6. února 2018 • 04:10

Nakoukl do ligy, pak byl dělník v Kanadě. Teď Volf učí fotbal i v Africe

Autor:
TOP VIDEA
Slavia - Bohemians: Video zrušilo Škodův gól – kvůli Součkově ofsajdu Slavia - Bohemians: Video zrušilo Škodův gól – kvůli Součkově ofsajdu
17. den na ZOH: Němci senzační i ve finále, česká spokojenost s medailemi 17. den na ZOH: Němci senzační i ve finále, česká spokojenost s medailemi
VŠECHNA VIDEA ZDE

V Olomouci měl blízko k ligovému fotbalu, ale rozhodl se zkusit štěstí ve Španělsku. Když se ani tam necítil šťastný, skončil Libor Volf s profesionálním fotbalem a odjel za kamarádem do Kanady, kde začal pracovat jako dělník. S postupem času začal svoje fotbalové zkušenosti předávat malým dětem. Díky své zarputilosti vybudoval Volf Soccer Academy, kterou už rozšířil do Afriky i Česka. „Chci, aby naše akademie byla doplněk, který hráče připraví po technické stránce. Děti to hlavně musí bavit. Pak jsme schopní dostat talentované hráče z Kanady na stáž do velkých evropských klubů. Proto doufám, že jednou v Česku vychováme velké hráče,“ tvrdí Volf.



Jeho moravská nátura z něj čiší při každém slově. A taky je z něj cítit velká láska k fotbalu. Tyto dvě vlastnosti dělají z Libora Volfa člověka, který si libuje v získávání kontaktů a jde si za svým. Díky tomu se dostal do zázemí slavných klubů jako Borussia Dortmund, Ajax Amsterdam či Valencie.

Rozhovor pro Superlife poskytl krátce poté, co se vrátil ze slavné akademie Barcelony La Masia, která vychovala takové fotbalové eso jako je Lionel Messi. „Ve Španělsku to byla bomba. Byl jsem v Ajaxu, ve Valencii, v Salzburgu, ale nic se barcelonské škole nevyrovná. Pro mě zkušenost jako blázen. Seznámil jsem se s borcem, který dělal kapitána Messimu nebo Fabregasovi. Je krásné, jak si v Barceloně všech váží. Marc, mi říkal, že tam nebyl 10 let, ale že to pro mě udělá. Vůbec jsem nechápal, jak ho tam po 10 letech přivítali. Kohokoliv jsme potkali, všichni ho objímali. Ve Španělsku fotbalem žijí neskutečně,“ neskrýval nadšení.

Svěřencům sám může velmi dobře ukázat, jak se má kopat, v mládežnickém věku totiž reprezentoval Česko v ročníku, který pak ve dvacítce vybojovali stříbrné medaile na mistrovství světa. 

Dřív se o vás mluvilo jako o fotbalovém talentu. Jak jste to vnímal?
„Možná mluvilo, ale já jsem to tak nevnímal. Talent není všechno a nepředurčuje vás k úspěchu. V reprezentaci jsem byl do 18 let. Bavilo mě hrát technický fotbal, v Olomouci jsem nakoukl na chvilku i do áčka pod trenérem Pulpitem, ale něco mi stále chybělo. Pak jsem se i zranil a moje životní cesta dostala jiný směr“.

Poté jste směřoval svou kariéru do Španělska. To byl docela skok, ne?
„Ano, nechal jsem tu rodinu, kamarády a bez jakýchkoliv znalostí španělštiny a se slabou angličtinou jsem se vydal na jih do Andalusie. Ve Španělsku jsem hrál třetí ligu. Fotbalové zázemí nic moc, ale fotbalisti jsou tam výborní a to i ve třetí lize. Vždy jsem si myslel, že jsem velice dobře technicky vybavený, ale po pěti minutách v bagu, kdy jsem dostal troje jesle, mi spadla brada k zemi. Dělali si tam ze mě pěknou legraci (smích). Byl jsem po dorosteneckém věku, myslel jsem si, že jsem mistr světa a přišel náraz. Ale to se stane většině fotbalistů v tomto věku. Jen málo vyvolených se fotbalem zabezpečí. Španělsko mi otevřelo oči a dalo pár facek. Obrovská životní škola.“

Vy jste si vyhodnotil, že na to nemáte?
„Narazil jsem tam na ten problém, že i když máš fotbal rád, tak v pětadvaceti hraješ třetí ligu a nevíš co dál. Paradox byl v tom, že jsem si zamiloval tamní život, bydlel jsem na pláži, poznal jsem skvělý lidi, okouzlila mě tamní příroda. Kdo jednou byl v Andalusii, musí mi dát za pravdu, že je to úžasné místo k žití. A když k tomu ještě děláte to, co vás baví, co může být lepšího? Ale po dvou letech, když jsem plynule mluvil rusky a španělsky, jsem začal cítit, že potřebuji změnu. Španělsko mi přirostlo k srdci, mám tam stále kamarády, často jezdím do Barcelony a chtěl bych se tam jednou usadit.“

Díky kontaktům se Libor Volf dostal i do věhlasné akademie Barcelony
Díky kontaktům se Libor Volf dostal i do věhlasné akademie Barcelony

A tak jste odjel za změnou do Kanady. Za co jste fotbal vyměnil?
„Živil jsem se jako tesař v jedné ruské firmě, vstával v 5 ráno a mnohdy v dešti strávil 8-10 pracovních hodin. Jednou jsem si pistolí na hřebíky prostřelil prsty, podruhé při pádu rozbil hlavu (smích), ale bral jsem to jako dobrou zkušenost. Naštěstí ve Vancouveru je zima relativně mírná, narozdíl od východní strany Kanady, kde jsou obrovské mrazy.“

Jak jste se tedy dostal zpět k fotbalu?
„S tím, že bych chtěl ve Vancouveru trénovat děti, jsem do Kanady vůbec nejel. Kamarád mě ale jednou poprosil, abych mu pomáhal s trénováním fotbalového týmu, složeného z třináctiletých kluků. Někdy se dostanete do životní situace, která vás někam navede, moc vám to smysl nedává a pochybujete o ní. Ale když se teď s odstupem času dívám zpět, vše mi do sebe zapadá a jsem rád, že jsem našel něco, co mě naplňuje a vidím v tom budoucnost - a to je fotbal a děti.“

Vypadá to, že začátky jste měl hodně těžké?
„Začátky v cizině jsou vždy těžké, pokud tam ovšem nemáte někoho, kdo vám vyšlapává cestičku, což však k dlouhodobému úspěchu stejně nevede. Já jsem se rozhodl založit individuální tréninky pro kluky, kteří mají zájem se technicky zdokonalovat mimo aktivity klubu. Hledal jsem místo k trénování a samozřejmě i kluky. Jednou v noci jsem se procházel centrem Vancouveru a došel do parku mezi věžáky a řekl si: „Tady začnu.“ Tak jsem i udělal a park si přivlastnil. Jmenuje se David Lam Park a teď už mu někteří lidé říkají i „David Libor Park“ (smích). V současné době tam sice již netrénujeme, ale mám na to místo hezké vzpomínky. Zase jsem byl u fotbalu a na hřišti, což mě dělalo šťastným.“

Teď už máte ve své akademii několik stovek hráčů. Na čem se zakládá váš trénink?
„Oproti běžným klubovým tréninkům máme trochu jiný styl trénování, zaměřujeme se na individuální tréninky. Náš koncept je založen na třech pilířích a těmi jsou skills (dovednosti), speed (rychlost) a fun (zábava). Trojúhelník, který je ve výchově dětí stejně důležitý jako rodič – dítě – trenér.“

Obří hala, laboratoř, analýza každého kroku. To je unikátní akademie

Technika u vás hraje prim?
„Ano, to je důvod, proč jsem si vybral právě tuto věkovou kategorii 6-13. Snažíme se děti zaujmout od útlého věku tak, aby je fotbal bavil a rády se vracely. Všichni naši svěřenci hrají v klubech, takže vůbec neřešíme taktiku, nemáme tlak na výsledek. To, zda je jedno dítě atleticky založené, nebo rychlostně silnější, nás ani tak moc nezajímá, jako chuť se stále učit novým věcem. První dotyk míče, změna směru, finty, hravost a kreativita jsou hlavní náplní našich tréninků. S těmi nejmenšími se zaměřujeme na základní prvky ovládání míče, postupem času přecházíme do rychlosti a ty nejtalentovanější už dostáváme záměrně pod tlak a stres tak, abychom uměle navodili zápasové situace. Např. metoda Brain kinetic, která se nyní běžně ve světě zařazuje do tréninku, je zajímavá metoda, jak dostat kluky pod tlak tak, aby při práci mohli reagovat i na vnější vlivy. Zlepšuje se jejich reakce, orientace v prostoru, rychlé rozhodování, a to vše s míčem u nohy. K tomu se používají i různé pomůcky jako barvy, čísla, svítivé kužele a další, což je zajímavé zpestření tréninku.“

Taktika je pro vás sprosté slovo?
„Ale ano, taktika je důležitá, ale až od určitého věku. Mnohdy se trenéři zaměřují na taktiku na úkor techniky a obzvlášť u těch mladších. Pak sice máte klučinu v prostoru, ale když k němu dorazí míč, tak do něj kopne jako do brambory. Mají k tomu různé důvody, někteří dbají více na výsledek, než na samotný prožitek, který by měl mít klučina ze zápasu, někteří se zase cítí jako generálové, když kluci plní jejich pokyny a příkazy a pokud tomu tak není, křičí na ně jak hluchý do lesa. Na druhé straně také není dobré, když máte na hřišti talentovaného, slušně technicky vybaveného staršího žáka a on vám bezhlavě pobíhá po hřišti. Někde uprostřed musí být cesta. Jsem přesvědčen o tom, že do 12-13 bychom měli vychovávat děti hrou a od 12-13 postupně začínejme dávat větší důraz na taktiku a na výsledek.“

"V Česku nejsou docenění mládežničtí trenéři," tvrdí Volf

Českému fotbalu chybí světoví talenti. Proč tomu tak podle vás je?
„Jsme menší země, menší fotbalová základna. Nikdy nebudeme na úrovni Německa nebo Španělska, kde je fotbal modlou - plné stadiony, zápasy se hrají každodenně v televizi a kluci jej mají neustále před očima. Minulý rok jsem byl v Dortmundu na utkání Borussia – Bayern Mnichov U-19, byl to sice finálový zápas, ale přišlo tam 34 tisíc diváků. To je přece neuvěřitelné! Větší konkurence, těžké dorostenecké zápasy a tlak na výsledek od trenéra a klubu vydrží jen psychicky silní a ti, kteří mají fotbal v srdci a opravdu ho chtějí dělat. Tím nechci říci, že v Česku nemáme talenty, máme jich dost, jen možnosti máme omezené. Navíc žijeme v době Playstation generace, kdy je jednodušší si po tréninku sednout k počítači nebo na Facebook, než zůstat po tréninku déle na hřišti a přidat si navíc. Děti zlenivěly a raději si jdou zahrát florbal do tepla, než podstoupit dřinu venku v dešti nebo mrazu. Mizí pouliční fotbal, hra na plácku za barákem, bez trenérů, rodičů a jakýchkoliv instrukcí. Tam se vyvíjela kreativita dětí a přirozená láska ke hře. Bohužel tento problém je celosvětový, neděje se jen u nás.“

720p 360p
Co dá akademie Salcburku českým trenérům? Hlavně důraz na rychlost

Jak se dá takový problém vyřešit?
„Myslím si, že už se spousta věcí mění k lepšímu, budují se akademie, nová hřiště, investuje se do vzdělávání trenérů. Trenéři jezdí na pracovní stáže, což pokládám za dobré. Dále by jim měl svaz a také klub připravit takové podmínky, aby se mohli práci plně věnovat a přirozeně zlepšovat. Obzvláště pro ty, kteří vidí v trénování smysl, dělají pro to všechno a chtějí něco dokázat. Celkově si myslím, že jsou u nás mládežničtí trenéři málo docenění na to, že vychovávají naši budoucnost. Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je běhat ze zaměstnání na trénink, nebo se živit jen trénováním.

Jaké chyby v tomto ohledu trenéři z vašeho pohledu dělají?
"Je potřeba nechat dětem do určitého věku volnost, tak aby mohly dělat chyby nejen na tréninku, ale i v zápase. Aby neměly strach něco vyzkoušet, pěstovat v nich lásku ke hře, kreativitu, sebevědomí. Než k nim neustále promlouvat, je lepší je nechat volně hrát. Chválit za podařenou kličku, nebo gól, víc než za samotný vyhraný zápas. Na druhou stranu v tom starším věku je přestat rozmazlovat, být na ně tvrdý, ale vždy s respektem. Učit je respektu k sobě samotným, k trenérům, k lidem kolem sebe i k tréninkovým pomůckám. Říkat jim pravdu do očí a ne neustále omlouvat. Učit je zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za tým."

Čím se dají mladí hráči motivovat?
„Nejlepší kluky v ročníku vozit za zásluhy na zahraniční stáže, aby viděli, o čem je fotbal v cizině. Zapojovat vice prvoligových hráčů do mládežnických tréninků, aby je kluci mohli vidět nejen z tribuny, nebo z televize, ale aby je viděli v tréninku a mohli se jich dotknout. Není nic hezčího než úsměv kluka, který se právě dotknul svého idolu.“

Akademie jako takové se v dnešní době zdají jako nezbytným doplňkem, že?
„Určitě to není tak, že by klub bez nás nemohl fungovat, my jim ale chceme pomoct. Znovu opakuji, jsme jejich doplněk. Zaměřujeme se na tréninkové prvky, na které prostě v týmovém tréninku není prostor ani čas. Běžně ve světě chodí děti na doplňkové individuální tréninky a funguje to.“

Co je tedy vaším cílem v českém fotbale?
„V Česku se během půlroku do naší akademie přihlásilo 130 dětí. Působíme na Olomoucku, Šumpersku, Orlickoústecku, nově budeme začínat na Zlínsku a Ostravsku. Dohodli jsme se s klubem MFK Vitkovice na spolupráci a vím, že v budoucnu bude víc klubů, se kterými budeme spolupracovat. Cíl je jasný, vytvořit podmínky jak pro děti, tak pro trenéry, aby nás to všechny bavilo. Můj sen je vybudovat síť akademií po světě, kde budou mít jak děti tak i trenéři příležitost cestovat, poznat jinou mentalitu a vyzkoušet si jiný životní styl a stále dělat co nás všechny baví a naplňuje a to láska k fotbalu. Proto také apeluji na všechny, aby se učili cizím jazykům.

Slovák v akademii RB Salcburk: Fyzicky i technicky už jsem úplně jinde

V Africe děti fotbal milují

V Kanadě už jede akademie na plné obrátky. Co berete jako největší úspěch?
„Nejvíc mě těší to, že už se o nás ví a chodí k nám kluci, kteří ten fotbal opravdu berou vážně a chtějí se zlepšovat. Někteří dojíždí třeba i hodinu na trénink. Trénujeme něco přes 100 dětí a spousta z nich by se neztratila v Evropě. Měli jsme kluky na stáži v Německu, letos máme připravené Španělsko, Holandsko a opět soustředění v Německu. Věřím, že se v budoucnu někteří kluci uchytí v Evropě a moc jim to přeji, protože mají talent a vůli na sobě pracovat. Doba, kdy Kanada byla jen hokejová země, je dávno pryč. Další věc, která mě těší, je naše akademie v Africe, která tam funguje už více než rok.“

Ano, se svou fotbalovou školou působíte i v Ugandě. Jak jste se k tomu dostal?
„Čistě náhodou přes sociální sítě, kdy mi jeden z pořadatelů poslal video k fotbalovému turnaji, který tam každoročně pořádají. Mně se to tak zalíbilo, že jsem se hned zapojil do organizace následujícího ročníku a věřte nebo ne, tři měsíce na to jsem seděl v letadle na cestě do Ugandy.“

Hned jste věděl, že tam chcete další pobočku své akademie?
„Ani ne. První noc v Ugandě jsem spal v domě s 12ti cizími lidmi, což mi nebylo moc příjemné, v té chvíli jsem si říkal, do čeho jsem se to zase nechal zatáhnout (smích). Jenže když jsem viděl potom samotný turnaj a ten zápal do hry u dětí, které hrály v roztrhaných kopačkách na hřišti plném kamení a ještě do kopce, změnilo mi to mysl natolik, že jsem věděl, že to není naposled. Trvalo mi dva roky vyběhat všechny potřebné náležitosti a sehnat sponzory, aby to nebyl jen krátkodobý, ale dlouhodobý projekt.“

A podařilo se?
„Ano, spousta lidí se pro tento projekt nadchla a mám ohlasy od lidí, nejen z Kanady, ale i z Evropy, kteří se na něm chtějí nějakou měrou podílet. Vybrali jsme 60 nejlepších dětí, kterým hradíme kompletně tréninky a vybavení a ty trénují celoročně. Je to charitativní projekt a každá sebemenší pomoc se počítá.“

Jací jsou tam fotbalisti?
„Moc šikovní, milují fotbal, rychle se učí. Jsou vděční za každou chvíli strávenou na hřišti a málokdo si umí představit tu radost, když od nás dostanou nové kopačky a míč. Na druhou stranu jsou hodně uzavření, někdy mi připadá, že trénuji roboty, trvá nám delší dobu, než se otevřou a projeví emoce. Je to dáno tím, že jsou tak vedeni od malička a mezi dospělými a dětmi je v Ugandě velká bariéra. Děti musejí mnohdy brzy vstávat, učí se 12 hodin ve škole a pak musí pracovat. Na některé fotbalisty musíme vynaložit část rozpočtu, aby s námi mohli trénovat i v neděli a nemuseli prodávat rýži  nebo něco jiného. Je to boj, ale ta jejich radost je k nezaplacení.“

Předpokládám, že v Africe máte velké plány?
„Rozhodně. Člověk si nedokáže představit, jak tam děti jí, spí, vzdělávají se. To je teď můj největší sen, postavit v Africe školu, u ní fotbalové hřiště, tak aby se děti mohly dopoledne vzdělávat a odpoledne trénovat na hřišti. Ušetříme čas a hlavně peníze na transport dětí na trénink, což nám spolkne velkou část našeho rozpočtu.“

Jak se dětem v Africe ještě snažíte pomáhat?
„Založili jsme nadaci ShoesForSmiles, kde sbíráme nové i použité kopačky a posíláme je do Ugandy. Tento rok se nám podařilo nasbírat 440 párů kopaček, drtivou většinu od dětí, kteří navštěvují akademii v Kanadě a v Česku, ale vybrali jsme kopačky i v Německu. Tím bychom chtěli všem poděkovat. Já lítám do Afriky dvakrát ročně a vždy beru s sebou jednoho trenéra. První rok byl se mnou trenér a kamarád Andi z Dortmundu, letos Zdeněk Klesnil, který má na starosti akademii tady v Česku. Je to dobrá zkušenost a do budoucna bych tam rád postupně posílal všechny trenéry z VSA. Je dobré se někdy zastavit a uvědomit si, co máme a za co bychom měli být vděční. Afrika je krásná země, ale člověk se jí musí dotknout.“

Olympiáda 2018: kompletní informace najdete zde >>

Program ZOH >> Hokej na ZOH 2018 >>

 







Klasická verze
Mobilní verze