znalosti, že?
„A taky je něco jiného, když jsem v basketbalovém studiu jako nějaká persona, která o tom sportu mluví, protože mu rozumí. V tomhle jsem si uvědomil, že jsem měl nevýhodu oproti drtivé většině soutěžících. Případný neúspěch totiž soutěžící pocítí maximálně ve svém nejbližším prostředí. Jak znám toxicitu sociálních sítí, tak si umím představit, že by mi to někteří lidi dali sežrat.“
Když jste dostal od lovců nabídky, měl jste hned jasno, že zkusíte hrát o milion?
„Ty ostatní nabídky si ani nepamatuju. Věděl jsem, že si to chci hlavně užít. Mám rád výzvy a neustupuju.“
Odchod z ČT? Pocítil jsem, že potřebuju něco jiného
V Na lovu jsem dostal dvě sportovní otázky, naštěstí jsem věděl, ale bál jsem se, abych na něčem z naší branže nepohořel. Měl jste to podobně?
„Ano. Nejhorší scénář pro mě byl, že bych nevěděl nějakou tu otázku při možnostech A, B a C. Asi můžu říct, že hned po tom díle jsem byl osloven, jestli nechci zkusit pozici lovce, takže jsem prošel nějakými testy, na konci měly být kamerové zkoušky. Právě v tomto testování jsem na sportovní otázce s možnostmi pohořel. Cítil jsem se fakt špatně. Beru to tak, že ve sportu jsem silný, ale člověk logicky neví úplně všechno. Jsem člověk, kterému v životě hodně pomohly terapie. Ušel jsem nějakou cestu, abych se nenechal paralyzovat strachem z neúspěchu.“
Takže terapie vám pomáhají snášet tlak, kterému čelí sportovní komentátor i soutěžící v Superlovu?
„Chodím na ně pravidelně přes dva roky. Dostal jsem se k tomu po rozvodu. Potřeboval jsem si nastavit, jak na mě dopadají některé věci ohledně dětí a bývalé ženy. Člověk si sám úplně poradit nemůže, i když si připadá v pohodě. Nestydím se za to. Říkávám, že terapie je něco jako STK pro hlavu. Na terapii jsem o sobě zjistil spoustu věcí, které mi hodně pomohly v současné práci a v přístupu k lidem.“
Můžete být konkrétnější?
„Neberu si věci tolik osobně. To, jak se ke mně někdo zachová, nevypovídá nic o mně, ale třeba jen o jeho momentálním rozpoložení. Nenesu si tolik negativních věcí s sebou. Je nutné si umět poradit s negativními emocemi a stresem. Každému bych něco podobného doporučil. Zejména v dnešní době, kdy máme náročná zaměstnání a procházíme náročnými vztahy. Abych byl lepším člověkem, tak je pravidelná psychická očista super. A to říkám, přestože jsem nastavením spíše flegmatik.“
Od očisty duše pojďme ještě lovit. Zaujalo mě, že jste říkal, že jste koketoval s pozicí lovce. Proč to neklaplo?
„Den po mém natáčení Superlovu se mě produkce ptala, jestli bych měl zájem to zkusit. V euforii po výhře jsem řekl, pojďme do toho. Týden na to jsem měl první online kolo pohovoru, kde na mě čekalo sto otázek. Docela vysoké procento jsem měl dobře, takže jsem prošel dál. Připadalo mi, že se nemusím bát kamerových zkoušek, to předtím jsem nějak zvládl, ale nakonec mi produkce řekla, že jsem vlastně podobný typ jako Kalkulátor, takže mě spíš nevezmou. Je ale fakt, že když jsem se potkal s ostatními lovci, tak nevím, co bych tam mezi nimi dělal. Oni jsou úplně někde jinde svými vědomostmi. Byl bych asi takovým Jánošíkem, který by lidem dával peníze. Můžu si odškrtnout, že jsem byl poměrně blízko tomu stát se lovcem, což je v mém hodnotovém žebříčku vysoko. Raději tu soutěž budu zase sledovat z gauče.“
Dosud si milion ze Superlovu odnesl málokdo. Dá se vůbec během té krátké doby taktizovat?
„Jestli jsem se v něčem připravoval, tak na vnímání časových rozdílů. Moje děti i přítelkyně na mě chrlili otázky v rámci přípravy. Nejlepší taktika na místě je neřešit, že něco člověk neví a jet dál. Hodně lidí se tím rozhodí. Vůbec jsem nesledoval, kolik času zbývá jim. Klidně bych Sokolovi takhle odpovídal čtvrt hodiny.“
Prokázal jste velké vědomosti, ale měl jste tam dvě, tři zaváhání. S takovou bilancí většinou milion neklapne. Pomohlo hodně i zaváhání lovců, že?
„Měl jsem možná štěstí, že jsem měl některé otázky kratší, ale je fakt, že se dvakrát zasekli. Tím mi dali takové čtyři sekundy k dobru. Obdivuju v tomhle třeba Belladonnu, která skoro skáče z toho balkónu, jak hlásí odpovědi pomalu v polovině otázky. Oni jsou fakt bedny. Musím ale říct, že jsem si byl docela jistý. To mě pak opustilo až při té akademii a testování, zda bych se mohl stát lovcem. Tam se mi potvrdilo, jaké mám mezery v operách, malířích a podobně.“
Myslím, že za rok se můžete přihlásit znovu. Chtěl byste se zúčastnit podruhé?
„Jestli mi to pravidla dovolí…“
Byl jste přizván k založení sportovní televizní stanice SportyTV, teď výhra v Superlovu, cítíte se na vrcholu svého dosavadního života?
„To je zajímavá otázka. Neuvažoval jsem o tom, ale mám husí kůži, protože tomu tak asi je. Když to vezmu od chvíle, kdy jsem se rozhodl sportovní novinařině věnovat, tak jo. Studoval jsem, jezdil jsem na ranní směny do rádia, nočním autobusem domů na Kladno po směně v Lize mistrů, člověk nemá volné víkendy ani svátky. Najednou přijde větší šance a třeba i olympiáda. Člověk se ohlédne a řekne si, že toho neudělal úplně málo. Nepotřebuju, aby se mi lidi klaněli, ale mám pocit, že za mnou nějaká práce je. A plánoval jsem si, že v jisté instituci zůstanu celý život. Aspoň jsem si to myslel. Vydal jsem se ale vlastní cestou, za to si sám sebe vážím. Z nuly jsem pomohl rozjet sportovní kanál. Je to o trpělivosti, tohle není sprint, tohle je maratón.“
Pro mnoho lidí jste primárně spojem s Českou televizí. Proč jste vlastně odešel?
„Taky jsem tam byl šestnáct let. Už jsem tam měl svou pozici, ale jistou roli trochu sehrál i Eurobasket 2022 a kauza kolem mě, kdy se Ondřej Novotný divil v podcastu Kudy běží zajíc, že nekomentuju zápasy Eurobasketu. Hodně se to řešilo na sítích a nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat. Pak jsem dával rozhovor k celému šampionátu a vyjádřil jsem se k tomu, že jsem nekomentoval, protože mě Jakub Bažant nenasadil. Tečka. Obrátilo se to proti mně. V tu chvíli jsem pocítil, že potřebuju něco jiného, odešel jsem a začal se rozhlížet. Nabízely se jiné sportovní televize, ale tam jsem zase pochopil, že jakýsi cejch České televize taky něco znamená. Tak jsem si řekl, že snad budu muset mít svou televizi, abych ještě někdy něco komentoval. Po roce tak přišla nabídka pomoci s rozjezdem Sporty TV a už to bylo.“
Sporty TV v březnu oslavila první rok existence. Jaká je její pozice oproti konkurenci?
„Kromě pozice šéfredaktora jsem převzal ještě větší zodpovědnost za program. To s sebou nese hodně logistiky a plánování. Ten kanál vznikl s nějakým záměrem pomoci českému sportu. Základem měly být české halové sporty, které v mainstreamu nejsou tolik vidět. Má to logiku, protože nejsou úplně nejsledovanějším produktem. Věci se ale v čase mění na základě prostředí v jednotlivých sportech. Nakupujeme i věci ze zahraničí. Bojujeme s distribucí signálu, kdo nás zatím může naladit. Přemýšlíme o dalších možných cestách, vytváříme pilíře vysílání. Každý měsíc to poznávám a baví mě, že se posouváme. Nezaslechl jsem za ten rok, co fungujeme negativní feedback na naše komentátory a na energii, kterou tomu dávají. To se mi líbí, protože přesně tohle tomu chci dát. Nechci naopak dělat z našich studií zbytečnou vědu a zahlcovat diváka čísly. Jsme dál, než jsem si myslel, že za rok existence můžeme být.“
