Ester Ledecká: Jak řídí nejslavnější sportovkyně současnosti?

Na lyžařské a snowboardové svahy se poprvé postavila ve třech respektive v pěti letech. Tedy ve stejném věku, kdy na klíně rodičů a prarodičů poprvé poznávala, jaké je to vozit se v autě. S ním si oficiálně začala tykat hned v osmnácti. Po čtyřech letech za volanty většinou terénních aut k ní patří řízení skoro stejně jako lyže a snowboard. „Jezdím po celé Evropě. Pamatuji si, jak si celá rodina oddechla, když jsem si dodělala řidičák. Už mě nemusí vozit,“ přiznává.

Že začnete jezdit hned v osmnácti, tedy bylo skoro jisté, že?

Jednoznačně. Nenávidím hromadnou dopravu, takže cestovat na tréninky znamenalo vlastně den co den zapřahat rodiče. A svoboda je to i pro mě. Mohu mít rádio na plný pecky, zpívat si nahlas a vůbec dělat kraviny.

Jaké to bylo, přesednout ze sedadla spolujezdce za volant?

Pěkná divočina! Já si třeba celý předchozí život neuvědomovala, že se jezdí vpravo. Vážně! Jako náctiletá jsem si myslela, že auta patří doleva, a to jsem se v nich nacestovala.

Jak je to možné?

Jsem z jiné planety. I v autě! Na jiné vysvětlení nepřijdu…

Samotné řízení vás nezaskočilo?

Jenom brzda s plynem. Občas jsem si je pletla. Takže jsem pak třeba na Lefkadě pořádně hoblovala trávník. Ale to už je čtyřletá minulost.

Kdo vás učil řídit?

Hlavně děda. Volant jeho škodověnky byl asi první, který jsem držela.

Vaším dědou je slavný hokejista, mistr světa a stejně jako vy několikanásobný medailista z olympiády Jan Klapáč. Proč on, a ne třeba táta, zpěvák Janek?

Ani nevím. Že by tím, že byl zrovna blízko a měl čas? Ale řidičsky se mi dost věnovala i maminka. Oba ale měli divný povely. To bylo pořád jen: „Přidej, šlápni na to! Takhle ho nepředjedeš, to se za ním budeme ploužit celou cestu.“ Řekla bych, že jsem neměla úplně normální šoférskou výchovu.

Na prkně jezdíte bez doprovodu od pěti let, ve voze od osmnácti. V čem je to jiné?

V autě nemusím tak často do zatáčky. A jsem ráda. V autě mě láká spíš dlouhá dálnice, pořád rovně. Rozdíl je samozřejmě v tom, že víc zapojuji ruce a mám volné nohy: na svahu jsou pořád pevně přidělané na lyže, na prkno, v autě mi víc skotačí. Asi největší rozdíl je v tom, že vozu musím důvěřovat, zatímco na lyžích či snowboardu je všechno na mně a po těch letech si věřím skoro stoprocentně. Na druhou stranu řídit jsem se naučila mnohem rychleji.

I couvat? Jízda pozpátku k vašemu sportování moc nepatří, ne?

To ne, i když tu a tam jsem na prkně a lyžích pozpátku jela. Ale v autě je to nutnost, a začátky nebyly úplně O. K. Třeba do řady na parkovišti jsem v době, kdy jsem před čtyřmi roky začínala, zajížděla třeba na šestkrát a fronta vystresovaných řidičů byla delší než na vlek.

Vaše auta, ať šlo dřív o kie a nyní o audi, zdobí polepy od bratra Jonáše. Proč?

Ke sportovcům to tak nějak patří. U lyžařů jsou běžné hlavně fotky, to se mi na auto dávat nechtělo. Na úplně prvním autě jsem měla nenápadný polep hor, na druhé napadlo Jonáše tohle a už jsme u toho zůstali.

Co má polep vyjadřovat?

„Podívejte! Jsem rozkošná!“ Druhým návrhem byla indiánka, což jsem taky já, ale tuhle stránku osobnosti doháním pírky ve vlasech, které jsem si přivezla před lety z Colorada.

Odmala jste na horách. Jak se vám jezdí na těch českých?

Co mám povídat! Když napadne, je to u nás vždycky na hraně. Nechápu, jak je to možné, ale čeští silničáři nejsou na sníh nikdy připraveni. Jak by ho mohli v zimě čekat, že jo?

Jinde je to lepší?

Co se týče údržby, rozhodně. Ale v cizině mají zase jiné věci. Třeba Itálie. Tam jsou serpentiny směrem na ledovce opravdu brutální. Hodně lidem je z toho nevolno.

Mezi lidmi jste se „proslavila“ upřímným přiznáním, že na kopci jezdíte na čokoládu. Máte ji i v autě?

No jasně, ta v něm nesmí nikdy chybět!

A co ještě?

Rozhodně žvýkačky, nabíječka na mobil a pořádná sbírka CD. V tom-hle jsem staromil a na stříbrné kotoučky nedám dopustit.

Posloucháte i tátovy písničky?

Jasně, mám je ráda. A před Štědrým dnem nikdy nezapomenu na jeho vánoční songy. Když se vracím do Česka těsně před stromečkem, díky těmhle písním si navodím vánoční atmosféru.

Jakou máte nejraději?

Vánoční to není. Jmenuje se „Budu všechno, co si budeš přát“.

Co si přejete co se týče auta vy?

Chtěla bych projet autem celou Ameriku. Je tam méně zatáček a naopak dlouhé dálniční rovinky. Ty si umím v autě opravdu vychutnat. A taky bych jednou ráda vyzkoušela řídit letadlo. S ním to je úplně největší rovina!

Víte, že…

… Ester najezdí ročně v autě 40 000 až 50 000 kilometrů?

… nejdelší cesty autem podniká teď v zimě do francouzských Alp?

… v létě nejraději jezdívá se surfem do Řecka?

… nejoblíbenější cestou pro ni je ta, které vede na krásné lyžařské svahy?

… její nejoblíbenější barvou auta je bílá a přeje si co největší kufr?