9.1.2018 • 04:56

Láska hory přenáší. Jak žijí sexy lezkyně a nejlepší český lyžař?

Vstoupit do diskuse
0

Potkali se… ne u Kolína, ale na Staromáku. Slalomář Kryštof Krýzl a horolezkyně Lucie Hrozová. On profesionální lyžař připravující se na únorové olympijské hry, ona ledolezkyně. Jejich kariéry příliš společného nemají, tedy kromě nutnosti chladného počasí. I tak zkouší sport toho druhého. „Já se o Lucku vždycky bojím, když je na lyžích,“ říká Krýzl. „Mně Kryštof na začátku tvrdil, že leze, naposílal mi i fotky. Ale když jsem ho viděla poprvé na vlastní oči, všechno mi hned došlo,“ směje se Hrozová, která s Krýzlem tvoří pár.



Děláte dva sporty, které toho nemají úplně mnoho společného. Jak jste na tom byli, vy, Lucie s lyžování a vy, Kryštofe, s lezením po skalách, než jste se potkali?
Hrozová: „Byla jsem na tom asi tak, že když mě Kryštof pozval lyžovat do Itálie, tak jsem řekla: Jasně, jedu. A přivezla jsem si lyže a Kryštof na ně koukal, protože to byly úplně rovný prkýnka, ani nebyly ještě carvingový.“
Krýzl: „To byly dětský lyže, tak na desetiletou holčičku bych řekl.“
Hrozová: „Ale tak šlo to. Určitě lyžařský styl nemám, ale jak jsem horolezec, tak se toho nebojím, svištím z kopce, co to jde.“
Krýzl: „Je to takový vražedný.“

Naučil vás, Lucie, něco?
Hrozová: „Naučil. Hlavně jsem dostala lepší lyže.“
Krýzl: „Co lepší, nejlepší skoro, dokonce po olympijském medailistovi. Jedny, které jsem si schovával pro sebe, ale měly docela tenké hrany, takže jsem je dal Lucce.“

 

 

Po kom byly?
Krýzl: „Reinfried Herbst.“
Hrozová: „Už se asi nemohl koukat na ty moje rovné dětské lyže. A naučil, nějaké obloučky, teď už je dělám líp.“
Krýzl: „Naučil jsem ji, aby udělala čistý oblouk. Protože jezdila jenom rovně z kopce dolů, moc nezatáčela. Tak když už zatočí, aby to zkoušela po hranách, což na těch předešlých lyžích moc nešlo. Nebojí se toho víc než já, což je zajímavý. Takže, když je na lyžích, bojím se o ni.“

A jak jste to měl vy s lezením po skalách?
Krýzl: „V podstatě nijak, leda s nějakým sportovním lezením, to jsem párkrát na stěně byl, a když jsme se seznámili, tak jsem trošku machroval, protože výbavu jsem měl.“
Hrozová: „No tvrdil mi, že leze…“ (směje se)
Krýzl: „No samozřejmě, že jsem tvrdil, že lezu a měl jsem v podstatě netknuté lezečky, netknutý sedák. Byl jsem vybavený, ale měl jsem to už asi pět let a za celou dobu jsem to použil asi dvakrát třikrát, takže to vypadalo jako fungl nové. Můj kondiční trenér se hodně zamiloval do lezení poté, co skončil aktivní atletickou kariéru, takže mě a ještě Andreje Nestrašila, mého parťáka na kondiční přípravu, párkrát lézt nutil. No, a když jsme byli lézt, tak jsem udělal spoustu fotek…“
Hrozová: „A ty mi všechny poslal.“
Krýzl: „Takže si myslela, že lezu.“

 

 

Jak to pak vypadalo, Lucie, když před vámi poprvé vylezl na stěnu?
Hrozová: „Samozřejmě mi to vzápětí došlo.“
Krýzl: „Silově to vypadalo.“
Hrozová: „Možná už i z konverzace podle nějakých slovíček, která používal, mi došlo, že to asi s lezením nebude tak horké.“
Krýzl: „Byla to docela legrace, když jsme spolu poprvé vyrazili na skály. Měl jsem kšiltovku, byl jsem oháklej normálně, ale ti lezci jsou úplně jinde. A ještě jsem měl svůj lyžařský bágl a ony jsou hrozně velké, abychom si tam mohli dát třeba dvoje lyžáky. A mně to přišlo strašně praktický. A teď jsem měl ten baťoh, dal jsem si tam nějaké ty věci, lano Lucce a tak. Prostě jsem tam chodil s tím velkým báglem a všichni se mi smáli, že nemám krosnu, čili to, na co oni jsou zvyklí. Byl jsem tam takový exot.“
Hrozová: „Kdyby to bylo jenom velký, tak by to nevadilo, ale ty naše batohy, i když jsou velké, tak pořád musí být tvořené na to, že s nimi musíme někam dojít. Prostě má to nějaký bederní pás, popruhy, a tohle mi přišlo jak nějaká obrovská kabela do ruky a s tím se úplně ve skalách nesetkáte. A Kryštof měl ještě nějaký řetěz okolo krku, kšiltovku a skejtový boty a my tam v těch pohorkách…“

Máte ještě nějaké další podobné zážitky?
Krýzl: „Jsou to zajímavé situace. Třeba když jsme byli s Luckou lézt v Juře v Německu. To je oblíbená lezecká oblast pro Čechy. Mají svoji komunitu, všichni se tam znají, Lucku i ti, co ji neznají osobně, tak vědí, že je super lezkyně. A teď my tam přijdeme do nějaké oblasti a Lucka si vybere to nejtěžší, v podstatě tam ani nikdo neleze a začne tam nacvičovat. Já ji třeba jistím, z čehož Lucka nemá úplně dobrý pocit, ale žádná jiná šance není. A teď na ni všichni koukají. Koukají na to, jak to leze, v podstatě ji obdivují, je tam hvězda. Mě nikdo nezná, asi si myslí, že já to tam budu bombit úplně stejně. Takže pro mě je v podstatě lepší ji jistit, přicmrndávat tam, nic nedělat a neprozradit tu svoji neschopnou identitu. Tam je to tak, že třeba napravo jsou těžké cesty, pak je tam nějaký převis, a pak se jde na jinou stranu, a tam je to lehčí a lehčí a pak začínají cesty Asterix, Obelix… Ony jsou fakt takhle pojmenovaný a v podstatě to jsou cesty pro děti. A teď my se tady z toho místa, kde všichni na ni hledí, přesuneme do téhle sekce a já tam horko těžko bojuju o život. No strašný.“ (směje se)
Hrozová: „To je pravda. A někdy to je i tak, že se jde do oblasti, kde jsou jenom těžké trasy, že tam ani lehčí není.“
Krýzl: „Pro mě je lepší nelézt.“

Platí tedy, že jste se sportu toho druhého začali víc věnovat poté, co jste se seznámili?
Hrozová: „Já určitě.“
Krýzl: „Já asi taky. Ale určitě ne tolik, kolik by chtěla.“

A kde se tedy jinak potká lyžař s ledolezkyní?
Hrozová: „Na Staromáku.“

Při jaké příležitosti?
Hrozová: „Byla tam akce Praha v pohybu a oba jsme tam byli pozvaní. Já jsem tam byla za lezení a Kryštof za lyžování.“
Krýzl: „Já jsem ji poznal, protože jsem předtím viděl nějaký rozhovor s ní v televizi, docela se mi líbila. A ona mě neznala vůbec. Je to trapný, vůbec nevěděla, kdo jsem.“
Hrozová: „Věděla jsem, kdo je Kryštof Krýzl, ale úplně jsem ho nepoznala. On pak říkal: Já lyžuju. A já na to: No já taky, dva týdny v roce.“

Propadli jsme Star Wars

Vaše sporty se v Čechách moc trénovat nedají. Kam nejčastěji jezdíte?Hrozová: „Já to pořád simuluju v hale na stěně. Samozřejmě pro ledolezení Česká republika dobrá není, v Alpách je to lepší, u nás ty ledy skoro nejsou, ani ty linie takhle nenatečou. Takže to simuluju na stěně. Nějaké špalíčky ze dřeva, zasekávám do toho, simuluju, že lezu po nějakých chytech s cepíny. Snažím se to gró odtrénovat na stěně, protože pořád někde být v zahraničí je strašně finančně náročné. Není to pro mě možné.“
Krýzl: „Co se lyžování týče, tak Alpy tady nemáme. Máme spoustu středisek podél hranic, lyžovat se dá, ale je to nesrovnatelné s tím, co mají ti kluci v Alpách. V létě musíme vyrážet do zahraničí za ledovci, za zimou někam na jižní polokouli. Takže je to hodně o penězích. Je to náročné, ale myslím si, že Češi jsou zajímaví tím, že se zamilují i do sportů, ke kterým nemají tak blízko. Tady v podstatě nejsou ideální podmínky pro spoustu sportů, ale vždycky si člověk musí trošičku pomoct. Řeky tady nejsou tak divoké jako třeba v Alpách, přesto máme nejlepší vodáky. Hory tady taky nejsou tak vysoké, ale lidi milují lyžování, takže nějakou cestu si k tomu najdou. Co já vím, tak spousta lidí má lyžování za jeden z nejoblíbenějších sportů, je to u nás hodně turisticky oblíbené. Co se závodního lyžování týká, tak musíme hodně dohánět know-how, hodně je to o financích a těchhle věcech. Takže svět je krůček před námi.“

Jaká je ve vašem sportu nejvyšší meta, které můžete dosáhnout?
Hrozová: „My taky máme závodní sekci, takže samozřejmě vyhrát mistrovství světa, teď bude sportovní lezení i na olympiádě, takže to může být ta olympijská medaile. Ale u nás se to ještě dělí na to, že spousta lidí nejde cestou závodní, ale spíš těmi přelezy obtížných cest venku. Což u takového závodního sportu jako je slalom, třeba není. U nás může být metou spíš zvládnout  nejtěžší přelez na světě, udělat nějaký prvovýstup, než vyhrát mistrovství světa.“

Kryštofe, u vás je to olympiáda, nebo jsou nějaké důležitější závody?
Krýzl: „S ohledem na prestiž nic nepřekoná olympiádu, co se mediálního ohlasu týká. Ale z mého pohledu sportovně je nejvíc vyhrát Světový pohár, protože tam to není omezené počtem závodů jako na olympiádě. Je to gró sjezdového lyžování. Ale v portfoliu výsledků olympijské zlato nic nepřekoná.“

Na olympijských hrách jste byl už třikrát. Je atmosféra na olympiádě a na Světovém poháru odlišná?
Krýzl: „Musím říct, že atmosféra na svěťáku je lepší. Je tam víc diváků, má to tradici, když je v kotli 60 tisíc lidí, to jsem na olympiádě zatím nikdy nezažil. Vždycky to bylo strašně omezené bezpečností, dostupností. Nejlepší atmosféru závodů jsem zažil v Turíně (2006), to byla moje první olympiáda, v Soči (2014) nebyli v podstatě skoro žádní diváci, tam mě to hodně zklamalo. V Kanadě (Vancouver 2010) nějaká kulisa byla, ale se svěťákem se to taky srovnat nedá. Takže tohle mě na olympiádě trošičku mrzí. Věřím tomu, že kdyby se to konalo třeba v Rakousku, zkrátka v tradičních alpských zemích, kterých se lyžování přeci jen víc týká, tak by atmosféra byla daleko větší než třeba v Koreji, kde jsem v podstatě nikdy nezávodil. Z tohoto pohledu mě to mrzí, je to hodně o penězích. Ale musí to tak člověk brát.“

Horolezkyně Lucie Hrozová s Krýzlem tvoří pár.
Horolezkyně Lucie Hrozová s Krýzlem tvoří pár.

Jak jste se ke svým sportům dostali?
Krýzl: „Přes rodiče. Lyžování byla jejich vášeň. Nepocházeli z lyžařských rodin, ale nějak si to sami našli, byli členy pražského klubu Slavia Žižkov, kde se seznámili a láska k tomu sportu jim vydržela. A pak když jsme s bráchou byli malí, tak jsme trávili spoustu času na horách. Táta tam později začal podnikat, takže jsem netradičně už první třídu půlil, že jsem půl roku byl v Praze a půl roku jsem chodil do Špindlu. Ale nesnažili se z nás mít profesionální nebo závodní lyžaře. Spíš chtěli být na horách a nás to bavilo. Tak nějak postupně jsme začali závodit, byli jsme šikovní a já jsem u toho zůstal.“
Hrozová: „Já taky přes rodiče. Táta je horolezec, maminka byla taky, než měla vážný úraz, takže se naši i poznali v Tatrách při lezení. Byla to taky taková určitá společná láska ke sportu. Já jsem tím byla odmalička obklopená, o víkendu se jezdilo do skal. A v tu chvíli, když je člověk takhle malý, mu to přijde super a nemá ani moc přehled o tom, že jsou i jiné sporty. Já jsem si lásku k tomu vybudovala taky a už si nedovedu představit, že bych nelezla. I když jsem taky fanda sportu, ráda si zalyžuju, dělám i jiné sporty, ale lezení i do budoucna bude sport číslo jedna.“

Vaši rodiče tedy měli společný zájem o váš sport. Jak jste na tom vy? Vy, Kryštofe, uvádíte tenis, MMA, fotbal, což asi úplně nejsou odvětví, které by až tolik zaujaly Lucii…
Krýzl: „Já myslím, že Lucka má jenom jeden zájem, a tím je lezení, nic jiného neexistuje. A společný zájmy… Jaké my máme společný zájmy? MMA možná, už jsem ji trošku naučil se na to dívat.“
Hrozová: „Mně nic jiného nezbylo. Pak už jsem si tam taky našla svoje. Ten Connor McGregor je docela fešák, tak jsem si tam našla pár favoritů.“
Krýzl: „Už se jí to začíná líbit.“
Hrozová: „Možná z mých zájmů to lezení. Je to tak široký, že si tam může člověk najít svý.“
Krýzl: „A ještě Star Wars, to se mi povedlo ji nalákat. Já jsem velký fanda.“
Hrozová: „Já už teďka taky.“

Takže sbíráte i figurky a podobně?
Krýzl: „Já nějaké mám.“
Hrozová: „Já asi začnu.“

Financovat naše sporty jde dost blbě

Na Facebooku jste měl, Kryštofe, i fotky se psem…
Hrozová: „To byla asi Terezka.“
Krýzl: „Jo, to ale není můj pes, to je pes mého servisáka. Bereme ho s sebou, je to malý grifonek, strašně nenáročný pes, takže může zůstávat i na hotelu. Nebo teda nechci, aby to vyznělo nějak blbě, že ji tam zavíráme. Ale absolvuje s námi ten režim. Může s námi cestovat a je s ní sranda. Dokonce s ní dělám i kondiční přípravu, naháním ji.“

Vy tedy zvíře žádné nemáte?
Hrozová: „Akorát si vždycky půjčujeme. Třeba od mého táty, nebo Kryštofova kondičního trenéra, vždycky hlídáme.“
Krýzl: Jsme občasné chůvy. Naposledy jsme měli kočku. A od Lucčinýho táty máme nejoblíbenějšího psa na světě, to je takový ořech.“
Hrozová: „Plánujeme, že jim ho ukradneme. Nechtějí nám ho totiž věnovat.“

Častým problémem menších sportů je jejich financování. Platí to i u vás?
Krýzl: „Tady je vidět docela velký rozdíl.“
Hrozová: „Já ho financuju dost blbě.“
Krýzl: „Já ho taky financuju dost blbě, ale pohybuju se asi i v jiných částkách a přeci jen mám státní podporu, což Lucka nemá. Takže…“
Hrozová: „Řekla bych, že rozdíl spočívá v tom, že já musím chodit každý den do práce, jsem zaměstnaná na plný úvazek a do toho musím trénovat. A Kryštof…“
Krýzl: „Se fláká…“
Hrozová: (úsměv) „Jeho práce je jenom to lyžování. Takže tady ten rozdíl je obrovský. Stihnout trénink a věci okolo, regeneraci a chodit k tomu do práce a ještě se připravovat na práci není snadné.“

Sponzoring u horolezectví není reálný?
Hrozová: „Samozřejmě nějaké sponzory mám, ale většinou to nestačí. Nebo zdaleka to nestačí. Bylo by pro mě nereálné nepracovat. Takže pracuju a neumím si představit, že by to momentálně šlo dělat jinak. Nezaplatila bych si to. Ani přípravu, ani výjezdy. Ale třeba u nás Adam Ondra je jeden z mála na světě, kterým se to daří. Já však do té práce chodit musím a občas ne úplně závidím Kryštofovi, když přijdu z práce úplně hotová…“
Krýzl: „Já ji tam musím vozit, musím vstávat s ní…“
Hrozová: „Ne, ale on vždycky: Já jsem úplně hotový. A když se ho zeptám, co dělal, tak odpoví, že měl regeneraci.“
Krýzl: „To se nestalo.“
Hrozová: „To je pravda, to se stává.“

Co je u vašeho sportu finančně nejnáročnější?
Hrozová: „Jak říkal Kryštof… Nemám státní podporu, takže si musím z něčeho zaplatit nájem, jídlo, přípravu. Drahé je cestování a samozřejmě i to normální žití.“

A když už jste na nějakém výlezu, tam už se asi neplatí, nájem tam není, jste v přírodě, ne?
Hrozová: „To se neplatí. Ale třeba teď jsem byla na Islandu a vyšlo to na 65 tisíc, to není málo. A předtím byla Amerika.“
Krýzl: „Oni třeba když lezou svěťáky, tak tam ani nemají prize money, to je nesrovnatelný s námi.“
Hrozová: „Máme, ale strašně malý, s Kryštofem se to nedá srovnat. Takže výlezy jsou opravdu nákladné. Ještě když se musí lítat a vyjde vás Amerika na 100 tisíc, plus si nemůžete zrovna v té době nijak vydělávat.“
Krýzl: „Můj sport sám o sobě… Pohybuju se finančně jinde, i těmi potřebami. To, co potřebuju pro normální fungování, je výš než Lucka, a je to totální extrém i co se týče toho, jaké já mám možnosti a jaké mají možnosti ve světě. I já mám těch peněz strašně málo. Ale zase oproti Lucce nemusím chodit do práce. To už bych ani nemohl.“

Jak často se potkáte doma?
(dívají se na sebe) Hrozová: „Občas večer.“


Vstoupit do diskuse
0
Další články autora

iSport LIFE

Běh Kolo Testy Inspirace Akce iSport LIFE Columbia běžecké závody

iSport LIFE je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. Přijmi výzvu!

Jízdní kola * Elektrokola * Elektrokoloběžky * Tenisové vybavení na Heureka.cz

18. září 2021
Brno
Výsledky
16. října 2021
Praha
Výsledky

www.isportlife.cz je web o životě sportovců. Nenajdete zde však výsledky, časy, rozebírání herních taktik a hledání ideálních sestav. Začíst se naopak můžete do profilů, rozhovorů a příběhů nejen našich, ale i zahraničních sportovců. Poodhalíme vám nejen jejich tréninkové finty, ale i to jak správně odpočívat. iSport LIFE je o životě ve sportu.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá také běžecké závody v různých městech v České republice.

Články odjinud
Články odjinud

{# Inicializace knihovny pro opozdene nacitani zdroju #}